Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V roce 1976 se dokonce stali díky přesným zásahům vládci evropského kontinentu. Panenkův „vršovický dloubák“, kterým úspěch dokonal, vstoupil do fotbalových kronik. Stal se doslova nesmrtelným a neustále nachází následovníky, kteří ho používají.
Úspěšní byli i o čtyři roky později. Přestože titul neobhájili, nekonečně dlouhá série střel ze značky pokutového kopu (9:8) přinesla československým fotbalistům v boji s domácí Itálií bronz.
A své nesporné umění si podrželi čeští reprezentanti i po rozpadu federace, které prokázali na evropském šampionátu 1996 v Anglii, kdy v semifinále porazili favorizovanou Francii. Ze šesti pokusů opět nikdo nezaváhal.
Třikrát nevydařená kvalifikace
Léta tučná československého týmu na kontinentální scéně skončila – zlato 1976, bronz 1980, nastala léta hubená. Třikrát se reprezentace na evropský šampionát vůbec nedostala. Přestože důvody byly různé, přišel i velký pocit křivdy, rozladění bylo veliké.
O účast na ME 1984 ve Francii ji připravilo maďarské trio rozhodčích, přestože svěřenci trenéra Františka Havránka si počínali lépe než mistři světa Italové 1982 ze Španělska (2:2 na milánském San Siru, 2:0 v Praze na Strahově).
V rozhodujícím duelu s Rumunskem v Bratislavě hlavní Károly Palotai na pokyn pomezního, který odmával nesmyslně ofsajd, neuznává regulérní vedoucí gól Pavla Chaloupky. „Viděl jsem to mnohokrát na YouTube, když si člověk akci zastaví, je jasné, že jsem vybíhal dva metry za obráncem,“ kroutí hlavou dodnes nad tímto omylem (úmyslem?) rozhodčího.
O čtyři roky později výběr trenéra Josefa Masopusta na EURO ve Spolkové republice Německo nepouští fatální výbuch v Helsinkách s podceňovanými Finskem 0:3. „Hráli jsme hrozně,“ přiznává kapitán tehdejšího týmu obránce Jan Fiala.
A poslední společný pokus se Slováky dostat se na evropský festival v roce 1992, který hostilo Švédsko, ztroskotal na vynikající Francii, která neztratila ani bod, ale projevily se i společenské změny po pádu komunistického režimu v listopadu 1989.
Československo sice po sametové revoluci nabylo občanské svobody, ale vyhrocovaly se touhy slovenského národa po státní samostatnosti a svrchovanosti, což se projevilo i ve fotbale.
Při domácím střetnutí s Francií v Bratislavě diváci vypískali českou část hymny „Kde domov můj“ , stejně tak přítomného prezidenta Václava Havla, který byl poprvé v životě na fotbale. „Hráli jsme vysloveně v nepřátelském prostředí,“ vzpomíná záložník Václav Němeček.
Postup po šestnácti letech
Na evropský šampionát se tak bývalý vládce kontinentu z roku 1976 dostal – už pouze jako český tým – až po šestnácti letech, když ho hostila kolébka fotbalu Anglie. Ani to však nebylo jednoduché.
Mužstvo, které vedl trenér Dušan Uhrin starší, sice rozstřílelo doma Maltu 6:1, následně však na ostrově ve Středozemním moři tratilo po bezbrankové remíze. Stejný výsledek v nizozemském Rotterdamu byl naopak vítán, po povinné výhře nad Běloruskem 4:2 přišla paráda na letenském stadionu: 3:1 proti favoritovi skupiny 5 Nizozemsku.
Všechno bylo zalité sluncem a vírou v postup. Jenže přišel ostudný šok – porážka 0:1 v Lucembursku. Pohaslo slunce i naděje. „My se na šampionát probojujeme,“ slíbil útočník a opora týmu Pavel Kuka, jenž se prosazoval v německé bundeslize.
Jenomže stěžejní zápas v Norsku se nevyvíjel dobře. Tým domácích složený z legionářů působících v silných zahraničních ligách vedl od 27. minuty gólem Henninga Berga. Kdyby Norové vyhráli, sen o účasti v Anglii by se rozplynul. Naštěstí pět minut před koncem vyrovnal po Frýdkově centru hlavou stoper Jan Suchopárek. „Byl to malý zázrak,“ neskrýval Uhrin.
Jeho tým měl všechno už ve své moci. Porazil doma Norsko 2:0 góly Tomáše Skuhravého z penalty a Radka Druláka, následně si stejný výsledek přivezl z Běloruska, lucemburskou ostudu pomstil třemi góly.
