Český manažer v Polsku nenudil. Líčí rozdíly a odmítá diletantství

Jde o dvě sousední země, ale přitom jsou si oba fotbalové trhy velmi vzdálené. Zatímco v Česku je důraz na týmový úspěch a technický fotbal jde leckdy do pozadí, v Polsku je to mnohdy naopak. A zatímco Polsko láká hráče na vysoké platy, které český fotbal nemůže nabídnout, české kluby jdou zase do jistějších investic, protože na rozdíl od Polska vynakládají prostředky na přestupy.

Ještě nedávno bývalý sportovní ředitel Slasku Wroclaw David Balda popisuje, proč vládnou v obou zemích rozdílné přístupy. Balda se ale vrací i ke své minulosti nejen ve Wroclawi a popisuje, proč řadu lidí dráždí, kvůli čemu si vysloužil kontroverzní nálepku i kritiku polských médií, ačkoliv vyjmenovává řadu svých úspěchů. A co obnáší prosadit se v Polsku.

V první části rozhovoru jsme s Davidem Baldou řešili úroveň sportovních ředitelů v Česku.

Jaké jsou obecně největší rozdíly mezi polským a českým trhem?

Hlavní rozdíl spočívá v přístupu k přestupové politice. České kluby běžně platí za přestupy, zatímco většina polských klubů ne. Platy hráčů sice mohou být nižší než v Polsku, ale kluby si díky tomu mohou dovolit přivést hráče, kteří jsou v dobré formě a mohou ihned nastoupit do základní sestavy. Sparta a Slavia pak operují na úplně jiné úrovni – investují klidně několik milionů eur za špičkové hráče, kteří jsou v top kondici.

A v Polsku?

Tam je situace odlišná. Až 90 % polských klubů nemá rozpočet na přestupy a většina hráčů přichází jako volní hráči, tedy bez smlouvy. Na první pohled se může zdát, že tím polské kluby ušetří, protože nemusí platit přestupové částky. Na druhou stranu si mohou dovolit nabídnout hráčům vyšší platy. Pokud si ale spočítáte náklady na přestupy a platy za delší období, vyjde to v podstatě nastejno jako v Česku.

Co obnáší přivádění hráčů bez smlouvy?

Problém je v tom, že hráči bez kontraktu často přicházejí s určitým „defektem“ – buď dlouho nehráli, vracejí se po zranění, nebo mají nějaký psychický problém, který jim brání v okamžité adaptaci. To znamená, že trvá určitou dobu, než se takový hráč dostane zpět do formy a je připraven pravidelně hrát. Český model, kdy kluby platí za hráče, kteří jsou už ve formě, přináší rychlejší výsledky a větší stabilitu kádru.

Měl jste ve Slasku přestupový budget?

Řekněme to jinak, ve Slasku jsme měli velmi omezený přestupový rozpočet na transfery. Finance byly převážně jen na volné hráče, které jsou spjaté s provizemi a podpisovými bonusy. Je potřeba si uvědomit, že Slask je městský klub, což znamená, že jeho financování je částečně zajištěno z veřejných prostředků asi jednou třetinou. V Polsku to funguje tak, že část daní, které lidé odvádějí, končí v městském rozpočtu, ze kterého se pak financují i některé městské sportovní kluby. To bohužel často vede k mylné představě, že lidé svými daněmi přímo platí klub nebo dokonce nás, kteří tam pracujeme.

Jak se funguje bez rozpočtu na přestupy?

Jako když jdete do nákupního centra bez peněženky (úsměv). Není to jednoduché, ale dá se to, zvykl jsem si. Příklad: prodal jsem hráče za miliony eur a zeptal jsem se vedení, kolik z této částky můžeme použít na posílení kádru. Odpověď byla: „Peníze potřebujeme na chod klubu a jiné věci.“ Samozřejmě to respektuju, není problém, že prodáte dobrého hráče do kvalitního klubu – problém nastane, když vám vedení řekne, že z té částky nemůžete použít dostatečné finance na reinvestici. Někdy trefíte volný transfer, ale je velké riziko že ne, a nebo delší čas trvá než se ukáže jako úspěšný transfer. Kdybych řekl, že to byla úplně nula na reinvestici, tak bych lhal. My samozřejmě z těch peněz investovali, ale spíše do jiných věcí, jako byly nová posilovna, regenerační zóna, dobrali jsme další trenéry, zlepšili catering, vylepšili scouting, ale konkrétní částka přeznačená na přestupy nebyla. Teoreticky by stačilo, kdybychom mohli využít třeba třetinu nebo čtvrtinu, ale bohužel ne. Pokud nemáte alespoň částečné prostředky na posílení kádru, je velmi těžké udržet konkurenceschopnost, zejména pokud jste nuceni ještě dál prodávat.

A tohle v Polsku není schopno prostředí pochopit?

Ale ano, je, Raków, Lech nebo Legia… Ale pro většinu polských klubů je to zásadní problém. Snažil jsem se to vysvětlovat. Moje logika byla jednoduchá – pokud mi dáte milion na přestupy, může nám to pomoci zlepšit umístění, například posunout se ze šestého na čtvrté místo. A tím pádem se vám tyto peníze vrátí na prize money. Je to jednoduchá investiční úvaha. Ale tohle je spjato s důvěrou, kterou vám musí vedení dát. Říkal jsem si – kdy jindy by mi měli věřit, než po sezóně, kdy jsme se stali vicemistry? Jenže pak přišla změna vedení a výměna dozorčí rady. Ale jak jsem již zmínil, i přes to všechno, Slask měl dobré postavení na trhu a přestupy mohly být lépe trefeny. Koneckonců jsem sportovní ředitel, a všechny transfery jdou na moji hlavu.

Co to obnášelo a v čem vás to zabrzdilo?

