Celý svět mu ležel u nohou, na sklonku se ale Brehme pral se životem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rány osudu dopadají na německý fotbal. Před měsícem a půl (7. ledna) se přesunul na nebeské hřiště „císař“ Franz Beckenbauer. Nyní jeho panovnický dvůr na věčnosti rozšířil panoš Andreas Brehme, jenž pod jeho trenérským dohledem dobyl titul mistra světa 1990 v Itálii.

Smutné odchody však spolu souvisejí. „Andiho smrt císaře hodně zasáhla, měli spolu úzký vztah, v Kitzbühelu vlastnili nemovitosti, byli sousedé,“ odhaluje i soukromé propojení přes vyhlášené rakouské lyžařské středisko Miroslav Kadlec, bývalý Brehmeho spoluhráč z 1. FC Kaiserslautern. „A ještě k nim patřil Lothar Matthäus,“ přidává kapitána světových šampionů z roku 1990.

Ten zbyl ze svaté trojice – trenér, kapitán a střelec finálového gólu – poslední.

Zvěsti o Brehmeho zdravotním stavu nebyly v posledních letech nijak povzbuzující. „Dlouho jsme se neviděli, ale když jsem ho spatřil na fotografii z loňského podzimu, kdy se zúčastnil nějaké fotbalové slavnosti v Kaiserslauternu, tak jsem se skoro zhrozil,“ přiznává Kadlec. „Nezdravá barva obličeje, odulá tvář,“ popisuje.

Přičítá to nepříliš zdravému stylu života. „Andreas si dal rád dvojčičku vína, pivečko, žít uměl,“ odhaluje Kadlec. Nedivil se, že viděl člověka, u něhož se nedá použít zažité klišé – vypadá dobře. Nevypadal. „Játra a celé tělo už to nezvládaly,“ domnívá se rovněž účastník mistrovství světa 1990 v Itálii v československém výběru.

K tomu se přidávaly neurovnané soukromé vztahy a potíže s financemi.

Před deseti lety probleskla zpráva, že Brehme dluží 250 tisíc eur, v přepočtu na koruny přes šest milionů. Vyhlásil osobní bankrot, a aby nepřišel o dům, pomocnou ruku mu podal Německý fotbalový svaz. „Musíme mu pomoci,“ zastal se bývalého svěřence Beckenbauer. „Andreas udělal pro naši vlast hodně, nezaslouží si takový osud,“ vyzýval k solidaritě.

K té se okamžitě přihlásil předseda Německého fotbalového svazu Wolfgang Niersbach. Peníze pomohly odvrátit nejhorší hrozbu – Brehme nepřišel o střechu nad hlavou. Už tehdy český spoluhráč věděl, že se nalézá ve složité situaci. „Měl dost náročnou manželku, a když pak skončily vysoké příjmy, bylo zle,“ upozornil, jak rychle finanční zdroje mohou zmizet.

Přitom Brehme měl z čeho čerpat. V italském Interu Milán bral ročně 1,5 milionu marek čistého (přes 40 milionů korun), jako autor mistrovského gólu uzavřel s firmou Adidas doživotní smlouvu. O čtvrtstoletí později se ocitl na mizině.

Se zajímavým nápadem, jak koncepčně vyřešit jeho starosti, přišel bývalý spoluhráč Oliver Straube. „Mám firmu na mytí veřejných záchodů. Zaměstnám ho,“ nabídl Brehmemu práci a stálý příjem. „Aspoň pozná, co je obyčejný život,“ dodal.

Nakonec záchody čistit nemusel, z nejhoršího pomohl Německý fotbalový svaz a císař Beckenbauer. Život si však už uspořádat nedokázal.

Když ve finále mistrovství světa 1990 proti Argentině proměnil pět minut před koncem vítězný pokutový kop, čímž osladil odvetu za prohrané finále v roce 1986 v Mexiku, ležela mu u nohou celá zeměkoule. To, že se k magickému bodu v rozhodující okamžik postavil on, bylo překvapení. „Andi je nekopal, vždyť za nároďák má pouze osm gólů,“ připomíná Kadlec jeho skromný účet v 86 zápasech. Penalty by ho jistě vylepšily.

Na ně byl ovšem v německém týmu jiný vyhlášený specialista. „Normálně je kopal kapitán Lothar Matthäus,“ prozrazuje Kadlec. Věděl své, právě Matthäus proměněným pokutovým kopem vyřadil ve čtvrtfinále československý výběr.

