Kurňa, proč jsem to zahrál do rohu! vzpomíná Ujfaluši na osudný okamžik

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Řízný obránce byl oporou týmu, jenž před dvaceti lety skončil v semifinále Eura v Portugalsku. Zúčastnil se také mistrovství světa a s juniorskou reprezentací se stal vicemistrem Evropy. Vítěz Evropské ligy a Superpoháru nosil kapitánskou pásku rovněž ve Fiorentině, Atlétiku Madrid i Galatasarayi Istanbul. Začněme však v přístavním Hamburku, kde po přestupu z Olomouce rozjel poutavou kariéru. Za pár dní se tam vrací.

A vzpomínky ožijí.

Nejdřív mi naskočí mé první zahraniční angažmá, pak zápas s Itálií na mistrovství světa, který jsem bohužel nemohl hrát, protože jsem dostal červenou kartu.

A třetí vzpomínka? Vítězné finále Evropské ligy s Atléticem Madrid proti Fulhamu si zaslouží být na bedně.

Ty jo, vidíte, to jsem měl říct jako první! Stoprocentně. Získal jsem první velkou trofej, když neberu v potaz Německý pohár.

Je Hamburk pro vás osudové město, kde jste zažil pěkné i horší chvilky?

Většinou pěkné a doufám, že tam teď zažiji také pěkné věci.

Česko hraje úvodní duel mistrovství Evropy proti Portugalsku v Lipsku, mače s Gruzií a Tureckem v Hamburku.

Od devatenáctého budu v Hamburku, minimálně na dva zápasy se podívám. Přiznám se, že jsem se na další fázi ještě ani nekoukal, kdyby naši postoupili.

Jedete tam jako televizní expert, skaut, nebo fanoušek?

Jako podcaster. Natáčíme po zápasech v Hamburku. Máme výhodu, že všechny kluky znám. I národní tým se snaží hráče do našeho podcastu protlačit, je to pohodová atmosféra. Jako prvního jsme tam měli Ivana Haška. Je to dobré nabuzení před mistrovstvím. Doufám, že se vytvoří výborná atmosféra, pokud se fanoušci dostanou k lístkům. Turnaj je blízko.

Věříte českému týmu?

Musí být jasný cíl – postup. Mančaft na to máme. Portugalský tým je odskočený, fakt jsou silní a patří mezi favority, ale těch je hodně. Máte tam Francii, Belgii, Holandsko, Anglii, která je fantastická. Je to šampionát, někomu se může povést extrémně a chyby se trestají. Gruzii moc neznáme, jen pár hráčů, kteří hrají v Evropě. Trenéři už to mají dávno načtené. Bude to klíčový zápas. S Portugalci se porveme, ale bude to těžké. Kdybychom zahráli na hraně možností, všichni v optimální formě se vším všudy, tak můžeme odejít s výhrou, ale pokud bychom na začátek turnaje udělali remízu, můžeme být spokojeni. Gruzii druhý zápas musíme porazit a pak na Turky…

…kteří jsou prakticky doma.

Ti jsou doma všude. V Hamburku jsem byl před půl rokem se podívat na druhou Bundesligu a Turků tam bylo strašně. Mají výborné týmy, ale připadá mi, že u nich rozhoduje, jak se vyspí, jak jim to sedne ten den. Jsou schopni dojít daleko, ale také prohrát s absolutním outsiderem. Věřím, že postoupíme. Kluci měli na konci sezony výbornou formu, dobře to poskládáme a postup uděláme. Pak je to otevřené, stát se může cokoli.

Nominace trenéra Haška nevzbudila příliš ohlasů na rozdíl do té hokejové na mistrovství světa. Možná jediným probíraným jménem je stoper David Zima, který nekončil ročník v optimální formě, ale v reprezentaci opakovaně potvrdil, že nejen díky rychlosti do ní patří.

Největší překvápko byl Červík – Lukáš Červ, který tam předtím nefiguroval. On je hecíř, v Plzni odehrál fantastické zápasy, byl jedním z tahounů. Trošku mě mrzí, protože jsem Olomoučák, že se tam nedostal Lukáš Kalvach. Měl fazonu, byl to taky tahoun Plzně, má ideální věk, takže jsem mu přál, aby se tam podíval a zasáhl i do zápasů. A ještě se zmiňuje absence Jurečky, nejlepšího střelce ligy. Asi by každého napadlo, že by tam měl být, ale to je o typologii, jak budeme chtít hrát a trenéři to už mají v hlavě.