Místo investování a budování dlouhodobé stability jsme se pohybovali v režimu šetření a doufání, že zopakujeme stejnou sezonu. A to je přesně ten rozdíl – pokud chcete udržet konkurenceschopnost, musíte být ochotni čas od času investovat do kvalitního hráče a důvěřovat lidem, kteří mají na starosti sportovní stránku klubu. Tím ale vůbec nechci hanit lidi ve Slasku.

Máte na angažmá tedy dobré vzpomínky?

V klubu pracuje spousta skvělých lidí, z nichž se mnozí stali mými přáteli. Chtěl bych jim poděkovat za obrovskou důvěru, kterou mi dali během první sezony. Myslím, že jsme jim hodně dali – ať už v rámci nastavení procesů, nebo celkového posunu klubu. Vždycky budu klubu, prezidentovi i prezesovi držet palce, protože jsem si Slask i celou Wroclaw opravdu oblíbil. Pokud by někdy v budoucnu přišla nabídka na návrat, určitě bych o ní vážně přemýšlel. Slask pro mě znamená hodně a byl bych rád, kdyby se jim dařilo – ať už s mojí pomocí, nebo bez ní.

Jaké jsou rozdíly mezi polskými hráči a českými? Zmiňuje se často pracovitost a intenzita, která má být v Česku vyšší.

Co se týče rozdílů mezi českými a polskými hráči, souhlasím s tím, že česká liga je intenzivnější. Máme na to data a tabulky, které to jasně ukazují. Český fotbal je celkově více založen na rychlosti, dynamice a práci s vysokou intenzitou. Myslím, že právě díky tomu jsou české týmy konkurenceschopnější na evropské scéně, protože evropský fotbal se hraje ve vysokém tempu a s velkým nasazením. Intenzitu možná ne vždy vidíme přímo ze stadionu nebo z tribuny, ale data jasně ukazují, že hraje klíčovou roli v moderním fotbale. A právě ta intenzita může být rozdílovým faktorem, který pomáhá českým týmům lépe se prosadit na mezinárodním poli.

Rezonuje v Evropě, že Česko je vysoko v koeficientu?

Stoprocentně. Podle mě každý klub z elitních pěti evropských lig to ví. Česká liga má vynikající reputaci, pokud jde o intenzitu a fyzickou náročnost. Pamatuji si, že v jednu chvíli byla podle údajů ze SkillCorneru devátá nejintenzivnější liga na světě, což je skvělý výsledek. Pokud hledáte hráče do intenzivní soutěže, logicky se podíváte i do Česka, protože právě v tomto ohledu patří česká liga k nejlepším. Samozřejmě jsou zde i určité limity – česká liga už není tolik technická. Rozhodování hráčů je pomalejší, práce s míčem bývá někdy méně kvalitní, odskoky míče a zpracování nejsou vždy ideální. To ale nic nemění na tom, že co se týče intenzity, počtu naběhaných kilometrů, sprintů, běhů ve vysoké rychlosti a celkového tempa hry, je česká liga na velmi vysoké úrovni.

A co Polsko?

Polská liga je na tom v tomto ohledu hůře. Fyzická připravenost hráčů není na takové úrovni jako v Česku. Co se týče soubojů, polská liga je také silná, takže bych neřekl, že česká liga je v tomto ohledu lepší, ale rozdíl je v rychlosti hry a přepínání mezi útočnou a obrannou fází. Česká liga je v těchto aspektech prostě rychlejší, což z ní dělá zajímavou destinaci pro kluby, které hledají fyzicky připravené a dobře intenzivně pracující hráče.

Co nám zase schází oproti Polsku?

Řekl bych, že Ekstraklasa má větší počet individualit v ofenzivě. Každý klub v Ekstraklase si dokáže najít rozpočet na dva až tři hráče, kterým může nabídnout plat kolem 20 tisíc eur měsíčně. A za tuto částku už přivedete hráče třeba z druhé španělské ligy, který má zkušenosti i z nejvyšší soutěže. To jsou hráči s vysokou fotbalovou inteligencí, kvalitní technikou a schopností rozhodovat zápasy. Právě díky těmto hráčům vidíte v Polsku více rozdílových momentů – padají krásné branky, často po technicky vyspělých akcích, a diváci mohou sledovat větší ofenzivní kreativitu.

Česká liga má své přednosti, především v intenzitě a organizaci hry, ale právě technická kvalita a kreativní individuality jsou oblasti, kde bychom se mohli od Polska inspirovat. Možná právě díky těmto individualitám je polská liga pro diváky atraktivnější a nabízí více momentů, které fanoušky baví.

U nás by se takový technický hráč těžko prosadil?

Myslím, že někteří z nich by se prosadili bez problémů. Například Ivi Lopez, který dlouhodobě patří mezi nejkvalitnější hráče Ekstraklasy, nebo Nahuel Leiva, kterého jsem měl v týmu a později přestoupil do Maccabi Haifa. Dalším příkladem je Erik Expósito, který byl nejlepším střelcem ligy, když jsme ho měli ve Śląsku – skvělý hráč, který má vynikající zakončení a rozdílovou kvalitu. Takoví hráči podle mě české lize chybí.

Pak je tu třeba Slovák Peter Pokorný, který aktuálně působí u nás ve Śląsku a podle mého názoru je nejlepší „šestka“ v Polsku. Je to hráč, který nejenže dokáže vyhrát obrovské množství soubojů, ale zároveň má skvělou techniku a umí okamžitě přenést hru křížným pasem na jeden dotek. Takový typ hráče podle mě chybí nejen v top českých klubech, ale obecně i v Evropě. Je mu teprve 23 let, má před sebou velkou budoucnost a troufám si říct, že by se bez problémů prosadil i v české lize.

A z hlediska fungování klubů ve sportovním úseku?

Myslím, že co v Česku trochu chybí, jsou moderní metody skautingu. Nevím, kolik týmů v Česku má skutečně propracovaný a efektivní skautingový systém, ale mám pocit, že zde existuje značná mezera mezi českými kluby a špičkovými evropskými týmy. My třeba měli skautingový tým o čtyřech skautech na plný úvazek, jasně nastavené procesy, pracovali jsme s daty, video a live skautingem.

