Bývalý šampion ze Sparty testuje nová auta. Když skončí, jdou do šrotu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Ne, nerušíte, mohu mluvit. Sice řídím, ale mám hands free, porušovat dopravní předpisy nebudu,“ ujišťuje Josef Obajdin, bývalý český reprezentant a šestinásobný mistr ligy v dresu Sparty Praha, že má čas popovídat si, co dnes dělá.

Pak však přichází ještě lepší návrh. „Za chvilku jedu k pumpě a budu tankovat,“ sděluje. I když tankovat není to úplně správné slovo. „Mám elektromobil, tak než nabiju baterie, bude to aspoň hodinka,“ vysvětluje. „Jindy bych si dal kafe, něco si přečetl, taky zevloval,“ prozrazuje, jak tráví poměrně dlouhou dobu, než se automobil nasytí šťávou potřebnou pro provoz.

Vlastně zpříjemnění jinak monotónního procesu vítá. U čerpací stanice nestojí jako řidič, který se přemisťuje za účelem soukromým či podnikatelským. Stojí u stojanu služebně.

Pracuje jako řidič pro firmu, která testuje vozy Škody Mladá Boleslav. „Střídám po týdnu denní a noční služby, je potřeba zjistit, jak si vedou auta v obou provozech,“ odkrývá zadání. Je prosté – dostane na tři dny vzorek, v mobilu má aplikaci, která mu určí, co má sledovat. Po každé jednotce vyhodnotí, co se podařilo, co ne, zda nenastala nějaká závada.

Po skončení cyklu auto umyje a předá zpět do firmy. A vyfasuje nové. „Auta najedou sto tisíc kilometrů, pak se všechno vyhodnotí a jdou do šrotu,“ ubezpečuje zákazníky, že žádné ojetiny nedostanou.

Střídá vozy na různé pohony. Klasické na kapalná paliva naftu či benzín, ale i hybridy a nové alternativy. Když stál u čerpací stanice, testoval elektrovůz značky Enyaq. Jen to čekání při dobíjení baterií… „Ujedu s ním 220 kilometrů, pak ho připevním na stojan a čeká mne další fáze. Celkem 500 kilometrů,“ prozrazuje bývalý český reprezentant.

Testování aut není jeho jedinou pracovní aktivitou. „V pátek a někdy v sobotu vypomáhám v restauraci Labský zámek v Liberci. Jako brigádník,“ hlásí svou druhou práci. „Myju půllitry, nalévám panáky, sklízím ze stolu, nosím jídlo,“ vypočítává svěřené úkoly. Pivo nečepuje. „Na to musí být specialista,“ přenechává chvályhodnou činnost odborníkům.

Není to finanční nutnost, spíš příjemné odreagování se od hodin strávených nad pedály. „Do restaurace chodí bývalí fotbalisti a hokejisti, vzpomínáme, máme si co říct. Je tu příjemné prostředí,“ pochvaluje si. Náladu poněkud pokazilo sledování vysoké porážky české reprezentace v Lize národů doma s Portugalskem 0:4, ale takový je fotbal. Někdy přináší radost, jindy zklamání. „Stane se,“ umí se vžít do pocitů svých následovníků v reprezentačním dresu.

Labský zámek je vyhlášeným pohostinským zařízením po celém okolí. „Bývaly tu i koncerty, přes dvě stě lidí. To byl blázinec,“ připomíná přičinlivý brigádník přidanou hodnotu. A hned tasí další, ještě zvonivější. „Restaurace byla vyhlášená mezi deseti nejoblíbenějšími v Česku!“ praví s hrdostí.

Jestli je to taková paráda, o tom by se každý měl v pozici hosta přesvědčit sám. „Přijďte se podívat a uvidíte,“ zve Obajdin. Nejlépe v pátek. Ochotně nalije panáka, přinese něco dobrého, uklidí ze stolu.

Osm mistrovských titulů ve Spartě, angažmá v německé bundeslize, další zahraniční pobyty na Kypru či v Polsku. Za léta strávená ve vrcholovém fotbale si vydělal dosti finančních prostředků, aby po skončení kariéry nemusel přemýšlet, co dál. „Nebylo to špatné, něco jsem i ušetřil,“ souhlasí Obajdin. „Zažil jsem ve Spartě krásná léta včetně účastí v Lize mistrů,“ přiznává i tučné prémie.