Welcome, England! Už pouze samostatné Česko je opět na evropské scéně!
Skupina smrti a Poborského paráda
Při losu soupeřů v základní skupině málokdo tušil, že půjde o třpytivý zápis do nově nadepisované kroniky české samostatnosti. Vždy silné Německo, finalista světového šampionátu 1994 v USA, kreativní Itálie, těžko odhadnutelné Rusko.
Nově vytvořený tým založený na hráčích v tom roce mistrovské Slavie a semifinalistech Poháru UEFA postup dále zvládl. Byť s velkou dávkou štěstí. Přes úvodní porážku s Německem porazil Itálii, remizoval s Ruskem. A Německo pomohlo, když s postupem v kapse nepodlehlo Itálii.
Čtvrtfinále s Portugalskem rozhodl nádherný a nezapomenutelný lob Karla Poborského, při němž brankář Vítor Baia marně hledal míč v oblacích.
A přišel zápas s Francií na kultovním stadionu Old Trafford v Manchesteru o proniknutí do finále, do boje o evropský trůn. S velkým favoritem, navíc v oslabené sestavě, kterou ovlivnily nashromážděné karetní tresty. Bezbranková remíza byla přijata s oddechnutím až radostí, na střely ze značky pokutového kopu si čeští hráči věřili.
Fotbalové legendy na Seznam Zprávách
Seznam Zprávy mapují osudy fotbalistů, kteří ve své době byli výjimeční. Reprezentanti, šampioni, lídři. Co dělají dnes?
Rada se neprozřetelně přihlásil
O první penaltě se říká, že musí být „tutová“, má ji kopat ten nejspolehlivější. Za Francii šel báječný technik Zinédine Zidane, který proměnil. Česká odpověď byla ovšem rovně pádná – skvělý levák Luboš Kubík. Nepochyboval.
Znal protivníka z francouzské ligy. „Na Bernarda Lamu jsem kopal tři penalty v lize i v poháru, když jsem hrál ještě v Métách. A všechny proměnil,“ připomíná. „Věděl jsem, že když pošlu polovysokou střelu doprostřed branky, někam spadne k tyči a bude to jistota,“ měl nachystaný recept. Účinný.
Přesné údery do sítě šly v rychlém sledu, brankáři ani jeden nezastavily. Youri Djorkaeff – Pavel Nedvěd. Bixente Lizarazu – Patrik Berger. Vincent Guérin – Karel Poborský.
Na řadě byla pátá série. „Když se trenér ptal, kdo si troufá, tak jsem kývl,“ prozrazuje stoper Karel Rada. „Ale jako pátý,“ stanovil si podmínku. „Já myslel, že už někdo selže, že brankář Petr Kouba něco chytí, bude rozhodnuto a už nepůjdu,“ kalkuloval vychytrale. „A najednou to bylo tady a já uspět musel,“ oklepává se z nepříjemné situace i po letech.
„Prezident“ francouzského výběru Laurent Blanc poslal svou zemi do výhody. Ani Rada ovšem neselhal, pokračovalo se dál. Pět vyvolených na každé straně nestačilo.
Nakonec šel Kadlec
A přišla pro český tým velká výhoda – nemastnou střelu Reynalda Pedrose český brankář Petr Kouba vyrazil. Když český zástupce uspěje, jde se dál!
Překvapivě si míč postavil opět Kubík, který už kopal, což pravidla neumožňují. „Ale ona se pořád dost měnila a kluci mě posílali, ať jdu. Tak jsem šel,“ vysvětluje. Byla to bizarní situace. „Vzal jsem si míč, skotský rozhodčí Mottram mne vracel až z vápna. Pořád koukal do notesu a divil se,“ popisuje český reprezentant. Nepustil ho. „Mrzí mě to, věřil jsem si i na šestou, Lama by neměl šanci,“ prohlašuje Kubík.
Odpovědnost převzal – kdo jiný – kapitán Miroslav Kadlec. Vysoká rána pod břevno, Kubíkův návod. Kupa radujících se. Česko šlo do finále!
Zlatý gól bolel
V něm sice český tým vedl proměněnou penaltou Patrika Bergera z 59. minuty nařízenou po faulu kapitána Matthiase Sammera na unikajícího Karla Poborského, bohužel k zisku zlata nevedla.
Střídající útočník Oliver Bierhoff překonal dvakrát českou obranu, přičemž druhý zásah přišel v prodloužení, v němž platilo nové pravidlo tzv. zlatého gólu, které po vzoru hokejové „náhlé smrti“ zápas ihned ukončil.
Titul slavili Němci. Ale i tak je to krásný zápis do historické kroniky. Stříbrný.