Co vám skauting umožňuje?

V zahraničí máte možnost dostat se k velmi kvalitním hráčům, kteří jsou dostupní na trhu, pokud máte dobře fungující skauting. Během své práce jsem například přivedl hráče z Interu Milán, City Football Group, Realu Sociedad, Girony, Red Bullu Leipzig, Young Boys Bern, Glasgow Rangers. Tito hráči jsou na trhu, jen je potřeba mít správné nástroje a kontakty, abyste je našli a přivedli ve správný čas. To je oblast, kde vidím největší prostor pro zlepšení v českém fotbale. Vidíte i na Spartě a Slavii, že zvládnou přivést hráče z top evropských soutěží. Občas si české týmy stěžují, že sem nejsou schopny dostat hráče. Ale vědí, že takový hráč vůbec existuje?

V podstatě dnes chodí jen čeští hráči do Polska. Kvůli vysokým platům v Ekstraklase je reálné, aby to bylo víc i naopak?

Upřímně řečeno, sám nevím, proč v žádném českém klubu nehraje Polák. Přitom v Polsku existuje pravidlo, že každý klub musí mít na hřišti hráče do 21 let. Toto pravidlo je pevně svázané s finančními odměnami i sankcemi. Za každou odehranou minutu mladého hráče se počítají body, na jejichž základě kluby dostávají prize money. Pokud však kluby nesplní požadovaný počet minut, dostávají pokuty, které nejsou zanedbatelné. A teď si vezměte, že kdyby v české lize dostal šanci hrát dvacetiletý Polák, máte šanci ho následně prodat zpět do Polska, kde o něj bude zájem právě kvůli tomuto pravidlu. Polské kluby vám pomalu za nikoho nezaplatí, ale za mladého Poláka ano – možná ne horentní sumy, ale zaplatí.

Pojďme k vám. Jak jste se vlastně po konci v Baníku ocitl v Polsku?

Ve svých pětadvaceti jsem odešel do Rakówa Čenstochová, tehdy ještě třetiligového klubu, kde jsem začal pracovat jako sportovní ředitel. Byl to pro mě velký krok, dostal jsem plné pravomoci a mohl si vyzkoušet, jaké to je řídit klub prakticky od základů.

Co to obnášelo?

Do klubu jsem přicházel jako sportovní ředitel někdy na jaře, kdy už sezona byla v plném proudu. Bylo mi pětadvacet, přicházel jsem z Baníku jako skaut a najednou jsem měl v Polsku řídit klub. Navíc jsem tehdy ještě neuměl polsky. První, co jsem udělal, bylo, že jsem šel do šatny a pozdravil hráče. Mluvil jsem hodně lámaně, nebylo mi úplně rozumět, což nebyla zrovna ideální startovní pozice.

Jak se to projevovalo?

Situace v klubu po mém příchodu byla specifická – bývalý prezident klubu se rozhodl, že chce být zároveň trenérem. Znal všechny hráče a tým vedl on, obklopený asistenty, trenérem brankářů a dalšími lidmi. Když jsem přišel, rychle jsem si uvědomil, že celé realizační složení není optimální a že tým potřebuje změny. Pamatuju si, že jsem tehdy řekl trenérskému týmu: „Fajn, děláte dobrou práci, hrajeme o postup. Já to budu analyzovat a přinesu výstupy, co bychom mohli dělat lépe.“ To bylo ve středu. Jenže v sobotu jsme prohráli 1:8. Byla to situace, kdy se všechno zlomilo.

Jak jste na to reagoval?

Hned po zápase jsem hráčům v šatně řekl: „Borci, tohle je ostuda. Takhle to nejde. Chceme hrát o postup, takže máte tři zápasy na to, abyste udělali sedm bodů. Pokud se to nepovede, budeme se muset rozloučit.“ Bohužel další zápas jsme prohráli 0:1. V tu chvíli jsem si uvědomil, že trenérský tým nefunguje, jak by měl, a že pokud chceme jít dál, musíme něco změnit. Nechtěl jsem to udělat, ale musel jsem – během deseti dní trenéři skončili.

A jak jste postupoval potom?

Jedním z mých prvních úspěchů byl přestup Tomáše Petráška z Česka. To byl náš první transfer z české ligy, který se ukázal jako klíčový. Další zásadní krok bylo přivedení Marka Papszuna, tehdy trenéra ze čtvrté ligy, společně s majitelem klubu. Ukázalo se to jako skvělé rozhodnutí – Papszun se stal jedním z nejlepších trenérů v Polsku a doteď ho považuju za jednoho z top tří trenérů v Ekstraklase. Vím, že jeho jméno bylo dokonce zmiňováno v souvislosti s postem trenéra české reprezentace, což jen potvrzuje jeho kvality.

Jak jste tehdy přišel na Papszuna?

Díval jsem se na statistiky všech dostupných trenérů – sledoval jsem, jak vypadají z hlediska vstřelených a obdržených branek, průměrného bodového zisku na zápas a dalších parametrů. Už tehdy Marek Papszun vypadal velmi zajímavě. Já měl své vlastní tabulky a analyzoval jsem, kdo by mohl být vhodný kandidát pro Raków.

Jak proces výběru vypadal?

Majitel klubu Michał Świerczewski přišel se dvěma jmény z Česka, která navrhl jako možné trenéry. Ty jsem ale nakonec zavrhl, protože jsem měl své vlastní tipy. Následně Michal přinesl i své další tipy, mezi nimiž bylo právě jméno Marka Papszuna. To mě zaujalo, protože už předtím jsem si ho vyhlédl a jeho statistiky i styl práce mi dávaly smysl. Nakonec jsme se na něm shodli a dnes mohu říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat.

Jak jste postupoval pak, abyste zjistil, že on je ten pravý?

