„Čeští sportovní ředitelé jsou nevýrazní.“ Manažerský talent ukazuje cestu

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

V rámci regionu chce být nepředběhnutelný. Ne však (jenom) svými kontakty, všudypřítomností nebo věkem, ale vzděláním. Leckoho to možná zarazí – jak vůbec jde mít nějakou kvalifikaci na sportovního ředitele? Co by ona funkce měla obnášet?

Třiatřicetiletý fotbalový funkcionář David Balda si prošel nejen úspěšnými štacemi v polských Rakówě a Slasku Wroclaw, který málem dotáhl k titulu. Ale zároveň přidává do svého know-how věci, o kterých mnozí čeští sportovní ředitelé sotva vědí, že existují. Ke všemu má i velmi vyhraněné názory a nevadí mu zdravě a sportovně provokovat.

„V Polsku jsem dělal show, uměl jsem udělat trash talk. Majitel, který by mě zaměstnal, by musel být tolerantní a z podobného těsta,“ usmívá se Balda. Jeden takový se v českém prostředí ostatně nabízí. I kousek od té Vratislavi, kde Balda naposledy působil…

V první části velkého rozhovoru pro Seznam Zprávy Balda mluví o práci moderního sportovního ředitele. Ale i tom, zdali má Tomáš Rosický šanci uspět v Arsenalu, o jehož zájmu informovaly SZ jako první. Balda ukazuje velmi cenný pohled zvenčí na to, proč v Česku chybí kvalitní lidský materiál na pozici, která by měla být v klubech jednou z těch nejdůležitějších.

Koho vlastně ze sportovních ředitelů v Česku respektujete?

(Dlouze se zamyslí) Dobrá otázka. Neřeknu konkrétní jména. Ale řeknu to takhle – respektuju na jednu stranu všechny sportovní ředitele, protože vím, jak těžká je to práce. Cokoliv uděláte, je často považováno za špatné a neustále jste pod tlakem – od fanoušků, od vedení klubu, od médií. Je to pozice, kde musíte balancovat mezi zájmy vedení klubu a potřebami hráčů.

Jak se to projevuje?

Musíte být schopní bránit vedení, ale zároveň si získat důvěru hráčů. Nemůžete jim dát příliš volnosti, ale chcete, aby vás v šatně respektovali. Přirozená autorita je důležitá, ale stejně tak je klíčové, aby to, co řeknete, platilo. Když něco slíbíte, musíte to doručit – ne ve stylu prázdných prohlášení, ale jako někdo, na koho se hráči i vedení mohou spolehnout. Je to specifická role, kde se neustále lámete mezi loajalitou vůči klubu a snahou vytvořit dobré prostředí pro hráče. Proto mám respekt ke každému, kdo tuhle pozici zvládá, a přitom dokáže držet slovo a zachovat si tvář.

V čem?

Jako sportovní ředitel často musíte udělat rozhodnutí, se kterým osobně třeba úplně nesouhlasíte, ale chráníte vedení, které vás platí. To je součást té pozice – být loajální vůči klubu, i když někdy byste sám jednal jinak. Z tohoto pohledu respektuju všechny sportovní ředitele, protože vím, jak náročná je tahle práce. Myslím, že podle jména znám všechny v Česku, ale problém vidím v tom, že většina z nich je strašně nevýrazná.

Myslíte?

Možná to zní hloupě nebo tvrdě, ale spousta sportovních ředitelů je v médiích téměř neviditelná. Mám pocit, že se často bojí vyjádřit svůj názor nebo ukázat svou přirozenost, protože mají obavu z reakcí, které mohou přijít po prvním neúspěchu. Ale podle mě je to chyba. Pořád říkám: Buď autentický. Lidé možná nebudou vždy souhlasit s tím, co říkáte, ale když budete sami sebou, získáte si respekt. V dnešní době je důležité nejen dělat svou práci dobře, ale také být schopen ji komunikovat navenek. Fotbal je o emocích a komunikaci s fanoušky, médii i širší veřejností. Když jste neviditelní, těžko si získáte důvěru a podporu.

Jak vám to pomáhá?

