Čambi. Na jednoho z nejlepších fotbalistů historie se chodilo za 12 Kč

Kdyby s květinou k jeho hrobu přišli zástupci všech klubů, za které Štefan Čambal hrál, proměnil by se Ďáblický hřbitov v botanickou zahradu.

V pondělí si přišli připomenout jednoho z nejlepších fotbalistů československé historie delegace Slovanu Bratislava, odkud se odpíchl ke skvělé kariéře, zástupci české fotbalové asociace a se zdravicí se připojila Slavia Praha, kde prožil vrchol své kariéry.

„Pro nás to byl však, a pořád zůstává, především děda. Vlídný, laskavý, vyprávěl nám pohádky,“ dodávají fotbalové legendě lidský rozměr vnoučata Petra a Leoš Zemanovi a Mária Froydová.

Osudový den v Čambalově kariéře se váže k úterý 28. května 1929, kdy bratislavský tým hostil anglický profesionální klub Newcastle United. Přitom za něj na evropském výjezdu nenastoupilo žádné B mužstvo, na hřiště vyběhla i největší hvězda, skotský útočník Hughie Gallacher, jenž ve 174 utkáních vstřelil 143 gólů a právem je ozdobou klubové síně slávy.

O utkání byl velký zájem, studentský lístek stál 12 Kč, přičemž nové boty přišly tehdy na 49 Kč. Ale fanoušci se jen hrnuli.

Hosté se pak podivovali, proč si jejich protivníci, kteří měli statut ryzích amatérů a neměli být vážným soupeřem, sahají při nástupu na brankáře Jozefa Hollého, Netušili, že je civilním zaměstnáním kominíkem a má jim přinést štěstí. Stalo se.

Čambal ani neměl v utkání nastoupit, na podzim 1928 narukoval do československé armády do bratislavského útvaru, ale v dubnu 1929 byl přeložený do litoměřického pluku, kde hrál fotbal za armádní tým. Na zápas byl však uvolněný.

A byl největší osobností mače, na demolici anglických profesionálů 8:1 se podílel třemi góly. „Byl to můj poslední, avšak nejkrásnější zápas v barvách 1. ČšŠK, neboť, jak je známo, jsme způsobili světovou senzaci, když jsme připravili anglickým profesionálům debakl,“ vzpomínal ve své monografii, kterou sepsal bratislavský publicista Tomáš Černák.

Byl to ovšem i přelomový úspěch bratislavského klubu, protože dosud žádný anglický tým tak hanebným rozdílem při odskoku na kontinent neprohrál. A Čambal se definitivně stěhoval do české kotliny.

Po krátkém, ale rovněž významném působení v sudetsko- německém klubu Teplitzer FK zamířil do hlavního města Československa a posílil nejslavnější, nejstarší a nejúspěšnější (do roku 1948) klub Slavii Praha, který v té dobýval jeden domácí titul za druhým. A Čambal pomáhal sbírku vydatně rozšiřovat.

Přišla i reprezentace, debutoval v květnu 1932 v Mezinárodním poháru v Praze proti Rakousku ve věku 23 let, pěti měsíců a šesti dnů. Stal se okamžitě oporou mužstva, neboť jeho stavitelé v něm našli – konečně – důstojného nástupce famózního Karla Peška – Kádi.

Nejlépe to vystihl spisovatel Vítězslav Houška v červenobílé kronice Věčná Slavia. „Až teprve Čambal přesvědčil stavitele reprezentačního mužstva, že je nejméně tak dobrý jako veterán Káďa, že má významnou schopnost činit z chaosu řád a donucovat míč k tomu, aby šustil po trávníku jako spořádaný a poslušný foxteriér. Čambal měl pevnou vůli, silné nohy, nezlomnou výdrž. Hrál hlavou – v obojím smyslu slova. Patřilo mu celé hřiště a celý balón. Málokdy kiksl, málokdy shořel,“ výstižně popsal Čambalovy přednosti.

Přestože za československý výběr nastupoval jen čtyři roky a představil se ve 22 střetnutích, je v něm nesmazatelně zapsán. Patří mezi „Zlaté hochy“, kteří na mistrovství světa 1934 v Itálii vyválčili slavné stříbro. Nastoupil ve všech zápasech, nechyběl ani jednou.

Stal se prvním Slovákem, který pronikl do československého výběru, prvním Slovákem, který se chlubí ziskem medaile na světovém šampionátu. A jeho krajané si toho náramně cenili. „Když během šampionátu lákali bratislavští kavárníci hosty na sledování rozhlasového přenosu, který mistrovsky předával Josef Laufer, vždycky zdůrazňovali, že nastoupí místní rodák,“ prozrazuje Černák. A místní novináři psali o něm jako o „našem Čambim“.

On byl ostatně doma všude, rychlou adaptaci mu umožňovalo kvalitní vzdělání – absolvent Obchodní akademie v Bratislavě – a znalost cizích jazyků. Od mládí zvládal tři: maďarštinu, němčinu a slovenštinu, během kariéry přidával další.

Češtinu si ani nepočítal. „Až jsem se divil, jak ji děda výborně uměl,“ svěřuje se jeho vnuk Petr. „Mluvil sice s malým přízvukem, ale dobře, mě však překvapilo, jak zvládal psanou podobu bez gramatických chyb,“ rozebírá. „Nalezl jsem několik jeho písemností ze 30. let, kdy vlastně do Prahy přišel, a skutečně měl projev na vysoké úrovni,“ dokládá.

Postupně, jak šel trenérským životem, přidával Čambal další jazyky. Na žádné štaci se necítil ztracený.

I jeho trenérská kariéra je nesmírně bohatá a pestrá. Získal si věhlas nejen na domácí scéně, ale i v zahraničí – v Německu, ve Švédsku, Rakousku.

Asi příznačně ji oficiálně zakončil v roce 1975, v 68 letech, když převzal pražskou Spartu v krizovém stavu, kdy poprvé – a naposledy – opustila nejvyšší soutěž. Čambal právě splnil úspěšnou misi v Trenčíně, kdy místní Jednotu dovedl do první ligy. Místo, aby se kochal pozicí, kterou ve městě získal, šel do rizika.

Převzít Spartu v době ostré normalizace, kdy slídivé stranické a státní orgány komunistického režimu za vším hledaly a nalézaly provokace, útoky na socialistické zřízení a záškodnictví, nebylo jednoduché. Okolnosti sestupu klubu, který pojímaly jako symbol dělnické třídy, stále provázely spekulace opírané o přímé a jasné důkazy nekalosti. Každý výsledek v sobě skrýval politické pozadí.

I u rodinného krbu se to projevilo. „Poprvé jsem doma viděl sparťanské symboly a nechápal jsem to. Byl jsem kluk a celou dobu jsem vnímal, jaký je děda slávista,“ odkrývá vnuk Leoš. Úkol dovést Spartu zpět mezi elitu splnil.

Tím trenérskou dráhu ukončil. Tedy ukončil… Jako poradce a vyhledávače posil si ho najal kolega Tomáš Pospíchal, když začal tvořit nejslavnější éru Bohemians Praha. „Čambal má tak podíl i na jediném titulu klokanů z ročníku 1982/1983,“ připomíná historik slávistického klubu Vladimír Zápotocký

Čambi skutečně patřil všem…