Jel jsem se podívat na jeho tým přímo při zápasech, abych viděl, jakým systémem hrají a jak tým vypadá na hřišti. Zároveň jsem si postahoval a podrobně prostudoval spoustu jeho zápasů. Díval jsem se nejen na aktuální výsledky, ale i na jeho celkovou trenérskou historii. Co mě přesvědčilo, byla jeho konzistence. Ve všech klubech, kde působil, byl většinou tři roky. Často přicházel do klubů, které byly na hraně sestupu, v první sezoně je zachránil, ve druhé sezoně se pohyboval ve středu tabulky a ve třetí sezoně už hrál o postup. Líbilo se mi, že všude dosahoval stabilních a postupných zlepšení.

Jak jste spolu vycházeli - vy jako mladý sportovní ředitel, on jako mnohem starší, ale stále neznámý trenér?

S Markem jsme podle mě vycházeli velmi dobře. Nedávno jsme se potkali na zápase ve Wroclawi, který skončil 0:0, poplácali jsme se po zádech a vzpomněli na společné začátky. Myslím, že Marek je nejen skvělý trenér, ale i člověk. Od začátku jsme si sedli a hned si jasně rozdělili kompetence: „Ty jsi trenér, zodpovídáš za hřiště a svůj trenérský štáb. Já jsem člověk od přestupů a skautingu, nastavím tady procesy a systém, jak by měl klub fungovat.“ Na začátku to fungovalo opravdu dobře. V létě jsme udělali spoustu přestupů, kompletně nastavili nové mužstvo a odstartovali sezonu úspěšně. První tři kola jsme dvakrát vyhráli, postupovali jsme v polském poháru a dokázali vyřadit i týmy z vyšších soutěží. Jenže pak přišel majitel a řekl mi: „Davide, já to necítím, musíme se rozloučit.“

Co byl důvod?

Přesnou příčinu jsem se nikdy nedozvěděl, kvůli výsledkům nebo přestupům to ale rozhodně nebylo. Tu sezonu Raków postoupil do nejvyšší soutěže. Myslím, že některé věci byly osobního rázu od určitých lidí, ale nerad bych zacházel do detailů.

Pak jste byl několik let v Rakówě jako skaut. Proč jste šel do nižší pozice - a měnila se?

Na nějaký čas jsem odešel z klubového prostředí a začal pracovat jako fotbalový agent pro společnost World in Motion. Krátce jsem tuto práci mohl kombinovat s jinými aktivitami, ale ctil jsem pravidla FIFA a nechtěl jsem se dostat do střetu zájmů, takže jsem se nakonec rozhodl vrátit zpět do klubu. Po čase si majitel Rakówa zřejmě uvědomil, že moje práce přinesla výsledky, a oslovil mě s nabídkou návratu. Nastoupil jsem zpátky do klubu, tentokrát jako člen skautingu.

Necukal jste se, když jste předtím dělal sportovního ředitele?

Samozřejmě, že zpočátku to pro mě byla určitá degradace, obzvlášť když vám šéfuje někdo, kdo – slušně řečeno – nemá dostatečné znalosti. Abych to upřesnil, nemyslím tím majitele klubu, ale tehdejší lidi ve vedení. Přesto jsem to nevnímal jako porážku. Bral jsem to jako příležitost pomoci klubu, který jsem si oblíbil, a získat další cennou zkušenost. V té době už byl Raków v první lize a já působil ve skautingu. I když to nebyla moje původní pozice sportovního ředitele, zaměřil jsem se na to, abych klubu co nejvíc pomohl. Pak jsem z Rakówa znovu odešel a později se vrátil už potřetí. Celkově jsem tam strávil spoustu let a ta zkušenost mi dala hodně nejen po profesní stránce, ale i osobně.

V českém prostředí jste od vašeho působení v Baníku nepracoval. Měl jste přitom možnosti vrátit se?

Ano, dostal jsem nabídku z Opavy na pozici sportovního ředitele. Bylo to v době, kdy byl Lojza Grussmann na odchodu, a klub mi tu práci nabídl. Podepsal jsem smlouvu, v Rakówě jsem oznámil, že končím, a všechno vypadalo hotově. Jenže asi týden poté mi z Opavy volali, že došlo ke změně vedení a moje smlouva není platná. Najednou jsem byl bez klubu. Ale to je život, prostě se to stalo. V Opavě tehdy dali hodně na fanoušky a nakonec šli bohužel brzy poté do druhé ligy.

Takže to nebylo tak, že byste se českému prostředí vyhýbal - či naopak?

Vůbec ne. Nemám problém pracovat v českém prostředí, spíš si myslím, že moje zkušenost v Baníku byla trochu nešťastná. Mám pocit, že mě tehdy docela „zkasovali“ a hodili na mě odpovědnost za to, že se nedařilo podle představ. Když jsem do Baníku přišel, bylo to v půlce sezony, a klub byl na hraně sestupu, dramaticky poslední. Společně jsme tehdy přivedli několik cizinců – De Azeveda, Narha, Mensaha, vrátil se Janko Greguš. Z vlastních řad jsme vytáhli Baránka a Stronatiho, a hlavně začal pravidelně chytat Jirka Pavlenka, který se později stal klíčovou postavou týmu. Nakonec jsme ligu zachránili. Další sezonu jsme tým doplnili a po podzimu jsme byli čtvrtí.

Povedená půlsezona s Martinem Svědíkem, po které přišel obří zlom. Jak jste ho tehdy vnímal?

Ta půlsezona s Martinem Svědíkem byla výborná – po půlce sezony jsme byli čtvrtí, což byl na tehdejší situaci Baníku skvělý výsledek. Jenže pak přišel obří zlom. Šéfové klubu tehdy přišli na vedení s myšlenkou, že čtvrté místo je sice fajn, ale máme problém s produktivitou – nedáváme dost gólů. A v jejich očích bylo potřeba se zaměřit na ofenzivu, protože útočníci se lépe prodávají. Přivedli tedy pana Frňku, měl ofenzivní styl, ale celé se to rozpadlo. Tým najednou ztratil pevnou strukturu a výsledky šly dolů. Potom došlo k prodeji klubu – novým majitelem se stal pan Brabec – a de facto jsem dostal jen výpověď na stůl. Nikdo se mnou nevedl žádný dialog, nikdo se mnou nic neřešil. Možná kdyby se se mnou pan Brabec tehdy setkal a popovídali jsme si, mohl si udělat vlastní názor. Ale takhle jsem skončil ze dne na den, bez jakékoli možnosti obhájit svou práci nebo vysvětlit, co se dělo.