Podle mě by sportovní ředitelé měli být mnohem otevřenější. V Česku nevidíte sportovní ředitele, kteří by pravidelně vystupovali v médiích a komunikovali o tom, co se děje uvnitř klubu. U nás je v tomhle směru spíš výjimkou Jaroslav Tvrdík, který jako zástupce majitele aktivně komunikuje na X. Ale sportovního ředitele, který by otevřeně mluvil o tom, jak klub funguje, jaké překážky řeší nebo co se podařilo a nepodařilo, takového tady nenajdete.

Chybí vám to?

Myslím si, že je to škoda. Nemám problém přiznat: „Chtěl jsem přivést levého obránce, byli jsme domluvení, ale borec to po cestě na letiště otočil a nakonec nepřišel.“ Takové věci se dějí, je to součást fotbalu a podle mě by fanoušci měli vědět, co se za těmi rozhodnutími skrývá. V Česku se tohle ale skoro vůbec neříká. Většinou se komunikují jen hotové výsledky – buď přivedete hráče, nebo ne, ale proč to třeba nedopadlo, to už se nedozvíte.

Proč by to mělo pomoct?

Otevřenost podle mě buduje důvěru. Když fanoušci vidí, že klub něco řeší, že to není jen o tom, že se něco nepovedlo, ale že k tomu byly nějaké důvody, dokážou to líp přijmout. Když komunikujete pravidelně a upřímně, nejen že budujete vztah s fanoušky, ale také s médii a veřejností. Myslím, že právě tohle mi v Česku chybí – schopnost komunikovat i neúspěchy a problémy, nejen úspěchy.

Co to tedy vypovídá o práci sportovních ředitelů?

Na jednu stranu respektuju všechny sportovní ředitele, protože vím, jak těžká a náročná je jejich práce. Na druhou stranu jsou mi sympatičtější ti, kteří se neustále vzdělávají, pracují na sobě a vidíte na nich jasný progres. Pro mě jsou to ředitelé, kteří se snaží jít dopředu, sledovat moderní trendy a aplikovat je v praxi, i když to nemusí být vždy jednoduché.

V čem to sportovním ředitelům pomáhá?

Moderní fotbal se neustále vyvíjí, přicházejí nové technologie, umělá inteligence, data-driven analýzy, a pokud chcete držet krok, musíte se vzdělávat a být v obraze. Je třeba jezdit na konference, sledovat trendy a učit se, jak nové nástroje správně používat. Já na takové konference pravidelně jezdíval. Například TransferRoom je podle mě platforma, kterou by měli povinně využívat všichni sportovní ředitelé v Česku, protože je to skvělý nástroj – takový „fotbalový Tinder“, který propojuje kluby a usnadňuje transfery hráčů.

Jak jsme propojeni se světem?

Když jedu na TransferRoom, většinou tam vidím z Česka jen Slavii a Spartu. Když jedu na World Football Summit do Sevilly, nevidím tam nikoho z českých klubů. Když jsem byl na Football Forum Budapest, účastnila se jen Slavia – konkrétně Jiří Bílek a Martin Říha. Vím, že Slavia na tyto akce jezdí pravidelně, stejně tak občas Jiří Rosický a Tomáš Sivok ze Sparty. Ale jinak? Skoro nikdo.

Tohle je přitom zásadní. Na těchto eventech se potkáváte se sportovními manažery a řediteli z celého světa, navazujete kontakty, vidíte nové trendy, které můžete přenést do svých klubů. Bez toho nemáte přehled o tom, co se ve fotbale děje jinde, a ztrácíte krok. Kdo chce být konkurenceschopný, musí tyto příležitosti využívat.

Proč ne ostatní?

Je tu jasně vidět rozdíl mezi top kluby v Česku a ostatními. Není to jen o penězích – ty nejlepší kluby nejenže mají finanční prostředky, ale také je dokážou investovat do správných technologií, metod a postupů. A právě tady vidím prostor pro zlepšení u ostatních klubů. Kdyby více sportovních ředitelů z menších klubů jezdilo na zahraniční summity, konference a workshopy, mohli by snížit propast, která je mezi nimi a velkou trojicí – Slavií, Spartou a Plzní.

