Bratři v reprezentačním triku. Sadílkové jsou úkaz, jakých je v historii málo

Bratři Sadílkové, sedmadvacetiletý Lukáš a o tři roky mladší Michal, pobyli spolu na hřišti v zápase Faerské ostrovy – Česká republika pouhých devět oficiálních minut. Ale i tak to byla pro ně významná událost.

„Nevím, zda jsme někdy mířili až takhle vysoko, ale určitě bylo naším přáním si spolu jednou zahrát nebo být v jednom týmu,“ přiznal po utkání starší sourozenec.

Z obou se radost z tohoto zápisu do kroniky jen linula. „Moc si to užívám, že jsme tu spolu, protože přes rok se moc nevidíme, a máme tak možnost si o všem pokecat. Je to o to krásnější, že je to v reprezentaci,“ usmíval se Lukáš. „Je to příjemnější, že bezprostřední pocity můžeme sdílet. Pokud budeme moct nastoupit spolu, tak si to užijeme,“ přidal Michal.

Dva zápasy, devět minut, ve druhém se jen prohodili. Ale i tak píšou dějiny. Podobných případů skutečně není mnoho. Většinou se totiž bratrské dvojice míjely.

Naposledy si bratři navlékli reprezentační trika a obohatili statistiky českého výběru před více než 20 lety (!), v květnu 2002. Na Letné skolil tým trenéra Karla Brücknera italského soupeře s mnoha budoucími světovými šampiony 2006 v sestavě (Buffon, Cannavaro, Gattuso, Zambrotta) přesným Šmicrovým zásahem hlavou.

O poločase vystřídal Milana Fukala obránce Lukáš Došek, v 75. minutě se k němu připojilo jeho dvojče, útočník Tomáš Došek, jenž vyběhl místo Jana Kollera. Bylo o čem psát. A Doškové se těšili, že nepůjde o poslední společný zápas. Když zvěděli, že historickému přehledu vládnou bratři Hojerové z 20. let minulého století (čtyři duely), přijali to jako výzvu. „To by se dalo překonat,“ přemítal mluvnější zadák Lukáš.

Bohužel další dílek nepřipojili. Třebaže času měli dosti, bylo jim čtyřiadvacet, síla Brücknerova týmu byla obrovská, nedostalo se často ani na kmenové hráče bohatých evropských klubů.

Ostatně na ME 2004 v Portugalsku jelo české mužstvo jako jeden z favoritů, bronzová medaile je dodnes považována spíš za neúspěch. Celá fotbalová Evropa se shodla, že si zasloužilo zlato.

Proniknout jenom do širšího kádru takového souboru bylo velmi složité. Bratři Doškové přes velký talent, který prokazovali, to nedokázali a další společný zápas si už nepřipsali.

Nejvíce společných startů tak zaznamenali sourozenci Hojerové – celkem čtyři. A plné, střídat se za jejich časů nemohlo, včetně vystoupení na olympijském turnaji – byť neúspěšného – na OH 1924 v Paříži, což tehdy byla nejsledovanější fotbalová akce zeměkoule, první mistrovství světa se hrálo až o šest let později.

Byly to zvláštní figury. O dva roky starší Antonín zarytý sparťan, kapitán rudých, mladší František byl dlouho pevně spojen s Viktorií Žižkov, ale největší slávu dobýval v červenobílém slávistickém dresu. Byli si tak podobní, že si je i rozhodčí pletli. Naštěstí v lize hráli proti sobě.

Tři duely souznění na mezinárodní úrovni nasbírali další netradiční bratři – Sloupové, kteří patří do zlatého fondu Slavie Praha. Aby utajili svou tehdy pronásledovanou vášeň k fotbalu, používali plzeňští rodáci přezdívky.

Mladší Josef se jako Štaplík stavěl do branky, byl předchůdcem Františka Pláničky a dlouho i jeho konkurentem. O dva roky starší Rudolf byl robusní zakončovatel, proto také si nechal říkat Štapl. Ale obývaných kanonýrů byl tehdy dostatek, jeho reprezentační pamětník je proto útlejší.

Životní zážitek – potkat se na hřišti – si pak vychutnali až v novodobých dějinách Doškové a Sadílkové.