Z vašich slov mám pocit, že se nebojíte mít vlastní názor, i když to může znamenat určité komplikace ve vztazích s ostatními. Jak se vám daří fungovat v prostředí, kde jsou osobní vztahy často klíčové pro byznys?

Řekl bych, že je to spíš otázka vývoje. Věřím, že i české prostředí postupně doroste k větší otevřenosti vůči novým přístupům. Nevidím se jako „jiný“, spíš jako někdo, kdo zastává přístup podobný tomu, jaký je běžný třeba v zahraničí – například v americkém sportu. U nás jsou lidé často skeptičtí vůči novým věcem. To, co vybočuje ze zažité normy, bývá zprvu vnímáno s nedůvěrou. Až časem si okolí uvědomí, že jde spíš o autenticitu a snahu přinést něco nového.

Takže uznáváte, že na vztahy zrovna nedbáte?

Nemyslím si, že jsem si vytvořil špatné vztahy. Naopak, musíte mít dobré profesionální vztahy. Víte co? Nejsem ničí syn někoho známého, ani žádný slavný fotbalista není můj strejda. Spíš je to o dvou rozdílných pohledech na práci sportovního ředitele. Jeden přístup je založený na vizi a jasném směru, kterým jdu já – tedy důraz na profesionalitu, odborné znalosti a neustálý rozvoj. Druhý pohled, který je u nás stále dost rozšířený, staví do popředí dobré vztahy jako klíčový faktor pro úspěch ve fotbale. Myslím, že ideální je kombinace obojího – odbornost i vztahy mají své místo, ale u mě jednoznačně hraje prim kvalita a vize, se kterou se dlouhodobě ztotožňuji.

Ale dost lidí svou přesvědčeností o vlastních schopnostech dráždíte.

Řekl bych, že spíš jde o to, že můj přístup nemusí každému sedět. Jsem člověk, který říká věci na rovinu – co mám na srdci, to často hned řeknu. Moje partnerka mi často připomíná, abych si některé věci raději dvakrát rozmyslel, než je vyslovím. Přiznávám, že v tomhle směru mi občas empatie chybí. Upozorňuje mě také, že nevyžádaná rada je ta nejhorší – ale když vidím někoho, kdo podle mého názoru dělá chybu, mám tendenci mu hned poradit (smích).

Nejde jen o to, někteří fanoušci v Česku, zvlášť zpětně v Baníku, vám vyčítají vaše působení v klubu.

Přesto si myslím, že ve všech klubech, kde jsem působil, ať už to byl Baník nebo Senica, jsem vždy jednal korektně a čestně. I když byly situace složité, třeba z pohledu financí, nikdy jsem se nesnažil nikoho oklamat nebo na něčem osobně vydělat. Nikdy jsem si nevzal žádné peníze z přestupu – vždy jsem pracoval primárně pro klub a podle jeho zájmů.

Přesto vaše jméno i v Česku mnohé rozděluje.

Mám hodně kontaktů, ale většina z nich je na mezinárodní úrovni. V Česku se neřadím mezi lidi, kteří by měli úzké vztahy s majiteli klubů, nechodím s nimi na kafe nebo obědy a neudržuji osobní vazby tímto způsobem. To není můj styl. Na druhou stranu mám širokou síť kontaktů v zahraničí – znám mnoho sportovních ředitelů, skautů a agentů napříč Evropou i mimo ni. Pokud bych to měl vyjádřit jednoduše, téměř kamkoliv na světě se chci vydat, znám tam někoho, kdo mi dokáže poradit nebo pomoci. Díky tomu si troufám říct, že umím efektivněji fungovat na evropském trhu než na českém.

Proč myslíte, že tomu tak je?

Český trh je hodně založený na osobních známostech. Když se podíváte na fungování zdejších klubů, zjistíte, že se sportovní ředitelé mění jen velmi zřídka. Nechci spekulovat o příčinách, ale osobně mi to přijde trochu zvláštní. Nabízí se jedna důležitá otázka: jste sportovní ředitel v klubu deset let a během té doby vyměníte dvacet trenérů. Kdy se začne mluvit o tom, že chyba může být na straně sportovního ředitele? Protože právě on je tím, kdo trenéra vybírá a zodpovídá za sportovní koncepci klubu.

Jako vy ve Slasku?

V Polsku jsem to měl nastavené jasně. Do Śląsku jsem šel spolu s trenérem Jackem Magierou. Je to výborný trenér a od začátku jsme si jasně vytyčili pravidla – jdeme do toho společně, ať se děje cokoliv. Dohodli jsme se, že budeme jeden druhého podporovat, stát při sobě, a pokud by jeden z nás chtěl odejít, odejde i ten druhý. Nakonec to tak i dopadlo – neuspěli jsme a skončili oba. Selhali jsme oba jako tým, takže jsem tu situaci bral jako společnou odpovědnost.

Na některých polských webech se po vašem společném konci psalo, že jste se schovával za jeho práci, padaly zmínky o tom, že jste diletant. Hodně ostrá slova, chápete tu kritiku?

V Polsku hodně jede twitter. Ale tím způsobem, že tam má někdo napsáno XYZ, pár čísel, spoustu anonymů.

Ale to je všude…

Jenže Polsko je v tomto ohledu extrémní. Kritika na sociálních sítích mě nikdy nestresovala, protože vím, jak to funguje – pár lidí začne něco psát na Twitteru, a další se toho rychle chytnou. Média obecně raději publikují negativní zprávy než pozitivní, takže se podobné věci rychle rozšíří. Pro mě ale bylo vždy důležité, co si myslí lidé uvnitř klubu. Hráči vědí, jaká byla skutečná situace, stejně tak vedení klubu a odborníci, kteří byli součástí našeho působení. To je pro mě podstatné.