Mně osobně jsou každopádně sympatičtější ti sportovní ředitelé, kteří se neustále vzdělávají a pravidelně jezdí na tyto akce – což jsou většinou šéfové našich největších klubů jako Slavia nebo Sparta. Vidíte na nich progres a chuť se posouvat dál, což se pak odráží i na fungování jejich klubů.

Dlouho vnímám největší deficit Česka u fotbalu v nedostatečném vzdělání a know-how. Jsme málo propojeni se zahraničím.

Je to stoprocentně tak, jak říkáte. Neznám žádného českého sportovního ředitele, který by byl úspěšný v zahraničí na stejné pozici. Možná se pletu, ale pokud se podíváme na Čechy, kteří někde v zahraničí získali titul, byli to většinou trenéři, ne sportovní ředitelé. A to o něčem vypovídá.

Řídit klub v zahraničí totiž není vůbec snadné. Nejde jen o práci s hráči nebo trenérem. Máte na starosti celkový chod klubu – řešíte účetní záležitosti, podepisujete faktury, vybíráte soustředění, zajišťujete stravu, jídelníčky, výživu a další detaily. Pod sebou máte nejen trenéra a hráče, ale i další personál, se kterým musíte neustále komunikovat. A to ideálně v jazyce země, kde působíte.

Jak se na to připravit?

V Česku podle mě chybí kurzy a školení, které by sportovní ředitele na tuto komplexní roli připravily. Potřebujete široký skill set – nejen znalosti o fotbalu, ale i schopnost řídit lidi, chápat finanční stránku klubu, mít organizační schopnosti a zároveň dobře komunikovat s médii, fanoušky a vedením klubu. A právě tahle komplexní příprava a propojení se zahraničím nám chybí. Bez toho je těžké se dostat na úroveň, kterou od sportovního ředitele očekávají v zahraničních klubech.

Myslíte, že se Tomáš Rosický může prosadit v Arsenalu, pro který je i podle informací Seznam Zpráv hlavním kandidátem na post sportovního ředitele?

Bezpochyby ukázal, že na to má. Je to jeden z mála fotbalistů, kteří se na tuto roli dokázali adaptovat. Je pracovitý, jazykově vybavený. Nevidím do struktur klubu, ale vypadá to, že má přirozený respekt, přivedl do Česka zahraniční trendy a věřil svojí filozofii. I když to zpočátku drhlo, majitel ho podržel a přineslo to ovoce. Po letech, kdy na tom byla Sparta všelijak, se sportovní stránka klubu jeho zásluhou určitě zvedla. Držím mu palce, věřím, že se prosadí. Proč by ne, předtím byl ředitelem také bývalý hráč Edu. Rosa je mladý, chytrý, má drajv, zná prostředí a tlak. Je oblíbený a byla by škoda to nezkusit.

Jak je to v jiných zemích?

V Polsku už to dotáhli tak daleko, že mají třetí edici kurzu dyrektora sportowego, kde vás systematicky učí, jak být sportovním ředitelem. Je to komplexní program, který pokrývá všechno od řízení klubu přes práci s týmem až po finanční záležitosti. U nás v Česku nic takového neexistuje. Navíc v Polsku mají i specializovaný kurz na fotbalového skauta, kde se detailně řeší, jak by měl fungovat skautingový tým, jaké dovednosti by měl skaut mít a jak správně pracovat s daty a technologiemi. Opět něco, co v Česku úplně chybí. Na druhou stranu – a to je podle mě ten hlavní problém –, kdo by vás v Česku měl vlastně učit?

Kdo je pro vás v Česku špička ve skautingu? V České republice bych mezi špičku ve skautingu zařadil především kluby jako Sparta, Slavia a Plzeň. Samozřejmě zde máme i osobnosti jako pan Říčka nebo pan Holub, kteří mají zkušenosti z velkých klubů. Nicméně je důležité říct, že skauting jako disciplína se v posledních letech velmi rychle vyvíjí. Významnou roli dnes hrají pokročilá data – ať už se jedná o datový skauting, analýzu fyzických parametrů hráčů nebo koordinační data.

A v Česku si v něm vedeme jak?