Podle toho vybírali nominaci. Vencu Jurečku jsem litoval. Jenže v útoku je Páťa Schick, Tomáš Chorý, Mojma Chytil, Honza Kuchta, všichni hráli velmi dobře. Adam Hložek může být vpravo, vlevo i na hrotu. Můžete tam vypíchnout na posledních dvacet minut i mladého Juráska a udělá vám tam neskutečné věci. V tomhle jsem trenérovi fakt nezáviděl.

Za vašich časů dodávala Olomouc odchovance do reprezentace hlavně do defenzivy, kromě vás například Kováče, nebo Rozehnala. Teď Sigma kromě obránce Zimy vychovala pro velký fotbal i útočníky Chytila s Chorým, to vás zahřálo?

Je to skvělé, o něčem to vypovídá. Sigma během posledních tří let vždycky prodala někoho silného a tím naplnila zčásti kasu. Ukázalo to její béčko, které úžasně zvládlo druhou ligu a trenér Tomáš Janotka se posunul k áčku, což mu gratuluju a těším se na to. Práce s mládeží byla v Olomouci historicky výborná. Choras, Chyťa i Zimič vědí, kde začínali s fotbalem. Je to pro Olomouc dobrá reklama.

Očekáváte podle nominace spíše trojkovou obranu?

Jo, je tam Hranáč, který byl top obránce v lize. Krejčí to hrává ve Spartě vlevo, je na to zvyklý. Holeš může hrát vpravo, vlevo, uprostřed, k tomu Zima. Na tři obránce máme dost variant.

Máte v Hamburku oblíbené místo, kam se rád vracíte?

Naposledy jsem přiletěl vyloženě na zápas. Zácpy tam jsou šílené, jeli jsme na stadion asi dvě hodiny. Ale je tam toho spoustu k vidění. A hodně se toho za těch dvacet let, co jsem odešel, změnilo. Je to krásné město u vody, mnoho restaurací. A hlavně tam bude Český dům, kde se o to budou starat Petr Švancara s Luďkem Zelenkou, tam to bude dobré.

Jak Hamburk žije fotbalem?

Fantasticky. Je obrovská škoda, že pátým rokem bojují o postup do první Bundesligy. Na Braunschweig tam bylo ve druhé lize 55 tisíc lidí, parádní atmosféra. Mrzí mě to. Před pěti lety to byl jediný klub v Německu, který za celou svou éru nikdy nesestoupil do druhé Bundesligy. Oni to vždycky výborně rozehrají, jsou první druzí, a druhá polovina sezony se jim nepovede. Teď se nedostali ani do baráže. Fanoušci budou každý rok náročnější, chtějí se vrátit zpátky, to je jasné.

Do Hamburku jste přestupoval ve dvaadvaceti. Pak následovaly ještě věhlasnější adresy – Fiorentina, Atlético Madrid, Galatasaray Istanbul. Kde se vám žilo nejlépe?

Hamburk je vynikající město. Je tam vyžití kulturní, společenské, sportovní. Chodili jsme i na hokej, házenou. Horší by to bylo, kdybych do Hamburku přestupoval z Florencie nebo Madridu, kde si zvyknete na sluníčko.

Všude, kde jste hrál, jste navlékl kapitánskou pásku. V Hamburku to byly fotbalově vydařené čtyři roky?

Výborné, i když jsme chtěli hrát trošku výš. Do Ligy mistrů jsme se nedostali. Byl to skvělý start v zahraničí. Vyzkoušel jsem si fotbal na jiné úrovni proti top hráčům Bayernu, Dortmundu, Leverkusenu… Ať to byl Thomas Hässler, Andy Möller, nebo Ebbe Sand ze Schalke, velcí hráči.

Na stadion Hamburku jste se po přestupu vrátil po dvou letech. Trpěl jste, když jste kvůli vyloučení s Ghanou nemohl na mistrovství světa proti Italům hrát?

S Ghanou jsem to zazdil, to víme. Mrzí to. Mohl jsem si zahrát proti Itálii, kde jsem právě působil. Spoluhráč z Fiorentiny Luca Toni ale nakonec taky nehrál. Cítili jsme, že jsme nenaplnili očekávání, protože mančaft byl pořád silný. Byli tam všichni hráči z Eura 2004, rozhodně se mělo postoupit. Ale s Ghanou to byla naše první zkušenost s africkým fotbalem, nevěděli jsme, co od toho očekávat a poznali jsme, jak jsou silní – atletičtí, rychlí. V deseti se hraje těžce. Itálie se stala mistrem světa, to bylo buď, anebo proti ní. Nejsou na to moc dobré vzpomínky, ale holt to patří k fotbalu.