Přesto přece potřebujete budovat dobré vztahy s vlivnými médii, jde o vaši pověst. A například web Weszlo vaši práci tvrdě zkritizovalo.

Pokud jde o některé konkrétní weby, které publikovaly ostrou kritiku, chápu, že se na mě zaměřily. Několikrát jsem jejich přístup nebo analýzy veřejně zpochybnil a pravděpodobně jsem je tím urazil. Ale stojím si za tím, co jsem řekl – často šlo o nepodložené nebo povrchní názory. Chápu, že jejich cílem je vzbudit pozornost, šokovat a hledat senzace, což je jejich způsob, jak na sebe upozornit. Ale takové věci mě neovlivňují – důležitý je pro mě reálný výsledek a odezva lidí, kteří skutečně rozumí fotbalu. Kdybychom šli do nějaké debaty do studia. Namažu si je na chleba a oni to prostě vědí.

V každém případě ať už na ně máte jakýkoliv názor, média ovlivňují debatu a to, co si lidé myslí. Těžko vám to bude jedno. Jak na to tedy reagujete? I na slova, že se schováváte za trenéra?

Upřímně, my se tomu s Jackem Magierou spíš smějeme. Když vidíme nějaký článek nebo hejt, kde do nás někdo šije, podíváme se na to s trenérem a řekneme si: „Ty jo, zase tam napsali něco, co nemá hlavu ani patu.“ Ale abych se vrátil k podstatě – rozhodně si nemyslím, že bych se schovával za práci trenéra. Vždycky to bude tak, že trenér bude víc na očích než sportovní ředitel, to je jasné.

A s tím schováváním to podle vás tedy bylo jak?

Realita je taková, že jsem mu přivedl všechny hráče, se kterými pak pracoval. Výsledek nad očekávání, kterého jsme společně dosáhli, je samozřejmě zásluhou trenéra a jeho práce na hřišti. Ale bez těch hráčů, které jsem přivedl, by to nešlo. A zároveň by to nešlo bez jasně nastaveného systému a procesů, které jsme v klubu vytvořili. Byla to týmová práce – každý měl svou roli a přispěl k celkovému úspěchu.

O co šlo ve vašem případě?

Byla to spousta věcí – od zajištění kvalitního servisu pro hráče až po organizaci prestižních přátelských zápasů. Během roku jsme hráli proti týmům jako Red Bull Salzburg, Lipsko, Dinamo Záhřeb, Hajduk Split, Slavia Praha nebo Mladá Boleslav. Byly to skvělé zápasy, ve kterých jsme se mohli poměřit s kvalitními soupeři, a všechno jsem domluvil já. Kromě toho jsem klukům dodával kompletní servis, aby měli všechno, co potřebují.

Co obnášel?

Zajistili jsme skvělou sportovní výživu, kvalitní jídlo, ubytování v pěkných hotelech, výplaty, které chodily na čas, pravidelné testování hráčů a přivedli jsme nové dodatkové trenéry, aby se práce více individualizovala. Zavedli jsme také nové nástroje a softwary pro efektivnější práci realizačního týmu i hráčů. Ano, trenér odvedl obrovskou práci, stejně tak hráči, kteří to museli všechno přenést na hřiště. Ale myslím si, že jsem k tomu také výrazně přispěl. Některým novinářům se možná nelíbí, když se lidé chválí, ale já se pochválit musím (smích). Bez dobře nastaveného zázemí a servisu by ten proces nebyl tak úspěšný.

Zkuste tedy popsat, od čeho jste se odpíchli k tak povedené sezoně.

Do klubu jsem nastoupil v červnu 2023 v situaci, kdy se áčko právě zachránilo na poslední chvíli – skončilo na patnáctém místě a záchranu si zajistilo až v posledním kole. Podobně tomu bylo i rok předtím. Rezervní tým mezitím spadl do nižší soutěže, ženský tým byl průměrný a devatenáctka také sestoupila. Zkrátka, přišel jsem do prostředí, kde se tři klíčové kategorie pohybovaly na hraně sestupu. Jedinými výjimkami byly sedmnáctka a patnáctka, které byly v relativně dobrém stavu, a klub měl tři až čtyři reprezentanty v mládežnických kategoriích.

Co jste tedy udělali?

Od tohoto bodu jsme se začali odrážet. Postupně jsme nastavili jasnou koncepci a procesy pro všechny kategorie – od prvního týmu až po mládež. A když se podívám zpětně, jak to celé dopadlo, jsem hrdý na výsledky, kterých jsme dosáhli. Áčko skončilo na druhém místě a bojovalo až do posledního kola o titul. Ženský tým získal stříbro v poháru. Devatenáctka prošla sezonou bez jediné prohry a stala se ligovým vítězem. Rezervy skončily na druhém místě. Sedmnáctka i patnáctka se staly šampiony ve svých kategoriích. Když to shrnu, za tu sezónu máme platonických šest medailí, což je pro mě obrovská satisfakce. Tohle všechno je důkaz, že pokud nastavíte jasnou vizi, věříte ve svůj přístup a dáte lidem důvěru, výsledky se dostaví. Byla to sezona, na kterou můžeme být všichni v klubu právem pyšní.

A říkáte, že tohle všechno je vaše zásluha.

Ne, tohle je zásluha celého klubu. Lidé často řeknou, že za úspěchy může hlavně trenér, ale podle mě to není tak jednoduché. Trenér má přirozeně kompetence především v oblasti prvního týmu, ale já jsem byl zodpovědný nejen za áčko, ale také za béčko a ženský tým. Kromě toho jsem se hodně věnoval devatenáctce a pomáhal s její koncepcí. Jedním z klíčových kroků bylo přivést a správně obsadit důležité pozice. Zaměstnal jsem například nového ředitele akademie, Janusze Goru, který měl osmileté zkušenosti ze Salcburku. Už v klubu působil, ale v jiné roli, a já jsem rozhodl, že místo trenéra se stane ředitelem akademie, protože jsem viděl jeho potenciál pro tuto pozici.