Jedním z hlavních problémů zůstává nedostatečné odborné vzdělávání v této oblasti. A to se mimo jiné projevuje i absencí kvalitních školení na úrovni FAČR. Osobně považuji za důležité neustále na sobě pracovat a rozšiřovat své znalosti, abych měl potřebné dovednosti, proto se věnuji pravidelnému vzdělávání. Místo toho, abych trávil volný čas pasivně nebo v prostředí, kde se pouze udržují povrchní vztahy, věnuji se studiu nových platforem, zkoušení různých softwarových nástrojů a jejich praktickému využití. Neustále sleduji nové trendy a aktivně se snažím posouvat svou úroveň znalostí.

Mají české kluby správně nastavený skauting? Když jsem si prošel přestupovou politiku Sparty, bylo pro mě jedno z nejzajímavějších zjištění, že nejvíc se prosadili hráči, kteří přišli ze západoevropských soutěží. I když je to z druhé bundesligy, tak stále jde o Německo. Zatímco například z Rumunska hráči nezachytí intenzitu a musíte je dotvořit.

Chápu, proč Sparta i Slavia měly dobrou zkušenost se Stanciem – byl to výjimečný hráč, technicky brilantní, s neuvěřitelnou kopací technikou. Ale i on nikdy nevyčníval intenzitou, měl uzpůsobenou roli v týmu.

Máte s tím vlastní zkušenost?

Ano. Nedávno jsem přivedl středního záložníka Tudora Balutu z Rumunska. To není žádný průměrný hráč – ve 25 letech má za sebou přestup do Brightonu, hostování v Eredivisie a Dynamu Kyjev, je to reprezentant Rumunska, a kdyby neměl zdravotní problémy, hrál by na Euru. Když byl na trhu jako volný hráč, neváhal jsem a vzal ho. Je to skvělý fotbalista, ale právě intenzita je jeho slabší stránka.

A právě v tom je klíčový rozdíl. V české lize intenzitu prostě potřebujete – je to základní předpoklad, aby hráč mohl ihned zapadnout a být rozdílový. Hráči z méně intenzivních lig mohou mít velký potenciál, ale adaptace na zdejší tempo a fyzické nároky je zkrátka složitější a delší proces.

Mluvíte o rumunské lize, odkud do Česka přišli třeba i Baluta do Slavie nebo poté Dumitrescu. Rrahmani či Krasniqi zase do Sparty. Ale také předtím Ngadeu, který se prosadil.

Rumunská liga je jiná – méně soubojová, méně intenzivní. Stanciu byl skvělý, ale výjimečný. Když jsem se díval na hráče, jako jsou Rrahmani a další, jsou velmi dobří fotbalisté, kteří mají jiné kvality, ale vidíte, že jim chybí rychlé přepínání mezi ofenzivou a defenzivou, že? Rrahmani má skvělé zakončení a kopací techniku.

Čím to je?

Rumunská liga je opravdu jiná – méně soubojová, méně intenzivní. Stanciu byl výjimečný hráč, jeho kvalita byla nepochybná, ale právě proto je jedním z mála, kdo se dokázal okamžitě prosadit i v intenzivní soutěži, jako je česká liga. Když se podíváte na hráče, jako jsou Rrahmani nebo Tuci, který tedy přišel z Chorvatska, rozhodně nejsou špatní fotbalisté, mají svou kvalitu, ale co jim chybí, je právě rychlé přepínání mezi ofenzivní a defenzivní fází. Nemají to jednoduše zažité, což je klíčový aspekt hry v Česku, kde je potřeba být neustále připravený rychle reagovat na změnu situace.

A co ti, kteří přijdou z jiných prostředí?

Na druhou stranu vidíte hráče, jako je Haraslín, Birma, Diouf, kteří jedou bomby. Mají nejen technické schopnosti, ale i správnou mentalitu, která jim umožňuje fungovat v intenzivním herním stylu, který česká liga vyžaduje. To jsou přesně ty typy hráče, který splňuje všechny požadavky na moderní fotbal. A co se týče skautingu Sparty – vůbec nechci snižovat jejich práci. Tomáš i Jiří Rosický jsou profesionálové a dělají skvělou práci ve svých rolích. Ale právě to je vidět na tom, proč třeba hráč jako Pešek dostával ke konci podzimu víc prostoru než někteří hráči z Rumunska. On plní přesně to, co se od něj na hřišti očekává – zejména z hlediska intenzity a práce v obou směrech.

