Když jsme vládli evropskému fotbalu a měli nejlepšího hráče turnaje

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Oficiálně UEFA muže šampionátu vyhlašuje od Eura 1996 v Anglii. Ale snaha najít největší hvězdu provázela i předchozí mistrovství Evropy, zpravidla v novinářských anketách. V roce 1976 v Jugoslávii se jí stal československý brankář Ivo Viktor.

Nikdo tento názor nerozporoval. Ivo Viktor výraznou měrou přispěl ke zlaté radosti. A obdivuhodnou formu, kterou předvedl, vyšperkoval ještě umístěním v anketě francouzského časopisu France Football o Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, v níž skončil na bronzové pozici.

Předskočili ho jen německý „Císař“ Franz Beckenbauer a nizozemský útočník Robert Rensenbrink.

Možná se někomu může zdát podivné, že si uznání odnesl brankář, který ve dvou zápasech pustil tři góly, přičemž na jednom se výrazně podepsal svým zaváháním. Rovněž ve finálovém penaltovém rozstřelu se nijak nepředvedl – ani jednou nebyl úspěšný. Přesto byl skvělý.

Československý tým totiž čelil dvěma nejlepším týmům z předchozího světového šampionátu v roce 1974, kde Nizozemci předváděli nádherný fotbal, nově zvaný jako „totální“, domácí se pak stali mistry. Na výběr trenéra Václava Ježka však nevyzráli, mužstvo držel brankář armádní jednoty Dukla Praha.

Ve finále šla československá reprezentace rychle do dvoubrankového vedení, pověstná německá zarputilost však utkání ještě nepoložila. Na Viktorovu branku se valila jedna útočná smršť za druhou.

A navíc snížení přichází velice rychle, dvě minuty po druhém gólu. Po pravé straně uniká Rainer Bonhof, posílá centr mezi oba československé stopery na úroveň brankového území a hráč s kanonýrským jménem Dieter Müller, autor tří gólů v semifinále proti domácí Jugoslávii, přesným volejem skóruje.

Z naprosté pohody vyplaval problém. „Byla to ztráta koncentrace, nastalo určité uspokojení,“ přiznává Karol Dobiaš. „Vedete 2:0, soupeře máte nalomeného, až dobitého, ale najednou zase musíte bojovat a bát se,“ rozebírá. Na druhé straně připomíná, koho měl československý tým před sebou. „Mistry světa,“ zdůrazňuje Dobiaš.

A další útoky se valí, Němci touží po vyrovnání. V cestě jim však stojí nejen odhodlaný tým, ale především muž s rukavicemi. Likviduje samostatné nájezdy i přesné obstřely, kdy vytahuje míče mířící do šibenice konečky prstů.

Německý tisk po utkání vyčítal především záložníkovi Erichu Beerovi, že neproměnil dvě obrovské šance, kdy byl před brankářem zcela sám a pálil pouze do jeho těla. Nešlo však o střelcovo selhání, ale o vynikajícího strážce branky. „Když šel někdo sám na Víťu, gól mu nedal, v tom byl nepřekonatelný,“ potvrzuje útočník Ladislav Vízek, reprezentační a klubový spoluhráč.

Ani střely z větší vzdálenosti neuspěly. Jednou pak pomohla tyč, jednou „nadhled“ italského rozhodčího, který nepotrestal penaltový zázrak.

Přestože dobrých střeleckých příležitostí i vyložených šancí si vytvořily týmy na obou stranách hned několik, zápas se pomalu sunul ke konci. K vítěznému československému konci. O to byl vyrovnávací úder bolestivější.

Němci zahrávali rohový kop z levé strany, míč si postavil tradiční a prověřený „centrovač“ Bonhof. Poslal ho do brankového území, které měl bez potíží kontrolovat brankář. Zvláště když na centr naskakoval jediný útočník soupeře, spíš pomenší křídlo (172 centimetrů) Bernd Hölzenbein.

Překladu svého příjmení – dřevěná noha – ostudu či čest neudělal, prosadil se hlavou s řidším vlasovým porostem, která byla o trochu výše než Viktorovy ruce a spíše temenem poslala míč do sítě. Vyrovnáno! Viktor rozmáchl rukama a svalil se na zem.

Protesty československých hráčů, že Hölzenbein fauloval, byly marné. Záleželo na posouzení rozhodčího. V té době sice platilo, že v brankovém území, tzv. malém vápně, je brankář speciálně chráněn, nesmí být skoro vůbec atakován, jenže německý útočník se ničeho nedopustil. Ani se Viktora nedotkl. Míč mu vlastně téměř spadl na hlavu.

Když pochybení, tak ze strany československého týmu. „Už jsme věřili, že zápas dohrajeme. Říkali jsme si: roh a konec,“ přiznává Karol Dobiaš. „Navíc jsme byli přesvědčeni, že centr snadno odhlavičkuje Tóno Ondruš nebo ho Víťa chytí,“ spoléhali na kapitána či brankáře – nejlepšího hráče turnaje. Jenže se tak nestalo. Ondruš se na protivníka nenavázal, brankář selhal.

Svou chybu nijak Viktor nezpochybňuje. „Šel jsem na centr z větší vzdálenosti, spíš do dálky než do výšky,“ nevykrucuje se. „A také málo důsledně,“ přidává další zaváhání. „Ten gól jde za mnou,“ říká chlapsky.

V té chvíli hrozné zklamání, utkání šlo do prodloužení. Nakonec ovšem velká radost, neboť rozhodovaly střely ze značky pokutového kopu. A svět přivítal nezapomenutelný Panenkův vršovický dloubák…

Ani při penaltách se Viktor ovšem nijak nepředvedl, nechytil ani jednu, jediný neúspěšný pokus Uliho Hoenesse skončil vysoko nad brankou. „Já nikdy penalty chytat neuměl,“ doznává Viktor.

Ve svém brankářském rejstříku měl jiné přednosti…

V semifinále proti favorizovaným a nebezpečným Nizozemcům kapituloval Viktor pouze jednou. Situace byla mnohokrát popisovaná. Střelec úvodního gólu Anton Ondruš si v 73. minutě sráží ostrý centr na vlastní bránu. Míč se odráží od břevna na rameno brankáře Ivo Viktora a padá do sítě. Vyrovnáno. „To se stane,“ nepřichází od gólmana žádná výčitka. „Chtěl to dát do bezpečí, ale sklouzlo mu to. Byl to těžký zápas, mokro, zima…,“ nachází slova omluvy pro spoluhráče a kapitána týmu.

Kdo si ovšem vstřelil vlastní gól? Ondruš míč nešťastně zasáhl, ale trefil pouze břevno. Do sítě doputoval od Viktorových zad; kdyby se tak nestalo, spadl by před čáru. Podle současných kritérií UEFA by měl být připsán Viktorovi.

Ten na tento argument ovšem nijak odmítavě nereaguje. „Je to už skoro 50 let,“ nezatěžuje si tím Viktor hlavu.

Kdyby ke změně ve statistikách došlo, nepohoršoval by se. „Hlavně že jsme tehdy vyhráli,“ staví nejlepší hráč turnaje prospěch kolektivu na první místo.