Výsledky na hřišti jsou jedna věc. Ale máte pro svůj úspěch opodstatnění v dalších faktorech?

Šest medailí, které jsme s klubem získali, nejsou vymyšlené – jsou to reálné výsledky. A čísla, která za tím stojí, neošidíte. Když jsem do klubu přicházel, průměrná návštěvnost byla 10 500 diváků. Minulou sezonu už jsme měli průměrnou návštěvnost 24 500. Zatímco dříve se prodávalo kolem 1000 dresů za sezonu, naposledy to bylo 4500.

Dobře, ale to je spíš záležitost marketingu. Pojďme se soustředit spíš na odraz sportovních výsledků.

Co se týče prize money, klub dříve získával 9,4 milionu zlotých, zatímco minulou sezonu jsme dosáhli na 27 milionů. To jsou veřejně dostupné informace. Za tři přestupová okna jsme vytvořili zisk na transferech přes šest milionů eur, což rozhodně nejsou zanedbatelné peníze. Řekl bych, že většina českých i polských klubů by za taková čísla byla ráda.

Mnozí progresivně smýšlející lidé ve fotbale říkají, že výsledky v mládeži nejsou tak podstatné jako to, kolik hráčů vyprodukují.

Během minulé sezony se do reprezentací dostalo až 26 hráčů a hráček – A-tým, mládežnické týmy i ženský tým. V jednu chvíli bylo na reprezentačních srazech skutečně až 26 hráčů. To jasně ukazuje, že jsme v klubu pracovali dobře a že jsme vytvářeli kvalitní prostředí pro rozvoj hráčů. Jasně, hlavní zásluha patří trenérům a hráčům – bez nich by to nešlo. Ale můj vliv tam také byl. A pokud mě někdo chce nazývat diletantem… upřímně, ani nevím, co to přesně znamená (smích). Fakta a výsledky mluví za vše.

Jak si tedy vysvětlujete, že je vaše působení ve Slasku reflektováno tak kriticky? Opravdu je to jen tím, že dráždíte?

Řeknu to takhle: znám se s některými novináři a vím, že mnohdy by rádi napsali objektivní nebo i pozitivní článek. Ale v praxi to funguje jinak – často dostanou pokyn shora, aby napsali něco co nejvíc kontroverzního, protože negativní články přitahují větší pozornost. Kritika a senzace prodávají, což se projevuje i na způsobu, jakým je mé působení reflektováno. Já to beru s nadhledem. V klubu jsme věděli, co jsme udělali a jaké výsledky jsme dosáhli. To je pro mě podstatné. Vždy budou lidé, kteří se budou snažit hledat chyby nebo vytvořit senzaci, ale to nemění nic na faktech a reálných úspěších, které jsme s týmem dosáhli.

Vážně si myslíte, že to takto funguje?

Ano, jsem o tom přesvědčený. Bavil jsem se s některými novináři, kteří mi přímo řekli: „Davide, já to nechci napsat, ale musím.“ Takový je v Polsku mediální byznys – lidé mají rádi kontroverze a negativní články přitahují pozornost. Kritika prodává, a proto se média často snaží vytvářet obsah, který vyvolá emoce. Upřímně, mně to problém nedělá. Na každý negativní článek totiž mám dalších deset zpráv na WhatsAppu od lidí z prostředí fotbalu – od agentů, skautů nebo zástupců zahraničních klubů – kteří mě chválí za to, jak skvělá sezona to byla. Během té doby jsem dostal asi 400 zpráv, což mi jen potvrzuje, že skuteční profesionálové vědí, co jsme v klubu dokázali. Kritika mě proto nijak zvlášť nebere, protože vím, že ti lidé zvenčí často ani netuší, jak to ve vedení klubu opravdu fungovalo.

Tak pojďte říct, jak to tedy fungovalo.

Co je nejdůležitější, klub na mě nikdy neřekl nic špatného, protože vědí, kolik práce jsem tam odvedl a jaké výsledky jsme společně dosáhli. Pokud by někdo začal šířit nepravdy, nemám problém se ozvat a situaci uvést na pravou míru. V tomto ohledu jsem vždy připraven si stát za svým.

Když je tedy za vámi taková práce, proč s vámi vedení nemělo větší trpělivost? Jsou třeba vztahy v klubu jedna z těch věcí, u které si říkáte, že jste je mohl řešit lépe?

Stoprocentně, vztahy mohly být zvládnuty lépe. Když jsme s Jackem do klubu přišli, všechno fungovalo na základě naší dohody a týmového ducha. Po pár měsících se k nám přidal nový prezident, který zpočátku jel na vlně úspěchu. V té době byla spolupráce bezproblémová – mladý, schopný člověk s velkým potenciálem. Říkali jsme si velká trojka - já, trenér, prezident klubu. Jenže když se přestalo dařit, tlak na něj narostl a začal se měnit. Myslím, že si kolem sebe dosadil lidi, kteří ho ovlivnili, a v důsledku toho už ke konci sezony nebyl ten stejný člověk, se kterým jsme původně pracovali. To se ukázalo při tiskové konferenci po našem odvolání, kde řekl, že s námi to nebyl jeho projekt, a až teprve teď to bude jeho projekt. To mě zklamalo.

Jak si to vysvětlujete?

