Co hledal, našel. Střelecká legenda Baníku Ostrava sehnala povolání snů

Krytý bazén v Brušperku, v malém městě se čtyřmi tisíci obyvateli ležící v podhůří Beskyd, nabízí tři plavecké dráhy v délce 25 metrů, dětské brouzdaliště, tobogán, místa pro relaxaci a odpočinek.

Mezi zaměstnanci navíc jednu z osobností, která psala historii československého fotbalu. Ostravského útočníka Václava Daňka, jenž jako jediný z českých útočníků se může pochlubit, že si vystřílel bronzovou kopačku v soutěži evropských ligových kanonýrů.

Naskakuje představa, že z pozice plavčíka oslňuje krásné návštěvnice stále sportovní postavou, byť pohled do občanského průkazu dokládá, že mu naskočilo šest křížků. Není tomu tak. „Jsem strojník,“ prozrazuje své pracovní zařazení. A přidává jeho naplnění. „Starám se o ohřev vody, technický stav, velice přísné jsou hygienické předpisy,“ odkrývá, čím se zabývá.

Pochybnosti, zda takto odbornou činnost zvládne, snadno rozmetává. „Jsem chemik, vystudoval jsem v Ostravě chemickou průmyslovku,“ dokládá, že mladistvá léta nepromrhal jen na hřišti.

S ředitelem sportovního areálu, který sice provozuje jeho rodné město Brušperk, ale patří pod školské zařízení, si plácl v roce 2015, kdy se k dosavadním sportovištím vybudoval i krytý plavecký bazén. „Známá je víceúčelová hala, kde hraje mistrovské zápasy futsalový tým Jistebník, chválí ji házenkáři, ale pronajmout si ji a využívat mohou organizace i veřejnost,“ láká sportovně chtivé spoluobčany.

Našel v Brušperku to, co léta marně hledal – spokojenost. „Mohu si organizovat čas podle svého, chodit na zápasy, na které chci, pořád se netřást, jestli náhodou nepřijdu o práci,“ připomíná si období, kdy se pokoušel prosadit jako trenér profesionálních týmů. „Stačily dva špatné výsledky a už mi hrozilo odvolání, nebo se nový majitel pozastavoval, jestli nemám vysokou smlouvu, pořád bylo něco,“ vrací se ke štacím ve Vítkovicích, Banské Bystrici, Fulneku a Hlučíně. „Teď jsem pánem svého času a jsem spokojen,“ pochvaluje si. „Když nechci, ani mezi lidi jít nemusím,“ neopustí své strojní království.

Navíc je blízko rodině. „Manželka ve škole, která bazén provozuje, pracuje jako hospodářka,“ poukazuje na jednu velkou výhodu. Ví, že si ho při aktivní fotbalové dráze vyplněné i zahraničními štacemi moc neužila.

Hlavně v záplavě zápasů, reprezentačních srazů a fotbalových povinností mu proteklo mezi prsty, jak děti rychle vyspěly. „Trošku jsem měl na ně čas až při angažmá v Rakousku, ale to už Honza i Bára chodili do školy,“ povzdechne.

Vnoučata ale už neošidí. „Bára s manželem bydlí s námi v Brušperku v rodinném domku, jejich dceruška, pětiletá Viktorka, jenom zírá, co všechno děda na hřišti dokázal,“ ukazuje jí získané trofeje, které má doma vystavené.

Tu nejcennější, bronzovou kopačku však leštit nemůže. „Dosud mi ji nedali, francouzský deník l’Équipe mi ji dluží, a to jsem rok po jejím vystřílení hrál ve Francii v normandském Le Havru,“ upozorňuje Daněk.

Soutěž totiž procházela krizí, dobývali ji hodně hráči z východního evropského bloku, jimž k počinkům pomáhali i soupeři. „Vždyť Darko Pančev z Crveny Zvezdy Bělehrad, který tehdy získal zlatou, mě přestřílel v posledních pěti zápasech, stříbrnou bral turecký útočník Tanju Çolak z Galatasaray Istanbul,“ poukazuje český kanonýr na křivdu, která v jeho duši zůstala i po letech.

Nediví se, že právě v roce 1991 byla soutěž na čas zrušena, než se zavedla spravedlivější kritéria, která ji před poťouchlíky více chrání.

