Irský šok se už nesmí opakovat. Recept před rozhodujícím bojem o Euro

Po dělbě bodů s favoritem skupiny Polskem má český tým pozici jednoduchou. Doma v Olomouci nesmí s Moldavskem prohrát. V opačném případě by šli přímo na evropský šampionát soupeři. „Poslední krok na Euro prostě uděláme!“ prohlašuje trenér Jaroslav Šilhavý.

S obezřetností ovšem dodává, že to nebude jednoduché.

Historie odhaluje, že k nečekaným a nepochopitelným selháním už došlo a ne jednou. Jako v kvalifikaci mistrovství Evropy 1968, kdy československému týmu už proti Irsku, které bylo bez šancí na postup, rovněž stačila remíza.

Prohrálo 1:2 a nikam nejelo.

Přitom kvalifikační skupina se nerozvíjela pro československý vůbec špatně, naopak hodně nadějně až pohádkově. Začala vítězstvím v Dublinu 2:0 (góly Juraj Szikora a Vojtěch Masný), následně schytali Turci na bratislavském Tehelném poli ještě o jeden kus více (dvakrát skóroval Jozef Adamec, jednou zázračný mladíček Josef Jurkanin).

A pak přišla největší sláva – na stadionu v Edenu zdolal tým Jozefa Marka úřadující šampiony Španěly přesnou trefou stopera Alexandra Horvátha krátce po přestávce. „V sestavě měli taková jména jako brankář Iribar, obránce Pirri či útočníci Amancio či Grosso,“ vzpomíná přímý účastník zápasu obránce Vladimír Táborský.

I když Španělé o tři týdny odvážnému protivníkovi porážku na slovutném stadionu Santiago Bernabeu v Madridu před 35 tisíci diváky vrátili, střelecky se prosadili Pirri a Gárata, jen snižoval Ladislav Kuna, postup byl ve výhledu.

Stačilo ze dvou zápasů – v Turecku a doma s Irskem – jednou vyhrát či neprohrát. Stejně jako nyní českému týmu při kvalifikaci o postup na Euro 2024.

Zápas v tureckém hlavním městě Ankaře skončil nerozhodně, stejně jako s Polskem ve Varšavě. Jen tehdy bez gólů. Výpravu však zastihly dosti nepříjemné okolnosti, které zápas – spíše výkon československých reprezentantů – ovlivnily.

Nejprve se pro hustou mlhu musel let na dva dny odložit, tým se přesunul na krátké soustředění do Plzně, kde porazil v tréninkovém duelu místní Viktorii (Škodu) 3:1. Když se Ruzyně zprovoznila, museli cestující už z připraveného letu vystoupit, protože jejich náklad sportovního vybavení překračoval váhové limity.

Kanonýr týmu Jozef Adamec, který se panicky bál létání, už odmítl nastoupit. „Joža už nikdo nedokázal přesvědčit, aby znovu usedl do letadla,“ potvrzuje Táborský. Celníci v Istanbulu při mezipřistání a následně v Ankaře se nemohli dopočítat, jeden pasažér jim v seznamu cestujících chyběl…

Ani utkání nebylo bezproblémové. Den před střetnutím ochořel Horváth, ráno před výkopem křídlo sparťanského mistra Bohumil Veselý. Remíza nakonec byla přijata s povděkem. „Víc neštěstí nás už postihnout nemůže,“ postěžoval si trenér Marko.

Před mužstvem v závěrečném dějství čekali dle papírových předpokladů neškodní Irové, nerozhodný výsledek k odsunutí evropských šampionů a slavnému postupu stačil. „Irové budou ovšem nepříjemným soupeřem,“ varoval kouč. „Nikdo ale nepochyboval, že se to podaří,“ přiznává Táborský.

Fanoušci v  Edenu byli naladěni, veřejnost také, Irové s nezdarem skoro smířeni. Ale už ohlášená sestava poněkud vzbuzovala pochybnosti. V útoku na křídlech nastoupili debutanti Jozef Levický z Interu Bratislava napravo a sparťanský Václav Vrána na druhé straně. Největší překvapení však vyvolala změna brankáře: místo Ivo Viktora, jenž chytal dosud všechny zápasy kvalifikace, dostal přednost poprvé v reprezentaci sparťanský Antonín Kramerius.

