Dvakrát dobyl Evropu a stal se legendou Slavie. Doma mistrem ale nikdy nebyl

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Léta ubíhají, bolesti přibývají. I když i chátrání těla se dá vzdorovat. „Před dvěma roky jsem ‚dostal‘ nové koleno, operaci zaplatila Nadace fotbalových internacionálů,“ chválí Dušan Herda projekt, který pečuje o veterány, kteří se byť skvělou kariérou nemohli v socialistickém zřízení finančně zabezpečit na stáří.

Na utkání starých gard to není, i když se při nějaké slávě ochotně objeví, ale na ligová utkání ‚své‘ Slavie chodit může bez potíží. „Starají se o nás, máme VIP vstupenky,“ oceňuje, jak vedení dbá o klubové legendy.

Jásot nad dobytím titulu nezazněl nad Edenem už tři roky, ale on pamatuje mnohem horší časy. A korunovace se jako hráč nikdy nedočkal.

Chlubí se zlatou medailí z bájného mistrovství Evropy 1976 v Jugoslávii, přestože nezasáhl ani do jednoho zápasu a ani drahý kov neobdržel. „Tehdy ho dostalo jen třináct hráčů, kteří ve finále nastoupili,“ upozorňuje. „My ostatní je dostali až dodatečně,“ vysvětluje.

Do kádru však patřil. „Na pokoji jsem byl s Frantou Veselým,“ ukazuje na spoluhráče ze Slavie, který se stal hvězdou semifinálového duelu proti Nizozemsku.

Ve finále proti Spolkové republice Německo už v jednu chvíli pojal velkou naději, že na slavné bělehradské Marakaná přeci jen vyběhne. „Trenér Václav Ježek si mne zavolal, dával mi už instrukce. Začínalo prodloužení a bylo možné, že dojde k penaltám, a já je ve Slavii pravidelně kopal,“ odhaluje svůj přínos.

Nakonec opět dostal přednost kolega Veselý s vírou, že se mu podaří to, co proti Nizozemsku. Herda si finálový zápis nepřipsal. Jako první střídající vyběhl totiž Ladislav Jurkemik. Soused z rodné vesnice.

Nenápadná slovenská obec Jacovce ležící v okresu Topoĺčany (Nitranský kraj) oficiálně hlásí 316 obyvatel. Holedbá se však slavnými rodáky z řad sportovců.

Ozdobami jsou jistě mistři Evropy ve fotbale 1976 Dušan Herda a Ladislav Jurkemik. „Nebyl to přímo soused, bydlel na druhém konci,“ odkazuje o dva roky mladšího kolegu do patřičných míst. „Naše rodina sídlila u hřiště, táta kopal za druholigové Topoľčany,“ odhaluje, po kom převzal geny. Stejně jako o pět let mladší bratr Peter, jenž se stal rovněž ligovým fotbalistou, reprezentantem a členem Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól.

Není divu, že slovenské kluby často do Jacovců upínaly zrak. „Lákal mne Slovan, mluvilo se o Trnavě, o Nitře,“ rozkrývá rozsah zájemců. „Nakonec přišli zástupci Slavie, nabídli dobré podmínky a já v sedmnácti šel do Prahy,“ popisuje přesun do hlavního města federace. Stejnou cestou se vydal i Peter. „Také okolo něj mlsně kroužily, ale já si vzal ho k sobě,“ postaral se o mladšího sourozence. „Laco Jurkemika ulovil Inter Bratislava a myslím, že byl spokojený,“ všímá si kariéry dalšího vesnického fotbalového velikána.

K fotbalovým osobnostem se později přidružila i hokejová. Z Jacovců pochází mistr světa 2002 a vítěz Stanley Cupu, gólový útočník Miroslav Šatan. „Je to sportovně vyspělá vesnice,“ přitakává Herda.

O čtyři roky dříve, než v Bělehradě po penaltovém rozstřelu nalehl spolu s ostatními na Antonína Panenku, který poslal svým ‚vršovickým dloubákem‘ československý tým na evropské nebe, obíhal s pohárem určeným pro mistry kontinentu ostravské Bazaly.

Československo se stalo vítězem prvního ročníku mistrovství Evropy do 23 let. Zatímco český triumf do 21 let v roce 2002 je neustále připomínán, tento úspěch zapadl poněkud do ústraní. „Nikdy se o našem vítězství u nás moc nemluvilo,“ stěžuje si jeden z pilířů Miroslav Gajdůšek. „Přitom jsme poráželi silné soupeře, ve skupině Rumuny, pak jsme vyřadili Švédy a Řeky. Za Sovětský svaz hrál ve finále i Blochin a dal nám dva góly. Měli jsme silný tým a dobrou partu,“ zdůrazňuje.

