Beranidlo k Schickovi. Čahoun s cejchem má šanci udobřit si české fanoušky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před bytem Tomáše Chorého zazvonil pán, který držel v podpaží velký obraz ve zlatém rámu. Byl na něm namalovaný obrovitý útočník fotbalové Plzně, jak vítěznou hlavičkou v Lize mistrů proti AS Řím rozhoduje o postupu do Evropské ligy.

„Ježíši, to je krásné! Co za to chcete?“ vykulil Chorý dojatě oči na neznámého malíře.

„Nic, udělal jste lidem v Plzni velkou radost,“ opáčil mu.

Těžko se habán z Hané po přestupu z Olomouce mohl před šesti lety na západě Čech uvést lépe. Investované miliony se prakticky ještě v záruční lhůtě zúročily. Z Chorého mohla spadnout tíha, pokud vůbec nějakou cítil, neboť velké zápasy, pro ty on žije. Pro mnohé fanoušky jeden z nejméně oblíbených fotbalistů ligy teď bude mít v 29 letech jedinečnou příležitost to ukázat i v Německu na mistrovství Evropy.

A zase u toho bude i hvězdný útočník reprezentace Patrik Schick. Tehdy v Plzni v dresu Římanů jen smutně přihlížel, jak Chorý v 72. minutě doráží hlavou střelu Kovaříka, s čímž už nebohý brankář Mirante nemohl nic dělat.

Schickovým parťákem, nebo náhradníkem, záleží na okolnostech, bude Chorý na evropském šampionátu podruhé. V roce 2017 šlo v Polsku ještě o malé Euro hráčů do 21 let. Olomoucký čahoun na něj proklouzl z druhé ligy. K postupu z brutální skupiny s Italy, Němci a Dány sice nepomohl, avšak pokaždé, když trenér Lavička vypustil pracovitého obra na plac, český tým zápalem, sveřepostí a lítými souboji zvedl. Dánům dal i gól, stejně jako Schick. Spojení technického šikuly z Leverkusenu a beranidla z Plzně může využít i kouč Ivan Hašek na seniorském mistrovství Evropy.

„Teď tu pozici bude mít Tom stejnou,“ povídá Martin Chorý, táta reprezentačního hroťáka. „Schick je fantastický útočník, ale alternativa k němu, kdyby se zápas nevyvíjel dobře, můj kluk je.“

A dodá, že takhle ve vápně plzeňskému kumpánu Šulcovi připravil 70 procent gólů: „Vždy se to k němu vykulilo po souboji Toma.“

Snad se to příhodně vykulí i na šampionátu proti Portugalcům, Gruzíncům a Turkům. Věřte, že dvoumetrová postava a metrák váhy se nebrání lehce nikomu od krajského přeboru po Ligu mistrů. Přesvědčili se o tom nejen zadáci AS Řím, ale třeba i Barcelony, které Chorý vstřelil dva fíky.

„Velké zápasy většinou hraje dobře, nemá ze stresu těžké nohy, tohle umí,“ kývne hrdý otec.

V průmyslovém areálu v Blatci u Olomouce dobře stavěný padesátník, co rovněž kopal ligu – sezonu za Lázně Bohdaneč po boku internacionála Luboše Kubíka nebo Martina Svědíka –, zaparkuje zdvižku. Vybalování zboží pár minut počká. Posadíme se do zasedačky, oči se mu rozzáří, na ústech úsměv a vstřícně spustí. Když jde o syna, práce musí ustoupit a nadřízení ve firmě s pramenitou vodou mají pro sympaťáka s budíkem u srdce pochopení. Třebaže dovolenou i kvůli putování po Evropě s Plzní má dávno vyčerpanou – naposledy ve Florencii bylo tak krásně –, neplacené volno dostane a do Hamburku se vydá se snachou i s dvouletou a šestiletou vnučkou. U velké chvíle svého syna nemůže chybět.