Bronzový poklad tedy v soukromé síni slávy chybí, ale například vysoký pohár pro krále střelců československé ligy za ročník 1986/1987 se vyjímá náramně. „Ten Viktorka leštit může,“ svěřuje ochotně cennost do ruček své vnučky.

Ani po meči však Daňkův rod (snad i fotbalový) nevymře. Syn Jan se postaral o pokračování, pětiletý Vašík je hodně čiperný. „Má vlohy, je šikovný,“ vidí se v něm dědeček. „Je to další Václav Daněk,“ kochá se představou, jak se proslulé jméno vrátí na evropské trávníky. Dvouletá Andělka se může přidat k sestřenici a leštit dědovy trofeje. Synova rodina nebydlí daleko, v Opavě, jezdí za prarodiči často.

A někdejšího kanonýra mohou vidět i na hřišti. „Hraju za starou gardu Baníku, která nějaký čas nebyla sice moc životaschopná, ale co ji vede Petr Zajaroš, opět se probudila,“ vítá příležitost, jak se převlékat s bývalými klubovými spoluhráči v jedné šatně.

Potkává se i reprezentačními kolegy na zápasech Klubu fotbalových internacionálů, které vede jako manažer Štěpán Phillipp. „Při nich si popovídám s Frantou Štambacherem, Jirkou Ondrou a dalšími, které jinak nemám možnost střetnout,“ sděluje moravský rodák. A vyhlíží s potěšením příští zápas ve Starém Jičíně.

Trénovat dospělé už by nešel, ale mládeži předává zkušenosti rád. „V akademii Baníku vedu individuální tréninky s útočníky ve věku 16 až 18 let,“ uvádí své zapojení. A objevuje generační střet. „Jejich myšlení se překulilo o sto osmdesát stupňů,“ povšiml si. „Dneska vám hráč řekne – trenére, těch centrů je hodně, bude nás z toho bolet hlava. To se jim nelíbí, pak tamto,“ nachází odlišný přístup.

„My se takto chovat nemohli,“ vrací se ke svému fotbalovému zrání. „Já šel do zápasu, když jsem měl na hlavě čerstvě zašitou šesticentimetrovou jizvu,“ vybavuje si. „Bylo mi šestnáct, hrál se turnaj na škváře, pršelo, ale vůbec bych si neodvážil trenérovi říct, že nebudu hlavičkovat, protože mám zašitou hlavu,“ netroufl by si vzdorovat. „Byli jsme jiní,“ zdůrazňuje.

To se týká nejen morálních vlastností, ale i dovedností. „Dneska kluci umějí finesy, nastudují si je na internetu, přitom první dotyk při zpracování je pro ně problém,“ upozorňuje Daněk. „Já jsem neskonale vděčný všem trenérům, kteří mě v Baníku v mládeži vedli, a především trenéru Evženu Hadamczikovi, který si mě vzal do dospělých,“ posílá slova vděku na nebesa. „Ale dával nám zabrat. Mně a o šest let staršího Vernera Ličku, už střelce áčka, si vzal po tréninku a třicet minut na nás centroval míče, my si je zpracovávali na prsa, zkoušeli všechny druhy kopu na branku,“ popisuje. „Pak nás chválili – vy jste úžasní, takové zpracování nikdo v republice nemá. Bodejť by ne, když jsme to provedli snad milionkrát!“ uvědomuje si, jak platný byl tento dril.

Své svěřence podobným způsobem ovšem nevede. „Já klukům chci pomoc, poradit jim,“ odhaluje své krédo. „Najdou se, kteří to myslí vážně a chtějí se prosadit. Například Matyáš Bitta, který hraje za devatenáctku a je o dva roky mladší,“ nachází jedince, který ví, co fotbal obnáší. „Má však potíže s koleny, protože asi rychle vyrostl,“ lituje u svého žáka určitého zdravotního omezení.

Nejsou ovšem všichni tak uvědomělí. „Byli i takoví, kteří měli osmnáct, promluvili s manažerem a už se viděli v Juventusu Turín nebo AC Milán. Když jsem jim řekl - tohle děláte špatně, pojď, natrénujeme to, tak se už ofrňovali, protože je okolí ubezpečovalo, jak jsou dobří,“ povzdechne si Daněk.

On své životní i fotbalové štěstí našel. „Dělám, co mě baví, co chci. Když chci zajít na fotbal, zajdu, vybírám si, nemusím,“ pochvaluje si, jak se to všechno náramně sešlo.