Pořád jste poslední čeští fotbalisté, kteří se na světový šampionát dostali.

Mám zápas a půl.

Další návrat do Hamburku byl o čtyři roky později na finále Evropské ligy, které v prodloužení rozsekl druhým gólem Uruguayec Diego Forlán.

Úžasné. Na stadionu půlka fanoušků Atlétika Madrid, půlka Fulhamu, dva dny před zápasem byli ve městě. Dorazil i brácha, rodiče, natáčeli mi různá videa z města, abych viděl, jak tím fanoušci žijí, jak skvěle jsou udělané doprovodné programy. Zvládli jsme to v prodloužení. Jen jsme to moc neslavili přímo v Hamburku, protože nevím, jestli s tím nepočítali, to nechápu, ale v kabině byly snad jen dvě lahve šampaňského. Tak jsme to oslavili potom v Madridu.

Vzal za to i profík Diego Forlán?

On je obrovský profík, přirovnal bych ho k Pavlu Nedvědovi. Dával si navíc, doma měl posilovnu, dával si kolikrát dvoufázové tréninky. Bydleli jsme vedle sebe. Volal jsem mu, jestli nejde na večeři a on říkal, že ne, že si musí dát ještě druhou fázi. Byl vysekaný, neměl gram tuku a fakt tomu fotbalu dával moc. Když jsem ho před časem potkal na golfu na turnaji Pepa Guardioly, kam se chystám i teď, tak stále vypadá vysekaně, pořád sportuje.

Rok 2010 byl pro vás plný silných zážitků. I když jste vyhrál trofej, na Fotbalistu roku to však v Česku nestačilo. A také jste v utkání proti Barceloně přišlápl kotník fotbalovému bohu Lionelu Messimu, z čehož bylo celosvětové haló.

Měl ho vyvrtnutý, ale taťka říká, že jsem nejdřív hrál balon.

O rok dříve jste skončil v reprezentaci, čemuž předcházela party po porážce v kvalifikaci se Slovenskem. Máte pro nominaci hříšníků z diskotéky Kuchty a Coufala větší pochopení?

Mám, prostě udělali chybu, něco takového se jim stalo poprvé. A zase nejsme takový národ, že by vysekl takových deset dalších fotbalistů. Angličané nebo Portugalci by se k tomu možná postavili jinak. Coufal hraje anglickou ligu. Kolik hráčů máme v Premier League? Kuchta mohl být nejlepším střelcem ligy, kdyby proměnil v posledním zápase penaltu a další dvě velké šance, nepříjemný hráč. Jejich nominaci chápu.

Už je to dvacet let od památného mistrovství Evropy v Portugalsku, kde vás v semifinále zastavili Řekové. Jak se s tím po letech dá smířit?

Každý to vnímá jinak. Nemohu na to pořád myslet, mám to za sebou. Je příjemné se podívat hlavně na památný zápas s Holandskem.

Jeden z nejhezčích v historii fotbalu.

Ano, ale i finále mistrovství světa mezi Argentinou a Francií bylo fantastické.

Jaký byl zápas s Nizozemskem pro obránce? Prohráváte 0:2, začnete hrát totální vabank, honíte tygra, jak říkával trenér Karel Brückner, a otočíte to na 3:2.

Docela risk, ale vyšlo to. Bránili jsme ve třech – dva beci, pomáhal nám záložník Galásek. Jankulovski s Poborským hráli wingbeky. Kolikrát to bylo jeden na jednoho a zákroky se možná mohly posoudit jinak. S Ruudem van Nistelrooyem jsme se drželi navzájem, kdyby to rozhodčí pískl, neudělal bych nic. Ale to už nikoho nezajímá. Vepředu jsme měli sílu. Je jedno, jestli tam byl Mara Heinz, nebo přišel Vladimír Šmicer. Byl tam Tomáš Rosický, Dino Koller, Milan Baroš. Kvalita, ze které byli i ti Holanďani v uvozovkách po…

Ukázala se genialita Karla Brücknera, který sestavu přeházel za stavu 0:2 nevídaným způsobem?