Ale na dožití to ještě nebylo. „Nedá se to srovnat s tím, co si fotbalista vydělá v západních státech,“ poukazuje na fakt, že v Eintrachtu Frankfurt hrál jen půl roku. Když vyzul profesionální kopačky, zkoušel ledacos. „Například finanční poradenství,“ prozrazuje. „Byly to hezké čtyři roky,“ vzpomíná. Testování vozů je jistota, která nyní zabezpečuje rodinu.

I on by rád u fotbalu zůstal. „Měl jsem si během kariéry dodělat nejvyšší trenérskou licenci,“ trochu lituje, že nebyl prozíravější. Má jen tu základní. „Končil jsem s aktivním fotbalem téměř ve čtyřiceti, pak jít do škol a kurzů, studium nějakou dobu trvá, a začínat v padesáti není jednoduché,“ rozebírá. „Jde to, nějaké béčko bych vést mohl, “ připouští. „A musela by také přijít nabídka,“ rozkrývá další podmínku. Pracovní vytížení v této cestě nevidí.

Zahrát fotbal si však ještě jde. „Když mě pozve Jirka Novotný do staré gardy Sparty, nebo Horst Siegl do svého Sigi Teamu, rád přijedu,“ neošívá se. Přestože mu v jedenapadesáti letech zdraví slouží, musí být opatrný. „Když celé dny člověk nic pro tělo nedělá a jen sedí za volantem, pak stačí prudký pohyb a hned si nějaký sval natáhne,“ uvědomuje si zrádnost příležitostných sportovních výkonů.

Nevyhýbá se ani charitativním akcím. Jako nedávno o svátku svatého Václava v Mladoticích u Plzně. „Akci, z níž šel výtěžek na tělesně postižené, organizoval tým Real Top Praha,“ odhaluje pozadí další bývalá osobnost Sparty a českého výběru Milan Fukal. Zajímavých jmen se sešlo dost. „Erich Brabec, Petr Vlček, Dalibor Slezák, herec Ivan Trojan, Mára Kincl,“ listuje v soupisce. „A také Pepa Obajdin,“ přidává někdejšího spoluhráče.

Akce se povedla, přišlo asi dvě stě lidí. „A hlavně nepršelo,“ uvítal Fukal přívětivé počasí, přestože jinak celou republiku skrápěl déšť.

Jako tahoun týmů veteránů se Obajdin ovšem necítí. „Říkal jsem nedávno Jirkovi Jarošíkovi, jak to se mnou je: podepsat smlouvu mohu bez problémů, na lavičku si sednout, to taky, ale nepouštět na hřiště,“ doznal teplickému trenérovi, že s bývalým libereckým spoluhráčem počítat do prvoligového týmu rozhodně nemůže.

Narodil se v Poděbradech, k lázeňskému městu má stále vřelý vztah. Ostatně v něm žijí rodiče, jeden z nejslavnějších místních fotbalistů v historii otec Josef zvaný ‚Pepáček‘. „Bylo mu pětasedmdesát, zdravíčko mu slouží, stejně jako matce,“ klepe na dřevo syn. Z Liberce, kde teď bydlí, to má po dálnici asi sto kilometrů, směšná vzdálenost pro řidiče testovacích vozů továrny ŠKODA AUTO Mladá Boleslav.

On se natrvalo usadil pod Ještědem, v klubu Slovan Liberec prožil nádherné fotbalové roky. „Je to už přes pětadvacet let,“ hrozí se, jak ten čas letí. To je vidět především na dětech. „Mám dvě dcery, starší Jessice je čtyřiadvacet a dokončuje vysokou školu, mladší deset, chodí do páté třídy,“ chlubí se svými potomky.

Syn, a tedy následník fotbalového rodu mezi nimi není. Snad tedy vnouček… „Někteří mí bývalí spoluhráči jsou už dědečkové,“ přitakává Obajdin. „Radost by měl především můj táta, ten by si to užil,“ myslí na otce a poděbradskou fotbalovou legendu.