Nasazení Brehmeho ve finále bylo skvělým tahem. Stál proti němu totiž brankář Sergio Goycochea, pověstný drtič penalt. V rozstřelu proti němu neuspěli ve čtvrtfinále jugoslávští hajduci Prosinečki a Savičevič, v semifinále domácí gladiátoři Roberto Donadoni a Aldo Serena.

A teď německý odvážlivec, který nebyl v této praxi moc zběhlý. Neselhal. Brehme, jenž nastupoval na levém kraji formace, zaskočil argentinského brankáře střelou pravou nohou. Tedy náhradní.

To však vyvrací kapitán českého stříbrného týmu z Eura 1996 v Anglii. „Andi měl obě nohy vynikající,“ prohlašuje. „Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by měl tak skvěle obě vyrovnané,“ mává rukou i nad hráči jako Pavel Nedvěd. „Bylo úplně jedno, kterou použije,“ zdůrazňuje Kadlec.

Ani spoluhráči nerozpoznali, která je silnější a jistější od přírody a která netrénovaná. „Jednou jsme se ho přímo zeptali, zda je levák, když na této straně hraje skoro celou kariéru. S úsměvem nám odpověděl, že pravák,“ odtajňuje spoluhráčovo tajemství český legionář.

Jako spoluhráče ho poznal, když se německý světový šampion vrátil ze zahraničních angažmá v roce 1993 do Kaiserslauternu a pomohl dobýt další bundesligový primát v ročníku 1997/1998. „Měl na něm velký podíl,“ vypichuje jeho zásluhy Kadlec.

Vzhledem k pokročilejšímu věku se však už přesunul více do středu obrany, po bok českého kolegy. „Ale obě nohy měl pořád vynikající, nikdo nevěděl, kterou kdy použije,“ opakuje Kadlec jeho hlavní přednost.

Nejslavnější část kariéry prožil v italském Interu Milán. „Byl pevnou součástí tria německých legionářů Brehme–Matthäus–Klinsmann,“ upozorňuje Luboš Kubík, jenž tehdy oblékal dres Fiorentiny. „Pozornost na sebe víc strhávali tvůrce hry Matthäus a střelec Klinsmann, ale Brehme si vydobyl přízeň fanoušků,“ prohlašuje.

Především svou vstřícností. „Matthäus se někdy choval povýšeně, Klinsmann rád pořvával, Brehme byl velký sympaťák a pohodář,“ charakterizuje německé trio z lidské stránky. „Proto ho fanoušci milovali,“ uznává tuto hodnotu Kubík.

Na hřišti se potkávali jako soupeři. „Já ovšem hrál rovněž na levé straně, moc vzájemných soubojů mezi námi neproběhlo,“ marně loví v paměti. „Snad ani jeden,“ nevybavuje si.

Totéž probíhalo ve čtvrtfinále mistrovství světa 1990, kdy v Miláně na stadionu San Siro, tedy na domovském stadionu německého tria, podlehl poslední federální výběr na světovém turnaji 0:1. „Nesetkali jsme se,“ opakuje Kubík. „Ale Brehme byl velkou osobností týmu, ostatně to byli všichni,“ zdůrazňuje sílu budoucích mistrů světa.

Mezi Ďábly z Betzenbergu, jak zní přezdívka fotbalistů Kaiserslauternu, se Brehme vrátil na počátku tisíciletí v roli trenéra. A vedl i dalšího českého legionáře Petra Gabriela, účastníka mistrovství Evropy 2000. „Měl jsem k němu obrovský respekt, takový pojem německé fotbalové historie,“ netají až ostych český obránce.

Nebyl však nijak zapotřebí. „Brehme byl nesmírně vstřícný, kamarádský a tolerantní,“ odkrývá Gabriel povahu svého nadřízeného. „Já byl v týmu nováček, ale se zkušenějšími hráči, s nimiž ještě nastupoval, měl hodně přátelský vztah,“ dodává.

Český reprezentant se však záhy po svém příchodu zranil, většinou rehabilitoval mimo mužstvo, v Bundeslize nasbíral za Kaiserslautern jen sedm startů s minutovou stopáží. „Trenér se však o mne neustále zajímal, ptal se, jak mi je, jak pokračuje léčba, přestože jsem pro mužstvo a pro něj neznamenal v té chvíli žádný přínos,“ prozrazuje Gabriel.

Na trénincích však i on poznal, jak je Brehme obounoze vybavený. „Nebyl to takový trenér stoják, co jenom pozoruje, ale chodil si s námi zahrát bago. A když bylo potřeba něco ukázat, tak to předvedl. Měl vynikající obě nohy,“ potvrzuje.

Teď je piluje při nebeském fotbale pod dohledem císaře Beckenbauera.