Další klíčovou okolností byly politické změny. V květnu proběhly ve městě volby, po kterých starosta sice zůstal ve své funkci, což jsme považovali za pozitivní zprávu, ale zároveň během kampaně slíbil, že městské společnosti nebudou dále klub finančně podporovat. I přes obrovský sportovní úspěch – byli jsme vicemistři – jsme najednou čelili díře v rozpočtu, kterou jsme vykryli právě úspěchem z Ekstraklasy. To vytvořilo trochu napětí a nejistotu, neboť ty finance mohly jít na rozvoj klubu nebo lepší přestupy. Myslím, že situace byla hodně složitá nejen z pohledu sportovního vedení, ale i z pohledu politiky a financí. Když se k tomu přidal tlak z venku a změny ve vedení, byla trpělivost menší, než bych si přál. Z mé strany jsem se snažil dělat maximum, ale některé věci jsem jednoduše nemohl ovlivnit.

Co to pro vás znamenalo?

Byla to smůla, která se začala projevovat už od května, a od té doby bylo v klubu cítit výraznou změnu atmosféry. Chování se začalo postupně měnit. Došlo k výměně dozorčí rady a s tím přišly i nové způsoby komunikace. Najednou se začaly objevovat otázky typu: „Proč to musí být?“ nebo „Je to opravdu nutné?“ Když jsem potřeboval schválit nějaké finanční rozhodnutí, často zůstala reakce velmi vlažná, nebo jsem se odpovědi vůbec nedočkal. Postupně jsem začal cítit určitý odstup a mírnou aroganci. Několikrát jsem inicioval setkání s dozorčí radou, bohužel k tomuto setkání nikdy nedošlo. Byly to zdánlivě malé věci, které se však postupně nasčítaly. Všechny drobnosti byly jasným signálem změny přístupu, a to bylo frustrující nejen pro mě, ale i pro trenéra.

Jak se to projevovalo?

V ideálním případě jsem chtěl v létě přivést čtyři špičkové hráče, abychom mohli udržet úroveň z minulé sezony a bojovat o titul. Místo toho jsem však dostával neustálé pokyny, že máme šetřit, zvolnit nebo ideálně někoho prodat. Bylo to náročné období, kdy jsem cítil, že moje možnosti se výrazně zúžily a že prostor pro efektivní práci se stále více zmenšoval. Každopádně i přes všechny tyto věci jsme samozřejmě neměli právo hrát tak špatně. I přes složitou situaci jsme měli velmi dobré podmínky na to, abychom hráli minimálně v první polovině tabulky. Ano, situace byla náročnější než v době, kdy jsme do klubu přišli, ale pořád byla dostatečně dobrá na to, aby tým mohl podávat lepší výkony a přivést kvalitní hráče.

Jak jste to řešil?

Místo toho, abych mohl přivést čtyři špičkové hráče, jak jsem původně plánoval, jsem i vinou zranění některých hráčů a nejasností, jestli zůstanou někteří stávající, protože jim končily smlouvy a byla poslední možnost na zpeněžení, nakonec přivedl deset hráčů, u kterých bych rozhodně neřekl, že jsou průměrní – to bych si nedovolil. Šlo například o hráče z druhé španělské ligy nebo bulharského reprezentanta, který působil v první portugalské lize. Do toho zkušení hráči kteří vyhráli titul s Rakówem, talenty z Legie Varšava, New York City, Red Bull Lipsko atd. Jsou to velmi kvalitní hráči, ale každý z nich přišel v určité specifické fázi – někteří se vraceli po zranění, jiní měli určité mentální nebo fyzické problémy, které bylo potřeba řešit.

Jak?

Bylo nezbytné nejdříve pracovat na tom, aby se hráči dostali do správné kondice a adaptovali se a sžili se s týmem. Šlo o dlouhodobý proces – potřebovali čas, aby se sehráli a byli schopni naplnit svůj potenciál. Na přestupy jsme navíc měli omezené finanční prostředky, takže jsme se bavili výhradně o hráčích přivedených bez přestupových poplatků. Takový model znamená nejen pečlivě vybírat hráče, ale také intenzivně pracovat na jejich individuálním rozvoji. To samozřejmě zabralo čas, což se odrazilo na průběhu sezony – než si všechno sedlo, trvalo to déle, než jsme chtěli. Nicméně věřím, že i přes všechny tyto překážky jsme dokázali vytvořit tým s potenciálem a kvalitou do budoucna.

A výsledky nepřicházely.

Je pravda, že výsledky zpočátku nebyly podle očekávání. Myslím ale, že vedení mělo trpělivost, když s námi vydrželo až do čtrnáctého kola. Za to je třeba jim poděkovat. Myslím že nás zlomil zápas v Evropě ze St. Gallenem. Ten zápas jsme regulérně vyhráli a měli postoupit do dalšího kola, ale rozhodčí byl jiného zdání. Ale na druhou stranu si dovolím říct, že rozhodnutí nás odvolat těsně před koncem podzimní části nebylo úplně šťastné. Možná to bude znít namyšleně, ale věřil jsem, že jsme schopni situaci otočit. Umíme hrát dobře proti silným soupeřům – remizovali jsme s Rakówem, s Legií a s Lechem jsme prohráli jen 0:1. Věřím, že bychom mohli uhrát dobrý výsledek i proti Jagiellonii, před kterou nás odvolali v reprezentační pauze.

Hrály nepříznivé výsledky hlavní roli ve vašem odvolání?

Myslím, že rozhodnutí nás odvolat bylo částečně ovlivněno tlakem ze strany fanoušků. V Polsku mají fanoušci velkou váhu a když jsou nespokojení, vedení i město na to musí reagovat. Chápu, že chtěli situaci uklidnit, dát týmu impuls a uspokojit fanoušky. Nechci říkat, že by bylo jejich cílem raději vyhodit trenéra než mě – to ne. Ale věděli, že s Jackem jsme do toho šli společně a veřejně jsme deklarovali, že pokud odejde jeden, odejde i druhý. Takže pokud se vedení rozhodlo někoho odvolat, museli jsme jít oba. Je možné, že původně zamýšleli odvolat jen trenéra, ale já bych stejně nezůstal. Stáli jsme při sobě od začátku do konce. Navíc si prezident nakonec přivedl svého člověka, což už asi bylo součástí jejich plánu. Poté na tiskovce řekl, že nikdy nebyl součást našeho plánu, to mě zklamalo.