„Věřím, že postoupí ze skupiny,“ řekne v zasedačce, dá si svalnaté ruce v kříž, až mu cukne biceps. „Portugalsko je odskočené, jinak jsou mužstva vyrovnaná a stát se může cokoli.“

Ti dva mají k sobě blízko, vřelý vztah otce se synem hřeje i na dálku. Už ta podoba zarazí: výraznou čelní kost, díky které dostal Chorý starší přezdívku Tyson po boxerovi, mají společnou.

Naměkko byl ze samotné nominace. Nebo když kluk pomohl Česku gólem a asistencí proti Moldavsku k postupovému razítku. Ještě doma v Olomouci. To víte, že i s chlapem jako hora tahle těžko popsatelná nálož, jež se zkráceně říká emoce a obšírně život, zatřese, až má budík co dělat, aby nezvonil na poplach jako onehdy muž s obrazem.

„Moldavsko Tomovi hodně pomohlo do nominace na Euro, hrál dobré zápasy také v Konferenční lize, Plzni se dařilo celkově. Typologicky tady takový hráč není, to je jeho výhoda,“ přemítá o silné konkurenci útočníků Schicka, Kuchty či Chytila.

Vždyť na turnaj nejede nejlepší ligový střelec Jurečka ze Slavie. „A že se tam dostal Tomáš, je super. Hraje nejlíp ze všech českých útočníků zády k bráně a tělem. Teda Mojmír Chytil je v tom taky výborný, Tom má ale ještě výšku,“ přemítá Chorý starší.

Reprezentační debut proti Moldavsku patří k nejsilnějším zážitkům celé jeho rodiny. Další však mohou brzy následovat. „Ale AS Řím byl nejemotivnější,“ srovnává dosavadní zářivé chvilky syna. „Půl roku po přestupu, hned ho hodili do Ligy mistrů, to jsem měl slzy v očích, celý stadion ještě půl hodiny po zápase řval jeho jméno. Neuvěřitelné.“

Na většině stadionů v Česku musí však poslouchat nadávky na své dítě, které je kvůli důraznému stylu na hraně faulu v nemilosti hučícího davu – kulantně napsáno. Trefnější je spíš, že ho mají rádi asi jako osinu… víte kde. Nadávky se snaží nebrat osobně, ale dá to zabrat.

„Nejoblíbenější je v Plzni, jinak to má všude těžké. Vždycky to zamrzí, někdy se ozvu, ale minimálně, protože to nemá smysl. Někdy absolutně nedává logiku, co zařvou. Řve se na něj hodně, pořád je v soubojích, jak je velký, hráči od něj odpadají, i když nefauluje. Naštěstí má dobrou hlavou. Také ho to ale občas mrzí,“ tlumočí Chorý starší.

Většinou jej však Tomáš nabádá: „Tati, vykašli se na to, neřeš to.“

Pod trenérem Michalem Bílkem upravil svůj styl. Už nemusí ve vápně jen dělat binec, jak to po něm kolikrát chtěl kouč Vrba. A konečně přibývají i góly. V této sezoně 12 v lize, v minulé 13. „Michal Bílek mu pomohl zdaleka nejvíc. Teď už dozrál v hlavě, hraje chytře a dobře, nedělá zbytečné věci,“ chválí táta.

Jednou ale přestřelil a zbytečnou věc udělal, to když sparťana Sörensena udeřil čelem. „Poslední dva roky nefauluje na kartu, nepíše se, že hraje téměř bez žlutých. Se Sörensenem něco mezi nimi proběhlo, ale bylo to hloupé, poučil se z toho,“ věří Chorý starší.

V národním triku si může jeho kluk s image rošťáka získat přízeň národa. Ostatně, když rozhodl o vítězství reprezentace v přípravě nad Arménií, tleskala mu pražská Letná – to jsou paradoxy, které nevymyslíte. „Mohl by si u veřejnosti pomoct, ale o to asi nejde. Chce odevzdat co nejvíc, hlavně myslí na mužstvo, je to týmový hráč. Sparťané, slávisti, Plzeňáci jsou teď na jedné lodi, i když to v lize občas mezi nimi jiskří.“

V Plzni si Tomáše dávno považují. Svědčí o tom nejen obraz, ale i nový, vylepšený kontrakt, který jej s Viktorií pojí až do roku 2027. Na západě Čech se nejspíš usadí, postaví dům. „Je to štreka, doufám, že se dožiju pořádné dálnice,“ usměje se táta.