Pak vlastně přijdou jiné české kluby, které si stěžují, že nemají koho vzít.

Tohle je podle mě otázka šířky kontaktů a kvality skautingu. Pokud znáte pět agentů a pořád vám dohazují stejné hráče „Pepa, Karel, Jan“, tak se logicky dostanete do situace, kdy vám nezbývá než brát hráče z české ligy nebo z finské ligy, Lotyšska, Litvy. S takovým přístupem se ale nemůžete divit, že kvalita těchto hráčů není na úrovni, kterou potřebujete.

Ale když znáte pět agentů na světě a dohazují vám hráče „Pepa, Karel a Jan“ a je to pořád stejné, nakonec si berete hráče z druhé finské ligy nebo Litvy, tak pardon, ale na světě je milion hráčů. A když máte slušné kontakty a dáte jim rozumné peníze, tak to pak funguje.

Buďte konkrétní v čem.

Konkrétně jde o schopnost identifikovat hráče s velkým potenciálem za minimální náklady. Příklad z praxe: Do Slasku jsem přivedl Adama Basseho, šestnáctiletého kluka z New York City FC (Manchester City – City Football Group), teď mu je sedmnáct. Otec bývalý reprezentant basketbalového týmu Senegalu, po konci kariéry se věnoval fyzioterapii, mamka Polka. Měří dva metry, váží sto kilo a už teď je fyzicky a koordinačně připravený. Říkám vám, že za tři roky bude hrát Premier League. A přitom jeho plat byl na úrovni hráče druhé ligy. To je typ hráče, kterého můžete přivést za nízkou cenu, ale pokud s ním správně pracujete, máte reálnou šanci, že ho za pár let prodáte za tři až čtyři miliony eur. A právě takoví hráči na trhu jsou.

Jak je ale najít?

Musíte mít širokou síť kontaktů, správné informace a kvalitní tipéry, kteří sledují hráče po celém světě a poskytují vám zpětnou vazbu. Nestačí se dívat jen na hráče, které vám doporučují „přes známé“ nebo lokální agenti. Musíte aktivně pracovat se skautingovou sítí, sledovat data, analyzovat výkonnostní ukazatele a mít lidi, kteří vám dokážou říct, jaký má hráč potenciál, jaké má charakterové vlastnosti a na čem je potřeba pracovat.

Jak jste tedy vy došel k tomu, co má umět sportovní ředitel, když k tomu v Česku nemáme žádné velké předobrazy?

Prošel jsem si téměř všemi pozicemi, které ve fotbalovém klubu existují. Byl jsem skaut, vedoucí skautingu, sportovní ředitel, generální manažer. Působil jsem jako agent, pracoval jsem s hráčským vybavením a také v analytické společnosti. Díky tomu jsem získal komplexní přehled o fungování fotbalového klubu z různých úhlů pohledu.

Jak to?

I když jsem jako fotbalista nedosáhl na vysokou úroveň, měl jsem možnost poznat prostředí velkých klubů, protože jsem často jezdil do zahraničí. Ještě jako hráč jsem v roce 2011 absolvoval zkoušku v Leicesteru City. Tehdy tým vedl Sven-Göran Eriksson a v kádru byli hráči jako Paul Konchesky, Sol Bamba, David Nugent, Darius Vassell nebo Kasper Schmeichel. Měl jsem šanci trénovat s prvním týmem. Upřímně – stál jsem za prd, ale byla to cenná zkušenost, která mě ovlivnila a pomohla mi pochopit, jak funguje velký klub.

Co všechno jste tehdy měl na starost, když jste začínal v Baníku?

Měl jsem na starost především vyhledávání hráčů, ale moje role byla mnohem širší. Byl jsem i třetím až čtvrtým asistentem Františka Komňackého, protože v té době v klubu téměř nikdo neuměl anglicky. Sloužil jsem tedy jako spojka mezi trenérem a zahraničními hráči – pomáhal jsem jim s komunikací, překládal instrukce a zajišťoval, aby rozuměli tomu, co se od nich očekává.