Proslýchalo se, že politické a potažmo fotbalové špičky tlačí, aby více šancí dostávali hráči Sparty, kteří se v létě stali po roční pauze opět mistry federální ligy. „Něco takového se stát mohlo,“ nevylučuje tyto vlivy Viktor, jenž usedl na lavičku náhradníků. „Za komunismu se dělo ledacos,“ přidává se Táborský.

Proběhl zápas z kategorie blbec. Irové si dali vlastní gól, ale dvěma zásahy, vítězný přišel čtyři minuty před koncem, nakonec výsledek otočili ve svůj prospěch. „Seděl jsem bezmocně na lavičce a nevěřil svým očím,“ vrací se ke smolnému utkání Viktor. „Byl to šok,“ nezapírá Táborský, který si musel tragický konec protrpět na hřišti.

Házet veškerou vinu na debutujícího brankáře by bylo velmi laciné. „I když jsme dostali jeden gól po centru z rohu,“ upozorňuje Táborský. Viktor, mistr Evropy 1976, se svého kolegy spíše zastává. „Tonda byl vynikající gólman,“ praví přesvědčivě. A odmítá zkoumat, nečinil tak ani tehdy, jestli udělal nějakou chybu. „Je ovšem pravda, že se tohle utkání s ním táhlo a jeho kariéru poznamenalo,“ nerozporuje.

Určitě se by se však našly i jiné nedostatky. „Asi došlo k podcenění soupeře,“ připouští Táborský. „Všechno se zdálo být hotové, stačila remíza, porazili jsme doma Španěly, Turkům nastříleli ty góly,“ rozebírá vývoj ve skupině.

Velice nepříjemnou okolností bylo i to, že se pět minut před koncem zranil Szikora, a jelikož se tehdy nesmělo v soutěžních zápasech střídat, dohrával československý tým v deseti. A v té době přišel i rozhodující úder hostí. Zbabělou taktiku udržet vyhovující výsledek navíc trenér Marko neuznával. Zvláště před domácím publikem. „Všichni jsme se po vyrovnávacím gólu Irů vrhli do útoku, chtěli jsme vyhrát,“ doznává Táborský.

Španělsku spadl postup nečekaně do klína. Asi na něj ani nebylo připraveno. Ve čtvrtfinálových soubojích dvakrát podlehlo Anglii (0:1 a 1:2), na závěrečný turnaj do Itálie necestovalo, titul neobhájilo.

Nyní ve stejné pozici jako československý tým v roce 1967 stojí český výběr – potřebuje doma neprohrát s Moldavskem. „I když jednou za čas dojde k takovému překvapení, že se outsider nečekaně pochlapí, nebo favorit zápas tragicky nezvládne,“ ví z vlastní zkušenosti Táborský, který si po skončení aktivní kariéry vydobyl velice slušné renomé jako trenér.

Teď stojí v cestě za úspěchem Moldavsko, které na rozdíl od Irska v roce 1967 hraje o velikou událost – poprvé v historii by se v případě vítězství probojovalo na evropský šampionát. Obrovská motivace. „Nepředpokládal jsem, že se k tomu vůbec namotá,“ diví se Viktor.

Ale jenom chvilku. „Dnes je svět otevřený, nejlepší hráči všech zemí působí venku v silných ligách, kvalita se všeobecně zvedá,“ rozebírá. „Proto je Moldavsko také nebezpečné,“ radí nikoho nepodceňovat. „Já však věřím, že kluci to zvládnou,“ stojí za svými následovníky Táborský.

Ostatně stejně jako Viktor, jenž jako asistent trenéra Dušana Uhrina staršího vedl český tým ke stříbrné medaili na Euru 1996 v Anglii. „Nemělo by se něco takového opakovat,“ zamítá tehdejší selhání. „Trenér a hráči se připraví, nic nepodcení,“ spoléhá na přístup českého výběru.

V Olomouci by k šoku dojít nemělo. „Narodil jsem se tam, tak ať mi kluci udělají radost,“ burcuje Viktor hráče k odpovědnému výkonu.