Ovšem ve fotbale nikdy nevíte. Nebo by vás snad napadlo, že po Chorém vroucně zatouží Slavia a opakovaně mu předhodí tuze lákavou nabídku s tučným podpisovým bonusem? Jemu, který – když začínal v áčku Olomouce – bezelstně v medailonku pro ČT přiznal, že jeho snem je Sparta?

Samozřejmě to zase rezonovalo mezi fanoušky, kteří nemohli Chorému už tak přijít na jméno, ačkoli i oni pozvolně uznávají, že je to vážně dobrý útočník, jehož spoluhráči milují a soupeři nenávidí.

„Taková vyjádření ze začátku kariéry by měl s někým konzultovat,“ uvědomuje si Chorý starší, že si upřímností zrovna nepomohl. „Můj otec byl sparťan, takže v tom vyrůstal i Tomáš a já jsem v tu dobu taky fandil Spartě. Teď je to ale rival a fandím Plzni,“ ubezpečí.

Tomášův příspěvek na hřišti se neměří jen góly, kterých v lize nastřílel už padesátku, leč vytrvalou prací pro tým, bez míče i s ním. Kolik soubojů uhraje, kolik ran rozdá i schytá.

„Je to srdcař, týmový hráč. V Plzni si ho za to váží,“ pokračuje Chorý starší.

Plzeňský boss Adolf Šádek si těžko dokáže představit sestavu bez Čora, jak se mu přezdívá, byť po šampionátu může přijít ještě velkorysejší nabídka z ciziny, do které Chorý už vyrazil, jenže štaci v belgickém Waregemu přerušilo zranění kotníku. „Nejede se na Euro prodat. V Plzni je spokojený. Hraje poháry, když posílí, mohou hrát klidně o titul, ve hře je přímý postup do Ligy mistrů. Motivaci mít bude,“ přemítá Martin Chorý. „Ale kdyby přišla dobrá nabídka ze zahraničí, uvažoval by o tom. S Plzní mají dohodu.“

I kdyby nabídka nepřišla, mohou si říct, že sázka na fotbal vyšla, že Tomáš nebude muset prodávat salát v Globusu jako na praxi ve škole, kam za ním táta docházel, aby s úsměvem přiměl syna ohnout záda pod pult pro vlašák.

„Tati, netrapas,“ skřípal učeň zuby.

„Jestli se nebudeš snažit ve fotbale, budeš prodávat saláty v Globusu!“ kladl mu na srdce.

A Tomáš se snaží ve fotbale. Každý zápas. Každý trénink. Inspiraci měl nejen v otci, jemuž se pletl pod nohama na hřišti v Kroměříži, ale také v nejlepším reprezentačnímu střelci Janu Kollerovi, rovněž dlouhánovi.

Tátovi se za rady a všechen čas strávený po mládežnických turnajích odvděčuje nevšedními zážitky všude po Evropě. „Největší dárek je, že mi dal dvě nádherné vnučky. A když jdeme spolu na pivo, mám radost, že pokecáme,“ říká upřímně. A pak mrkne: „Kdybych ale potřeboval auto, věřím, že by mi ho koupil.“

Nepotřebuje, není takový, za chvíli už musí zase sednout za zdvižku, zvedat balíky s vodou a prohodit pár vtípků s chlapy. Fotbal je většinou hlavní téma, jak jinak. A také zda bude mít Tomáš kromě dvou holčiček ještě i syna. Varovný příklad ovšem mají v trenérovi brankářů Plzně Matúši Kozáčikovi, který ke dvěma dcerkám chtěl ještě kluka, ale narodily se mu holky dvojčata.

Pyšný děda tak z legrace Tomášovi říká: „Abys nedopadl jako Matúš.“

Tomášova maminka je totiž také z dvojčat. Ačkoli i další holky by brali. „Vnučky jsou parádní, starší už hraje tenis,“ těší se Martin Chorý na příští rodinné zážitky.

V Hamburku.