Hrálo se pohárovým systémem doma-venku, v červnu 1972 nejprve svěřenci trenérů Jana Fábery a Jozefa Vengloše přivezli z Moskvy remízu 2:2, v odvetě v Ostravě zvítězili 3:1. A jeden z gólů si připsal i Herda, jenž tehdy vykovával vojenskou službu v Dukle Praha. „Naběhnutí zleva a střela okolo brankáře,“ okamžitě si vybavuje vzácnou trefu.

Spolu s ním se na výhře střelecky podíleli Miroslav Gajdůšek a Milan Albrecht. „Všichni leváci,“ dokládá Herda výjimečnost hráčů s nohou od ďábla.

Chlubí se finálovou trefou, je dvojnásobný mistr Evropy. Stejně jako Zdeněk Nehoda, jenž nastoupil v prvním utkání v Moskvě, v kvalifikaci se představili Ján Švehlík a Antonín Panenka.

Dvakrát usedl na evropský trůn, na domácí – československý – se nikdy neuvelebil. Přitom k uchopení vládcovského žezla bylo nesmírně blízko. Především v roce 1976 s milovanou Slavií, která měla v tom období skvostný tým. O čemž svědčí i to, že v kádru bělehradských lvů byli tři její hráči – Dušan Herda, František Veselý a Pavol Biroš.

K dobytí mistrovského titulu, na nějž červenobílí čekali po komunistickém puči marně od roku 1947, stačilo málo – v posledním kole neprohrát na půdě obhájce Slovanu Bratislava. Konstelace byla pro ně příznivá, ale i hodně devastující.

Belasí, jak se přezdívalo hráčům slovenského týmu, si dobře spočítali, že sice výhrou nad Slavií odsunou přímého konkurenta, ale když zároveň Baník Ostrava vyhraje v Plzni, budou druzí. A nepochybovali, že se tak stane, hornický klub šel tvrdě za svým prvním triumfem v historii.

Byli proto ochotni zahojit se jinak – zápas „zobchodovat“. A kdo by byl lepším prostředníkem než krajan od Topoĺčan. „Kapitán Tono Ondruš se mne ptal, kde mám ty peniažky,“ neskrývá Herda. „Ještě o poločase,“ dokládá.

Jenže neměl co nabídnout. Přestože prý dohoda byla uzavřená, vedení mu žádný obnos nepředalo. Jedna verze říká, že z chamtivosti, neboť byli pověření přesvědčeni, že Slavia na Teheĺenom poli zápas zvládne, jiná uvádí prozřetelnost. Vyhodnotili si, že „symbol buržoazního sportu“ nemůže být nejlepší, kdežto hornický Baník v době normalizace ideový odkaz naplní.

Dění na hřišti tuto teorii potvrzuje. Utkání řídil najatý východoněmecký rozhodčí Rudi Glöckner a zadání „plnil“. „Neuznal mi naprosto regulérní gól,“ vzpomínal často loni zesnulý střelec Robert Segmüller. „Neměli jsme šanci,“ přidává se záložník Ivo Lubas.

Slovan bez slávistické motivace vyhrál 2:0 a skončil druhý, Baník jásal nad titulem, Pražané obsadili bronzový stupínek. „Hrozná škoda,“ povzdechne i po letech Herda.

Ve slávistickém dresu prožíval krásné období, na titul však nedosáhl. V lednu 1981 přešel do druhého vršovického klubu, do Bohemians, kde se pod trenérem Tomášem Pospíchalem tvořilo silné mužstvo. V ročníku 1982/1983 dosáhlo i na vrchol!

Na týmové fotografii před jeho zahájením se usmívá plný naděje i Herda. Sedí úplně vpravo dole vedle útočníka Jaroslava Němce, v první řadě mezi vyvolenými. V předchozím nastoupil do 22 zápasů (vstřelil tři góly), většinou začínal v základní sestavě.

Příležitost dostává ještě v letním Interpoháru, byť už spíše v roli střídajícího, místo si dobývají nové posily, slovenský Peter Zelenský ze Spartaku Trnava do zálohy, do útoku se dere bývalý spoluhráč z Edenu Miroslav Příložný. Herda se ještě podílí na vítězství ve skupině, naposledy nastupuje 27. července proti rakouskému LASK Linec.

Ligového startu – a tím podílu na mistrovském titulu – se však nedočká. „Ozvala se Česká Lípa, šlo o jakousi měsíční brigádu,“ líčí okolnosti, proč nepatří mezi zlaté klokany. A po severočeské epizodě přechází do druholigového Xaverova. Ani s Bohemians na titul nedosáhl. „Škoda, ale člověk nemůže mít všechno,“ smiřuje se s osudem a dvěma triumfy na evropské scéně.