Díky tomu jsem měl možnost nahlédnout do šatny. Viděl jsem, jak to funguje uvnitř týmu nejen z pohledu skauta, ale i jako součást realizačního týmu. Byl jsem přítomen na trénincích, spolupracoval s trenéry a pomáhal hráčům s adaptací. Tak trochu jsem si připadal jako v začátcích Mourinha – samozřejmě s nadsázkou, ale ta kombinace skautingu, asistentské práce a role překladatele mi dala cenné zkušenosti. A taky přehled o tom, jak klub funguje zevnitř.

Podobně jako on jste i relativně rychle povýšil.

Ano, povýšil jsem na transferového manažera, což byla v podstatě obdoba sportovního ředitele, i když se ta pozice oficiálně tak nejmenovala. Bylo to zřejmě i kvůli tomu, že jsem byl hodně mladý – tehdy mi bylo třiadvacet a lidé by si asi klepali na čelo, kdybych byl v Česku ve svém věku označen za sportovního ředitele.

Kromě práce na přestupech jsem měl také na starosti mezinárodní vztahy klubu. To znamenalo navazování kontaktů se zahraničními kluby, hledání partnerství a především snahu získat pro naše hráče zahraniční angažmá. Byla to skvělá příležitost, jak se učit od zahraničních klubů a pochopit, jak se pracuje jinde. Tenhle přesah mi dal obrovské zkušenosti nejen v oblasti skautingu a transferů, ale i v budování sítě kontaktů, což je pro sportovního ředitele zásadní.

Teď jste v Ostravě a máte chvíli klidu po konci angažmá ve Slasku Wroclaw. Jak ji naplňujete?

Skončil jsem ve Slasku před pár týdny a původně jsem si říkal, že si dám pauzu. Poslední rok a půl jsem pracoval doslova každý den – od osmi ráno až do tří hodin do rána. Bylo to intenzivní období a cítil jsem, že moje tělo potřebuje odpočinek. Jenže po dvou dnech jsem začal pociťovat, že mi chybí určitý stres, to pracovní tempo, na které jsem byl zvyklý.

Jak se to projevuje?

Nechtěl jsem se hned aktivně zajímat o fotbal a hledat nové pozice. Ale stejně vás to doběhne – pokud jste na trhu známý, a myslím, že já jsem, lidé vás začnou sami kontaktovat. První tři dny po skončení angažmá jsem jen odepisoval na zprávy na WhatsAppu. Byly jich stovky. Lidé se ptali: „Co budeš dělat dál? Nechceš se k nám přidat?“ A i když jsem si chtěl původně dopřát pauzu, ta fotbalová realita mě rychle vtáhla zpátky do dění.

Co vy na to?

Jsem teď v určité fázi, kdy si na jednu stranu chci trochu odpočinout a trávit více času s rodinou, ale na druhou stranu mě nebaví nic nedělat. Nejsem typ člověka, který by dokázal dlouho jen sedět a užívat si volno. Momentálně jsem ještě několik měsíců na smlouvě ve Slasku, protože mám dostatečně dlouhou výpovědní lhůtu, ale to je k jednání. To mi dává určitou volnost – nemusím akceptovat první nabídku, která přijde.

Zároveň ale chci trávit tenhle čas aktivně. Nechci úplně vypnout a odstřihnout se od dění. Fotbal je pro mě vášeň a je jasné, že mě to pořád táhne zpátky. Beru to jako přechodné období, ve kterém se chci věnovat věcem, na které jsem dřív neměl čas, ale zároveň být připravený na další výzvu, která mě posune dál.

Čím ho tedy naplňujete?

Momentálně studuji trenérskou licenci a věnuji se dalšímu vzdělávání. Zařídil jsem si čtyři kurzy na akademii Barcelony v rámci jejich programu Innovation Hub, kde budu studovat jedenáctiměsíční diplomovou práci. Absolvuji všechny čtyři kurzy – neurobiologii, psychologii, managing director, football scouting analysis a football coaching. Bude toho opravdu hodně, takže volný čas rozhodně nebudu mít.

