Děsivý rok 1952. Nikomu se do Albánie nechtělo, komunisti vyslali Bohemku

Jen dvakrát prohrál tým reprezentující Československo nebo Česko s Albánií. V obou případech nastoupil v národních barvách tým Bohemians Praha, který tehdy v roce 1952 ani nehrál v nejvyšší soutěži.

Sportovní hodnota tehdejších klání byla sporná, spíš nulová. Šlo o ryze politické rozhodnutí. Vedení spřátelené socialistické země – komunistická strana, požádala soudruhy z Československa, zda by jeho fotbalová reprezentace neozdobila oslavy státního svátku.

Na sklonku roku, kdy vrcholila domácí soutěž (hrálo se systémem jaro-podzim dle sovětského vzoru), navíc do hodně složité oblasti Balkánu, kde je cestování jen pro otrlé, se nikomu nechtělo. Kdo věděl, hned seznal, že jde o nesmyslný zájezd, který však z politických důvodů nebylo možno odmítnout.

Jenže sportovní – tehdy tělovýchovné - orgány nerozhodovaly, vedoucí úlohu ve státě úplně ve všem měla vládnoucí strana. ÚV KSČ to nařídil tělovýchovnému ústředí, to předalo potíž sekci kopané a ta vyslala do chudé země bez náležité infrastruktury Bohemians Praha. Tehdy ovšem ZSJ ČKD Stalingrad Praha.

Rok před tím tým sestoupil z nejvyšší soutěže – ještě jako ZSJ Železničáři Praha, návrat mezi elitu se nepovedl (druhé nepostupové místo v Městském přeboru Prahy), mohl se tedy snadno trmácet na jižní cíp kontinentu.

Rok 1952 byl vůbec děsivý. Stalinské represe v komunistickém režimu Sovětského svazu vrcholily, československý totalitní systém v čele s dělnickým prezidentem Klementem Gottwaldem se jim snažil vyrovnat. Ostatně vyslaní příslušníci sovětské tajné služby MVD je bedlivě dozorovali.

Dotkly se i sportu, fotbalu nejvíce. Soutěže a celá jejich struktura prošla důkladnou reorganizací, z mistrovství republiky byl vyřazen třetí (!) Ingstav Teplice, doprovodily je Kovosmalt Trnava, Slovena Žilina a Vítkovické železárny, přestože si účast na hřišti zajistily.

Pro první komunistický titul v ideologicky přísně hlídané soutěži si došla Sparta Praha (ČKD Sokolovo), její odvěký rival Slavia (Dynamo), která jako symbol buržoazního sportu byla „pokrokovým“ režimem nenáviděná, sestoupila o rok dříve a tvrdá ruka třídního boje na ni tedy s další ranou už nedolehla. Především v nižších soutěžích opustily fotbalovou scénu desítky zkušených funkcionářů.

Nevydařený byl rok i z reprezentačního pohledu. Přestože se výběr utkával jen se spřátelenými státy socialistického tábora, nevedl si dobře. Podlehl Rumunsku a Maďarsku, připsal si jen remízu s Polskem.

A na závěr cesta do Albánie s druholigovým výběrem.

Už jen přeprava do Albánie byla strastiplná a děly se při ní věci. Výprava vyrazila v úterý 11. listopadu z Masarykova nádraží a měla i společensko-politické poslání. „Proč se museli na týden zastavit v Bukurešti a vedle vymetání exkurzí, výstav, estrád a kin sehrát zápas s ligovým týmem rumunských železničářů, vědí jen fotbaloví bohové,“ pozastavuje se historik Miloslav Jenšík nad podivným duelem v prvním díle kroniky pražského klubu „Bohemka je a bude“.

Následoval přesun do přístavu Konstanca na pobřeží Černého moře, odtud nekonečná plavba malou parolodí průlivy Bospor a Dardanely, Egejským a Jónským mořem do přístavu Drač na Jadranu.

A po hodně neupravených pozemních komunikacích do hlavního města Tirany, kde i dnes překonání vzdálenosti albánským kopcovitým terénem 52 kilometrů trvá hodinu a půl. Natož před více než padesáti lety. A utahané klokany čekaly – bez většího vysvětlení - hned dva mezistátní zápasy.

