České kluby ohromují Evropu. K úspěchu jdou jinou cestou než v zahraničí

Ten konec byl jako z béčkového filmového scénáře. Plzeň se hnala za vítězným gólem, Lazio se za celý druhý poločas nedostalo ke střele na bránu, naopak dohrávalo bez dvou vyloučených hráčů. A přesto posledním kopem utkání Dán Gustav Isaksen vystřelil klubu z Říma výhru.

Drsný, krutý úder, který by psychicky podlomil jakýkoliv tým.

Samozřejmě se dá namítat, proč se Plzeň tolik tlačila za výhrou, když ji ještě čeká odveta a dvojzápas je teprve v poločase. Ale upřímně, to úplně nebyl ten problém, který Viktorii stál dobrý výsledek. Při raketě Isaksena bylo okolo hráče hned pět plzeňských soupeřů, kteří ho nedostoupili.

„Byli jsme nedůslední, jako by se nemohlo nic stát, přitom jsme byli v pěti proti dvěma hráčům, věděli jsme, že Isaksen si to navádí na levačku a má ji výbornou. Bylo to podcenění, nedůslednost,“ nebral si servítky plzeňský kouč Miroslav Koubek.

Žehrat se spíš dá na to, proč v podobných pozicích nevzali odpovědnost na sebe plzeňští fotbalisté. Místo toho spíš alibisticky předávali míč do zdánlivě lepší pozice spoluhráčům.

To je ale tak možná jediná zásadní výtka, kterou lze mít proti výkonu Viktorie proti Laziu v prvním zápase osmifinále Evropské ligy. Protože jinak se poslední český účastník v evropských pohárech prezentoval mimořádným představením. „Byl to od nás asi nejlepší výkon v Evropě,“ hodnotil utkání Koubek.

Kdyby se český fanoušek před deseti lety díval na zápas Plzně proti Laziu, byl by Viktorií ohromen. Dnes je to standard. Když se české kluby prezentují proti soupeřům z elitních pěti evropských lig špičkovými výkony, nejde o anomálii nebo překvapení. České fotbalové prostředí ho bezmála očekává.

Stále je třeba mít na paměti, jaký nepoměr ceny a kvality česká liga nabízí. Stačí srovnat hodnotu kádrů Plzně a Lazia na Transfermarktu –⁠⁠⁠ 282,6 milionu eur oproti 50 milionům eur. Tedy pět až šestkrát dražší hráči. O rozpočtu či rozdílném rozměru klubů se ani nemusíme bavit.

A přesto Plzeň je schopna hrát s Laziem rovnocennou partii. Za poslední roky není sama. Slavia třikrát postoupila do čtvrtfinále evropských pohárů a v Lize mistrů si připsala slavné bitvy proti největším klubům světa. Vzestup Sparty v Evropě od předchozí sezony je také velmi výrazný, technická úroveň její hry na Betisu nebo proti Galatasarayi byla vynikající. A Mladá Boleslav do poslední chvíle sahala po postupu do jarní fáze Konferenční ligy. To vše v náročném programu s českou ligou.

Všechny tři české elitní kluby jdou k úspěchu trochu rozdílnými cestami. Přesto mají Plzeň, Slavia a Sparta pár věcí společných. Herní odvahu, taktickou vyzrálost, fyzickou připravenost i stoupající technickou úroveň. Slavia je přímočařejší, Sparta techničtější, Plzeň tak nějak mezi, byť občas umí být výrazně pragmatičtější. I Viktoria ještě před dvěma lety standardně betonovala, v Lize mistrů to občas bylo až politováníhodné. Dnes je ale úplně jinde.

„Italský fotbal je samozřejmě jinde než český fotbal, ale pokud takhle dokážeme jako český fotbal vytvořit parametry náročného fotbalu založeného na obrovské kondici a taktické stránce, zároveň kvality při hře s míčem, můžeme se s ním měřit. Až na to finále, kde jsme mohli vstřelit víc branek,“ líčil konfrontaci trefně Koubek.

Český fotbal si tedy uvědomil svou sílu a dokáže s ní pracovat. Úspěch českých klubů velmi silně vnímá i zahraniční prostředí a snaží se ho pochopit. Už však tolik ne kopírovat.

Kluby z domácí ligy jdou přitom oproti evropským protějškům podobného kalibru jinou cestou. Nesoustředí se až tolik na prodej výrazných individualit do zahraničí, jako spíš na vlastní týmové výkony v evropských pohárech. Tomu se podřizuje výběr hráčů. Převládají vlastnosti jako charakter, atletičnost, taktická vyzrálost spíš než technická vybavenost a potenciál pro Evropu. Tedy ten individuální, ne týmový.

Odpovídá tomu do jisté míry i vytížení hráčů z české ligy poté, co odejdou do zahraničí. Mnozí se prosadí, ale řada z nich také ne, protože velmi specificky zapadají do herního pojetí Slavie, Sparty či Plzně, kde umí vytáhnout jejich přednosti a zahladit některé nedostatky.

Dokonce se mnozí agenti, skauti a další insideři v prostředí shodují, že si české kluby cení své hráče na příliš vysoké částky oproti tomu, co by za ně bylo ochotno dát zahraničí. Leckterý evropský klub v pozici Sparty by neodmítl 18 milionů eur za Martina Vitíka, které nabízela Boloňa. I kdyby za stopera neměl náhradu.

A odvahu na evropském trhu měla jako první právě Plzeň, když památně nerozprodala kádr po prvním titulu v roce 2011, jako tomu bývalo dřív. Místo toho si s drtivou většinou opor vykopala senzační postup do Ligy mistrů. Nastavila tu nové uvažování.

Ale právě třeba samotnou Spartu tenhle fakt vede k tomu, že se poohlíží na trhu jinde než v Česku. Proto přivedla třeba Magnuse Kofoda Andersena z italských Benátek. I hráč ze Serie A byl levnější a profilově jiný než alternativy na jeho post z Česka.

Z podobné cesty elitních českých klubů profituje i reprezentace Ivana Haška. Může se spolehnout na klubové vazby, obdobné základy v rozestavení, herním pojetí i hráčském profilu.

A dnes už o hráčích z ligy není třeba říkat, že hrají „jen“ domácí soutěž a chybí jim pravidelná konfrontace s elitou. Ta samozřejmě pomáhá, ale je vidět, že přednost mohou úplně s přehledem dostat ti, kteří mají vytížení a hrají poháry na vysoké úrovni. Oproti jiným hráčům, kteří v zahraničí paběrkují na lavičce.

Plzeň teď může úplně směle letět do Říma s tím, že v odvetě není vše ztraceno. A zase do toho půjde se stejnou odvahou. „Jsme v poločase, všechno je otevřené,“ věří Miroslav Koubek. „Podmínkou bude alespoň se přiblížit tomu dnešnímu výkonu. Budeme hrát aktivně. Bude to buď, anebo.“