Kromě toho si chci dodělat několik dalších licencí zaměřených na skauting a data scouting u Professional Football Scouts Association, což mi také zabere nějaký čas. Už teď mám za sebou řadu kurzů, ale pořád se chci posouvat dál. Vzdělávání v těchto oblastech považuji za klíčové, protože moderní fotbal se rychle vyvíjí a bez neustálého zlepšování se prostě neobejdete.

Proč zrovna právě vzděláním? Leckoho ve fotbalovém prostředí by ani nenapadlo, že podobné programy existují.

Chci mít nejvyšší možné vzdělání v oblasti analýz a skautingu v Česku, Slovensku a Polsku. Cílem je být nepředběhnutelný – mít znalosti a dovednosti na takové úrovni, aby mě bylo těžké nahradit nebo předběhnout v odbornosti.

Samozřejmě to není jen o vzdělání – musím i doma dohnat pár restů, na které jsem neměl čas, třeba pověsit poličky (usmívá se). A také si chci užít trochu času s rodinou. Před Vánoci jedeme na dovolenou do Španělska, takže i odpočinek bude součástí tohoto období.

Přece jen potřebujete i mentální a fyzický restart.

Rozhodně ano. Chci se teď věnovat i sám sobě, protože když jedete dlouhodobě na maximum od rána do noci, i když jste mladý, tělo i hlava si dříve nebo později řeknou o pauzu. Je to vlastně trochu paradoxní – jako sportovní ředitel řešíte všechno kolem sportu, ale pohybu máte minimum. Všechno řídíte z kanceláře, auta, stadionu nebo tribuny.

Nedávno jsme byli na trenérských kurzech a šli jsme si zahrát fotbálek s ostatními. A najednou se ve mně objevilo to dítě, kterým jsem kdysi byl – běhám, koušu, musím vyhrát, bráním, prostě dělám všechno. Byl to skvělý pocit, takový návrat do dětství, který mi posledních několik let chyběl. Po dlouhé době jsem se u pohybu opravdu bavil, což je něco, co bych teď rád zařadil zpátky do svého života.

A až tohle období skončí?

Ať už chci, nebo nechci, vím, že přijdou nabídky, které budu muset zvažovat a přemýšlet, jakým směrem se vydám dál. Jednou z možností by mohlo být působení ve fotbalové agentuře a zastupování hráčů. Vím, že někteří hráči už nyní chtějí, abych je zastupoval, což je samozřejmě lákavé. Ale upřímně, touto cestou se úplně vydat nechci – necítím, že by to pro mě byla ta správná výzva.

Mnohem víc mě láká možnost pracovat pro velký klub ve skautingu, zapojit se do jejich struktury a postupně se vypracovat po žebříčku nahoru. Mít možnost učit se v prostředí špičkového klubu, kde je vše nastaveno na nejvyšší úrovni, by pro mě byla obrovská zkušenost.

Další varianta, kterou zvažuji, je vzít klub jako sportovní ředitel s plnými pravomocemi. Ale to je samozřejmě podmíněno tím, že najdete odvážného majitele, který vám dá důvěru a volné ruce k tomu, abyste mohl klub řídit podle své vize. To by pro mě bylo extrémně zajímavé, protože právě tento typ práce mě vždy naplňoval – mít možnost nastavit koncepci, sestavit tým a budovat klub krok za krokem.

Proč?

Protože jsem tak trochu „šílený“ ředitel. Jsem extrémně náročný – na sebe i na lidi kolem sebe. Očekávám vysoké nasazení, profesionalitu a výsledky. Navíc jsem hodně otevřený a upřímný, což není vždy jednoduché, protože nevím, jestli jsou na to lidé v Česku a na Slovensku připravení.

Upřímně, ani Poláci na to nebyli připravení. Ale já jsem si řekl, že pokud se mluví o transparentnosti, tak ji skutečně ukážu. A přesně to jsem v Polsku dělal. Byl jsem otevřený ohledně věcí, které se děly v klubu – a to lidi často udivovalo. Nečekali takovou míru otevřenosti, a možná i proto jsem občas působil kontroverzně. Ale já věřím, že transparentnost je základ úspěšného fungování, a i když to není vždy populární, dlouhodobě to přináší výsledky.