Porážky 2:3 a 1:2 straší v kronice československé reprezentace doposud, nikdo je už nevymaže. K tomu museli hosté ještě nastoupit proti výběru sportovní organizace Puna, výhra 2:1 se však mezi mezistátní zápasy nezapočítává.

I návrat byl hodně dobrodružný. Blížily se Vánoce, plavidlo pro zpáteční cestu nikde. Pomalu zoufalé fotbalisty nakonec vzala na palubu bulharská nákladní loď. „Protože však neměla pasažérské kajuty, musela se celá výprava ke spánku vždy namačkat do jedné větší místnosti,“ líčí strasti spisovatel Jenšík. „A ve dne zažívala rozmary zimního moře,“ dodává.

Do Varny loď měla připlout 23. prosince, Středoevropané měli stihnout Štědrý den leteckým přípojem. Zuřící bouře však dovolila přistát až na Boží hod. Klokani se dostali domů až 29. prosince, po sedmi týdnech putování a pobytu v Albánii. Nikdo jim k reprezentaci vlasti nepogratuloval…

Do Albánie se vypravilo čtrnáct hráčů Bohemians, jediným, kdo si nepřipsal reprezentační start, byl náhradní obránce Vaněk. Kádr však obohatil brankář Jan Petráň, záhadný to muž, zapůjčený z pardubického Tatranu (v některých pramenech mylně uváděn Semtín).

Pražský tým získal na začátku roku z Karlína vynikajícího Karla Hanáčka, ale na zájezd potřeboval trenér Antonín Lanhaus brankáře dva. Proč se nepoohlédl po jiných pražských klubech a sáhl rukou dlouho až do pardubického regionu, zůstává nadále záhadou. „Víme, že si Petráň připsal jeden reprezentační start, byť jen na poločas, ale proč si ho Bohemians vybrali, zůstává i pro nás zatím tajemstvím,“ sděluje uznávaný historik pardubického fotbalu Radek Klier.

Rodák ze Zahořan, který si ani jednou nezachytal v nejvyšší soutěži, se v osmadvaceti letech zapsal mezi internacionály. Do Pardubic přišel ten rok z Kosmosu Čáslav, v roce 1956 zamířil do Semtína, další rok do VCHZ Pardubice. Zemřel v roce 1997 a záhada zůstává otevřena pro badatele.

Bylo by poněkud nespravedlivé snižovat či dokonce dehonestovat výkonnost výběru, který se lvíčkem na hrudi nastoupil ve dvou zápasech v Tiraně. O dva roky dříve přišli Železničáři už o téměř slavený titul, když doma v posledním duelu neporazili Teplice a radoval se NV (Slovan) Bratislava.

Rozladění bylo tak veliké, že další rok přišel sestup.

V mužstvu však hráli borci, kteří rozhodně nebyli marní. K nim patřil odchovanec Milan Dvořák, střelec gólu ve druhém střetnutí, jenž získal renomé v Dukle Praha. Nasbíral celkem 13 startů, dal v nich tři góly, skóroval na mistrovství světa 1958 ve Švédsku do sítě obhájců titulu Spolkové republiky Německo.

Útočníci Jiří Žďárský a Ladislav Müller v září toho roku skórovali na Strahově proti Polsku, remíza byla jediným trochu přijatelným výsledkem nevydařeného období. Spolu s nimi nastoupil i Karel Tomáš a dobový tisk si jejich souhru pochvaloval.

V Albánii vešly do reprezentačních análů i další velké postavy. Obránce Jiří Rubáš (celkem šest mezistátních zápasů) zůstává trenérskou legendou Baníku Ostrava, v roce 1976 s ním získal první ligový titul v historii. A vedl úspěšně i další kluby.

Doslova světovou fotbalovou osobností se stal kapitán Václav Jíra, jenž reprezentoval už v letech 1947 a 1948. Vystudovaný právník přešel pak na trenérskou lavičku, v letech 1963-1964 vedl po bájném Rudolfu Vytlačilovi československý tým. Více proslul jako funkcionář, byl členem řídicího výboru Středoevropského poháru, místopředsedou UEFA, předsedou technické komise FIFA a nakonec i nejvyšší mužem Československé fotbalové asociace (1990–1992).

Po něm je pojmenovaná nejprestižnější cena českého fotbalu.