Císař Franz Beckenbauer uměl ocenit velikost protivníka

Kdo ho spatřil, jak s velkou noblesou a až nepozemským nadhledem zachytává útočné snahy protivníka, pak míč vyváží nebo zakládá akce přesnými pasy, ten poznal, jak umí být fotbal krásný ve své jednoduchosti.

Kdo si vzpomene, jak s ovázanou rukou srdnatě bojoval v semifinále mistrovství světa 1970 v Mexiku proti Itálii, pochopil, že právě vůdce musí jít příkladem navzdory bolesti a šrámům.

Kdo si vybaví, jak v roce 1974 zvedal jako kapitán vítězného týmu nad hlavu Světový pohár a v roce 1990 v roli trenéra, uzná jeho velikost.

To byl Franz Beckenbauer.

Byl to velkolepý slavnostní okamžik. V roce 2000 se v belgickém Gentu losoval závěrečný turnaj mistrovství Evropy, na podiu byli pozvání zástupci všech předcházejících mistrů. Na všechny se šibalsky usmíval Antonín Panenka, vyslanec československých velmožů z roku 1976. Vedle se mile rozhlížela tvář ‚blonďatého andílka‘ Bernda Schustra, jenž se radoval o čtyři roky později. Líbezný výraz nabízel rovněž dánský bojovník Jen Jensen, jenž překvapivě jásal v roce 1992.

I ostatní byli slavnostně naladěni, přívětivě se usmívali na přítomné, novináři přeskakovali od jedné hvězdy ke druhé a těšili se ze získaných postřehů. Jen Beckenbauer, kapitán famózního týmu z roku 1972, stál opodál. Nikdo se neodvážil jeho veličenstvo rušit.

Bylo ovšem škoda nevyužít příležitost dozvědět se, jaký má názor na Panenkův ‚dloubák‘ z penaltového rozstřelu po finále ME 1976 v Bělehradě, který mu pokazil oslavu jubilejního 100. zápasu v reprezentaci. Čechoslováci brali po něm zlato, na poražené zbylo stříbro.

Odvahu dodal až vršovický umělec. „Žádný strach, on nekouše. To není Sepp Maier,“ připomínal pražský rodák překonaného brankáře, který léta těžko skousával sportovní ponížení.

Bariéra obtížnosti byla prolomena. „Byl to neskutečný kousek, čin hodný obdivu, provést něco takového v tak důležitém momentu,“ poklonil se císař Panenkově penaltě. „Prohrát takovým uměleckým počinem není ostuda, je třeba ocenit mistrovství,“ pokračoval ve chvalozpěvu.

A očkem hleděl na culícího se československého klenotníka. „Vždyť jsem to říkal, férový chlap,“ šla slova uznání i opačným směrem. Potkali se dva magistři míče kopaného. Soupeři pouze na hřišti. Jinak ti, co dovedou ocenit druhého, byť to v tu chvíli znamená porážku. Jsou však i větší hodnoty.

V roce 1984 převzal po výbuchu na mistrovství Evropy ve Francii reprezentační tým Spolkové republiky Německo po Juppu Derwallovi, jenž byl prvním trenérem německého výběru v historii, který nedokončil smluvní kontrakt. Bez požadované licence vystupoval jako technický ředitel. Hlavě pomazané se promine ledacos.

První velká akce – světový šampionát v Mexiku – skončila stříbrným leskem po prohře ve finále s Maradonovou Argentinou. Následovalo rozladění z evropského domácího turnaje 1988, kde cestu na trůn zatarasili budoucí mistři Nizozemci v semifinále.

V roce 1990 v Itálii to však přišlo: Německo (už sjednocené) se radovalo ze třetí světové korunovace. Beckenbauer se stal světovým vládcem jako hráč i jako trenér, což se dosud podařilo jen nedávno zesnulému brazilskému profesorovi Mário Zagallovi.

Ve čtvrtfinále vyřadili Beckenbauerovi svěřenci bojovný československý tým po problematické penaltě. To však jeho zásluhy nesnižuje. „Byl císařem i na lavičce,“ skládá mu poklonu Václav Němeček. „Obrovská osobnost, síla z něj přímo sálala,“ pokračuje.

„Měl na titulu velký podíl,“ přidává se Miroslav Kadlec, jenž na hřišti zastával stejnou roli - chytrého a technického stopera. „Dodával mužstvu klid a sebejistotu, toho míval jako hráč na rozdávaní a také všechno vléval do svých následovníků,“ praví s patřičnou úctou.

Německý vládce se prosadil i jako trenér. „Nikdo nepochyboval, že je to muž na svém místě, i když nevlastnil patřičné oprávnění, “ říká Kadlec.

Kapitán českého stříbrného týmu z Eura 1996 v Anglii poznal Beckenbauera i ze svého dlouholetého a úspěšného působení v německé lize v dresu 1. FC Kaiserslautern v letech 1990-1998, kde získal dva tituly. „Moc se Bayernu proti nám nedařilo,“ připomíná Kadlec dobu, kdy císař na lavičce bavorského klubu zaskakoval. „Body od nás nevozili,“ zdůrazňuje.

Ďáblové z Betzenbergu, jak se týmu říkalo podle čtvrti, kde ležel stadion, si na hrdé Bavořany vždy dokázali vyšlápnout. „Beckenbauer, který byl rovněž čestným předsedou klubu, jednou prohlásil, že nemá cenu k nám jezdit a raději pošlou body vlakem,“ usmívá se nad vtipnou replikou český legionář.

Legendu německého fotbalu v té době vídával pravidelně, „Ohromné charisma,“ zdůrazňuje. „Kam vstoupil, všechno utichlo, jaký ho provázel respekt,“ dodává. Často se o Beckenbauerovi říkalo, že je snob, chová se až povýšeně. „Důstojnost z něj vyřazovala a udržoval si odstup,“ přitakává Kadlec. „Ale jinak byl srdečný, vstřícný, kamarádský,“ nacházel na něm lidské povahové rysy.

Kdysi noblesní pán v posledních letech chátral. „Loni jsem ho viděl na fotografii a říkal jsem si, že hodně sešel,“ vypozoroval český internacionál. „Ale nebylo divu, rány osudu, které schytával, byly hodně kruté,“ podotýká Kadlec.

Určitě k nim patřilo úmrtí syna Stephana na rakovinu v roce 2015 ve věku 47 let. „To ho hodně poznamenalo, od té doby jsem ho neviděl, že by se usmál,“ dovede se Kadlec vžít do otcovského smutku. „A pak ho vláčeli v tisku a div ne po soudech, že nepatřičně lobboval, aby se v roce 2006 uskutečnilo MS v Německu,“ přidává Kadlec další tíživou cihlu. „Je pravda, že bez něj by těžko získalo pořadatelství, ale on si potrpěl na čistý obraz své osoby,“ upozorňuje.

K tomu se přidaly i zdravotní trable. „Měl alzheimera,…“ prozrazuje Kadlec.

Fotbalový císař usedl na nebeský trůn.