Fanoušci si asi klepali na hlavu, co to děláme, že jsme vyndali Zdeňka Grygeru a dali tam Karla Poborského, který to v životě nehrál. Ale v tom to bylo. Věděl o naší síle dopředu a že nám kryje záda Petr Čech, špičkový gólman.

Ve skupině jste porazili také Lotyše a na závěr Německo v osekané sestavě. Žena trenéra Brücknera mu prý říkala: Karle, že tys chtěl porazit Němce s béčkem?

Krásné béčko jsme měli.

Krásné. Výjimečná generace hráčů českého fotbalu. Často slyším, že z ní mohl Karel Brückner vymáčknout ještě víc. Co vy na to?

Pan Brückner měl na našich úspěších zásadní podíl, byl to vynikající motivátor, stratég. Už v době, kdy to ještě moc nefungovalo, nám dával spoustu podrobných informací, byť nebyla data. Holandsko mělo brutální mančaft, ale on uměl perfektně standardní situace, vymýšlel kulišárny. Měl ohromné charisma. Každý chtěl pod ním vymáčknout ze sebe maximum.

Měl k vám jako Olomoučan blíž?

Znal mě víc, vytáhl si mě do áčka Sigmy jako mladého. Měl mě i v reprezentační jednadvacítce, kde jsme skončili na Euru stříbrní. Jinak věci rozebíral hodně se staršími hráči – Pavlem Nedvědem, Karlem Poborským. Ale přišel po zápase i za mnou a Markem Jankulovskim, sedl si a povídali jsme. Byl geniální psycholog. Přesně věděl, jak s kým mluvit. Koho zesekat a koho pochválit.

Prý hráče nemohl v Portugalsku dostat od bazénu, když se kolem v plavkách procházely manželky anglických fotbalistů v čele s Victorií Beckham.

Ne, ne, to nebyl žádný trhák. Beckhamku jsme ani nepoznali, když nebyla namalovaná. My spíš pomalu čuchali ke golfíku, zkoušeli jsme si odpalovat míče, tehdy nám to moc nešlo. Hlavně se před zápasy u bazénku odpočívalo, byl to nádherný rezort. Věděli jsme, jak moc být na sluníčku, a když ne, trenéři nás upozornili, že je čas jít na ubikaci.

Ve čtvrtfinále jste zametli s Dánskem rozdílem třídy. Když se podíváme na tým, se kterým Dánové jedou teď na Euro, jsou tam hráči z top klubů – z Barcelony, Manchesteru United a dalších. Hodně se chválí, jak jde nahoru český fotbal, domácí liga, ale máme jen jednoho hráče světové úrovně a to Patrika Schicka. Tehdy jste měli klíčové role v klubech jako Atlétiko Madrid, Juventus, AC Milán, Chelsea, Arsenal. Není to spíš obžaloba současného stavu českého fotbalu?

Je to těžké, máme výborné hráče, ale shodou okolností nás zrovna teď Dánové vyřadili v reprezentaci sedmnáctiletých ve čtvrtfinále mistrovství Evropy. Dánové mají fakt top hráče a jsou srovnatelní s Holandskem. A jsou mladí, mají to před sebou. Otázkou je, co s tím, jestli naše kluky pouštět do zahraničí trošku dřív.

Vaše hráčská generace byla vážně mimořádná.

To je pravda.

A nebýt hlavičky z rohového kopu Řeka Dellase… Pardon, ale nebudí vás někdy ještě ze snu, že jste ten míč na roh v prodloužení semifinále Eura hrát nemusel?

René Bolf na mě možná zavolal, ale neslyšel jsem to. K balonu jsem přibíhal tak, že za mnou nikdo není a když jsem si všiml soupeře, zahrál jsem to jen špičkou. Kdybych to zavolání slyšel dřív, tak tam dám tělo a odehraju to úplně jinak – maximálně do autu, nebo bych z toho vyjel. Když to potom člověk vidí, tak si řekne: Kurňa, proč jsem to odehrál do rohu!

Jen když to říkáte, je mi zase poněkud ouvej. A ještě když k tomu centrovanému míči na první tyči chyběl Vladimíru Šmicerovi kousek.

Hele, to bylo tak kopnuté, že to padalo… Takový balon kopnete jednou za život. To jste vyskočil a neměl to. A on – Dellas – tam vletěl mezi nás.