Ostatní bratři se minuli. Není divu u slovenských Masných, Vojtech byl o 12 let starší, což představuje jednu fotbalovou generaci. Marián, mistr Evropy 1976 a jedna z nejvýraznějších postav československého fotbalu, po něm aspoň zdědil přezdívku Béla, která jinak náleží pevně k Vojtěchům.

Sedm roků věkového rozdílu poslalo pražské bratry Bradáče do jiného politického, a tudíž i fotbalového období. Hvězda Viktorie Žižkov a potom Slavie Praha, Vojtěch byl výkonnostně na vrcholu za 1. republiky, Antonín, rovněž osobnost Slavie Praha, za protektorátu, kdy se reprezentační zápasy nekonaly, a po skončení 2. světové války. To jejich společný start vlastně vylučovalo.

Rovněž pět let odstupu hrálo důležitou roli u slávistických Herdů. „Když jsem přišel do Prahy, všem jsem říkal, že mám mnohem talentovanějšího bratra, a tlačil vedení klubu, aby ho získalo,“ přiznává i po letech Dušan, člen kádru mistrů Evropy 1976 a mistr Evropy do 23 let. „Ale ani mě nenapadlo, že bychom spolu hráli někdy za reprezentaci,“ netají.

O pět let mladší Peter zanechal za sebou také významnou stopu, třebaže hymnu zpíval jen jednou. Ale je členem Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól se 110 trefami (79 Slavia Praha, 27 RH Cheb, 1 Slovan Bratislava, 3 belgický Sporting Club Charleroi).

Tři roky pak nepřeklenuli další slovenští bratři – Zlochovi, Ján a Ľudovít.

Jsou jednovaječná dvojčata, narodili se 11. ledna 1948 v Bratislavě, sudičky jim nadělily abnormální talent, dosáhli mnoha úspěchů. Ale nikdy se při mezistátním utkání nesetkali. To byl osud Čapkovičů.

Ján byl vynikající útočník, za Slovan Bratislava nastřílel přesně 100 ligových gólů, je také členem elitního spolku kanonýrů. Dozrál patrně dříve, skóroval ve finále Poháru vítězů v roce 1969 do sítě Barcelony, byl účastníkem mistrovství světa 1970 v Mexiku.

Obránce Jozef v památném finále v Basileji rovněž nastoupil, ale v záloze. Možná mu pomohlo, když se v roce 1972 nevrátila z angažmá v belgickém RWD Molenbeek opora zadních řad Alexander Horváth. Trenér Václav Ježek ho přisadil k Antonu Ondrušovi do stoperské dvojice a vytvořil pár evropské kvality. Jozef je mistrem Evropy 1976.

Pouze v roce 1974 se oba Čapkovičové prolnuli reprezentačním výběrem. Ján na jaře, Jozef začal svou kapitolu nadepisovat na podzim. Na prosincový zájezd do Iránu odjel ovšem jen Ján. Bylo to jeho poslední vystoupení.

Nominační dopis do Čechie Karlín. Z dnešního pohledu nesmysl, zvláště když se kdysi stabilní pražský klub rozpadl. Ale ve 20. letech minulého století patřil mezi účastníky nejvyšší soutěže. V bedlivé pozornosti však nebyl.

Proto se dlouho v análech objevovalo, že Čechie měla ve svém slavném období pouze jednoho reprezentanta příjmením Paulin, ať už Emila, nebo Jana, zaměňovali se snadno a rychle. Byli to však bratři, každý má jeden start, dělí je od sebe tři roky.

Ještě tajemnějšího příběhu se dočkal jiný hráč Čechie Karlín zapomenutý František Vodička, bratr slavného „sapéra“ Antonína, člena stříbrné party z mistrovství světa 1934 v Itálii. Nikdy do seznamu reprezentantů nepronikl, zůstával v pozadí, až v temnotě.

Slavnějšímu bratru byl přisuzován duel proti Jugoslávii z roku 1929, než moderní badatelé objevili omyl. Renomovaný statistik Roman Jašek doložil, že SK Slavia v ten den (28. října) hrála v Brně s SK Moravská Slavia u příležitosti oslav slavné brněnské Morendy a v reprezentačním týmu nenastoupil ani jeden hráč sešívaných. A v dobovém tisku je tato skutečnost i potvrzena.

Pátráním byla reprezentace obohacena o jednu bratrskou dvojici z minulosti, čerstvou letos dodali sourozenci Sadílkové.