Co si pod tím mám představit?

Občas jsem udělal trochu trash talku a zpražil někoho na X, když se mi něco nelíbilo. V Polsku jsem dělal docela show, protože věřím, že fotbal není jen o výsledcích na hřišti, ale i o komunikaci s veřejností a fanoušky. Byl jsem hodně vidět a někdy jsem si dovolil říct věci napřímo, což nemusí každému vyhovovat.

Majitel, který by mě chtěl zaměstnat, by musel být hodně tolerantní a věřit našemu společnému projektu. Bez důvěry a podpory to nejde, protože to, co nabízím, je plný balíček – nejen dobrá show a komunikace, ale především znalosti spojené s reálnými výsledky a profitem pro klub. Pokud mám volné ruce a podporu, dokážu sestavit tým, nastavit efektivní skauting, přinést výsledky na hřišti i mimo něj a zároveň budovat značku klubu. Ale bez odvážného majitele, který bude stát za mnou, by to nešlo.

To mi zní, že z Vratislavi je to nejblíž do Liberce.

(Pousměje se) Řeknu to takhle – mám velký respekt k Janu Nezmarovi. Vím, že byl údajně také na shortlistu a absolvoval pohovor ve Slasku Wroclaw, když klub vybíral nového sportovního ředitele. Nakonec se rozhodli pro mě. Nevím přesně proč – jestli proto, že umím perfektně polsky, protože jsem větší střelec, nebo možná proto, že jsem stál méně peněz. Netuším.

Ale jedno je jisté – Nezmič je podle mě pojem. Je to jeden z nejlepších sportovních manažerů v Česku, má za sebou velké úspěchy a jeho práci respektuju. Takže pokud bych se měl s někým srovnávat nebo být s někým spojován, Nezmar je určitě jméno, které něco znamená.

Ale dvě takto silné osobnosti na podobné pozici by asi být nemohly. Navíc je v Liberci Theo Gebre Selassie.

Přesně tak. A možná to bude znít trochu blbě, ale myslím, že jsem už trochu přerostl fázi, kdy bych šel například do Liberce dělat skauting. Navíc sportovního ředitele tam mají dobrého, stejně jako celý tým lidí okolo. Je tam také Ondřej Kania, který je mi osobně sympatický – myslím, že by to byla moje krevní skupina, dokázali bychom si sednout a pracovat spolu. Z tohoto pohledu by to možná dávalo smysl.

Ale jak říkám, mají tam odborníka a profíka, takže bych mu do zelí nepolezl. Nemám potřebu přicházet někam, kde už je pozice dobře obsazená, a zbytečně vytvářet napětí. Každý máme svůj styl práce, a pokud už někdo dělá svou práci dobře, není důvod mu do toho zasahovat.

S Ondřejem Kaniou se znáte osobně?

Ne, osobně se neznáme. A psát mu na instagramu nebo na facebooku rozhodně nebudu. Pokud bude tohle číst a zaujme ho to, může se ozvat sám – to je podle mě přirozenější cesta. Co se týče možné spolupráce, v nějaké konkrétní funkci by se o tom asi dalo přemýšlet, ale muselo by to být jasně rozdělené. Třeba řízení mezinárodní expanze a řízení zahraničních projektů. Mám už za sebou určité zkušenosti a schopnosti, takže jezdit jen po vesnicích, divizích nebo druhých a třetích ligách a vytipovávat kluky není úplně to, kde bych dnes viděl svůj hlavní přínos. Tím ale rozhodně nechci říct, že to tak v Liberci dělají – do jejich struktur nevidím a respektuju jejich práci.

V čem?

Liberec je fajn klub, s tradicí a dobrými lidmi. Honzu Nezmara respektuju a i teď mají kvalitní tým odborníků, kteří svou práci dělají dobře. Proto necítím potřebu tam vstupovat nebo se někam tlačit. Pokud by někdy přišla nabídka na zajímavý projekt, kde by bylo jasně rozdělené, kdo co dělá, můžeme se o tom bavit. Ale v současné situaci jim přeju, ať pokračují v tom, co dělají, protože to dělají dobře.