Bránil Romária, pak od něj dostal dres. Teď dělá u policie a chodí na Plzeň

Bývalý český fotbalový reprezentant Petr Vlček je kapitán. Na hřišti, i když to nějaká pocta také je, nic neobvyklého. Kapitánská páska se navléká v zimní přípravě každé posile, nejlépe zahraniční, aby něco cinklo do společné kasy.

Ale účastník mistrovství Evropy 2000 získal tuto hodnost v ozbrojených státních složkách. Je kapitánem u Policie České republiky. „Důstojník,“ komentuje lakonicky fakt, že patří ve služebním pořadí docela vysoko.

Dříve působil dokonce u kriminálky, tedy v policejním pohledu mezi elitou, nyní pracuje na Krajském ředitelství policie Plzeňského kraje na oddělení krizového řízení. „Podílíme se například na cvičení Integrovaného záchranného systému, věnujeme se bezpečnostním opatřením, plníme úkoly v oblasti krizového a havarijního plánování nebo přímo v místě vzniku mimořádných událostí,“ popisuje svou činnost.

Mezi bezpečnostní opatření patří i fotbalové zápasy. „Také na ně někdy chodím. Služebně,“ doznává.

Na zápasy obhájce mistrovského titulu Viktorie Plzeň, kde patří mezi odchovance, se může podívat i jako uznávaný host. „Bývalí hráči mají svá místa na tribuně,“ říká Vlček. Ale někdy mu služební povinnosti zajít nedovolí.

Když ukončil aktivní kariéru, přemýšlel, co dál. U fotbalu chtěl zůstat. Jako skaut, tedy vyhledávač talentů, nějakou dobu pracoval pro agenturu Nehoda Sport, kterou vlastní mistr Evropy 1976 Zdeněk Nehoda. „Měl jsem na starosti Západočeský a Jihočeský kraj,“ odkrývá své působiště.

Fotbalové prostředí, kde občas nejen podle něj slušnost ustupuje do pozadí, se mu přejedlo, hledal jinou možnost uplatnění. V roce 2009 nastoupil Vlček k policii. A v uniformě rychle stoupal nahoru. „Nový zaměstnavatel mi umožnil dostudovat, s červeným diplomem jsem po pěti letech dokončil Vysokou školu pedagogickou v Plzni, obor Tělesná výchova a výchova ke zdraví,“ předkládá nejvyšší dosažené vzdělání, které ho posouvalo výš. Až do hodnosti kapitána.

Navázal tak na maturitu na dopravní střední průmyslovce, kterou složil ještě za doby své hráčské kariéry. U policie už působí třináct let, od patnácti se už připisují doživotní výsluhy. „Ale nic není zadarmo,“ zdůrazňuje Vlček s dovětkem, že každý si musí vážit normálního života. On k tomu poznání došel.

Nabytou popularitu dosaženou na fotbalovém hřišti pro svou nynější činnost ani moc nevyužívá. „Poznávají mě skoro jen učitelé, bývalí spolužáci, když na školách provádíme bezpečnostní školení,“ upozorňuje.

V reprezentačním týmu nastoupil do osmnácti zápasů, zúčastnil se mistrovství Evropy v roce 2000, které společně pořádaly Belgie a Nizozemsko. Příjemné vzpomínky si však neodnesl, nejen proto, že český tým - obhájce stříbrné medaile – neprošel ani ze základní skupiny. „Nehrál jsem,“ předkládá hlavní důvod, proč mu turnaj neutkvěl tolik v paměti.

Mnohem hezčí zážitky si přinesl z Poháru FIFA v roce 1997 v saúdskoarabském Rijádu, na kterém se představili mistři kontinentů a výběr trenéra Dušana Uhrina staršího na něj jel jako poražený finalista EURO 1996 v Anglii. „Ještě před několika měsíci jsem jezdil po krajských hřištích, teď nastupuju proti nejlepším hráčům zeměkoule,“ nemohla tehdy pochopit čerstvá posila mistrovské Slavie Praha, jak se s ní protočil svět.

Mezi nezapomenutelné vzpomínky patří semifinálový duel proti Brazílii, který ani moc nepokazila prohra 0:2, kterou zařídily brazilské hvězdy Ronaldo a Romário. „Mám z něj schovaný dres útočníka Romária,“ chlubí se trofejí mistra světa 1994 v USA. Nejvíc ho upoutalo, jak si Brazilci fotbalu užívají. „Zahodili šance a smáli se,“ povšiml si. „My všechno moc prožíváme a stresujeme se,“ zahledí se do českého prostředí.

Po mistrovství Evropy 2000 se už do Slavie Praha nevrátil, ale zamířil do belgického Standardu Lutych. Původně se spoluhráčem z klubu a reprezentace Pavlem Horváthem, ten se ale rychle přesunul do portugalského Sportingu Lisabon.

Byla to krásná štace. „Tehdy se řeklo – belgická liga, nic moc, ale byla to silná soutěž,“ hájí Vlček své rozhodnutí. „Vedl nás kultovní chorvatský trenér Tomislav Ivić, se mnou hrál jeho krajan Robert Prosinečki, ten uměl všechno,“ připomíná někdejší oporu Realu Madrid.

Další zahraniční štace přišla v Řecku v Panionions Atény, kde si vydobyl silnou pozici. „Hráči se okolo nás střídali v rychlém sledu, my s Jardou Drobným zůstávali,“ poukazuje na krajana, který měl pevné místo v brance.

Do české ligy se vrátil na epizodní dobu do Viktorie Plzeň, která se moc nepovedla, kariéru nakonec zakončil v bavorských klubech nižší soutěže. „Poznal jsem jiné země, naučil se jazyky,“ pochvaluje si, že k tradiční znalosti němčiny v západočeském regionu a povinné angličtiny doby moderní připojil i francouzštinu a řečtinu.

Dokáže jazykových schopností využít. „Například pomáhám řeckým studentům, kteří přijdou na plzeňskou fakultu medicíny. Jsou moc rádi, když se s nimi někdo domluví jejich mateřštinou,“ odhaluje prospěšnost naučené řeči.

Během fotbalové kariéry vydělal dost peněz, ale bankovní konto mu notně zeštíhlilo rozvodem. „Stál mě hodně peněz,“ povzdechne si při vzpomínce na první manželku Janu. „Naštěstí jsme neměli děti,“ uvědomuje si, jak by byl rozchod mnohem složitější.

Ale nelituje, našel novou životní oporu. „Kdybych ji poznal dřív, mohl jsem být někde jinde,“ skládá hold druhé partnerce Lucii, která ví, co obnáší život se sportovcem. Jejím otcem je Petr Brokeš, bývalý brankář hokejového Litvínova.

Spolu mají dva syny: patnáctiletého Matyáše a Dominika, jemuž bude v říjnu čtrnáct. „Narodil se ve stejný den jako já,“ hledá táta nějaké okultivní souvislosti. „Dostal jsem ho vlastně jako dárek k narozeninám,“ přivítal potomka.

Oba synové hráli fotbal, hrdý otec – bývalý reprezentant - je vedl v přípravce. Ale u kopaného míče nevydrželi. Nějaký čas stepovali, pak je zlákal menší balonek, ovšem mnohem tvrdší – věnují se softbalu. „To je vhodný sport,“ nehroutí se otec, že se nevydali jeho cestou. I tak jim může poradit. „Jak se připravovat, procvičovat, hlídat si fyzickou kondici a životosprávu, rehabilitovat,“ vypočítává, v čem může být na základě svých zkušeností prospěšný.

A na fotbal se také dostanou. „Starší toužil vidět Barcelonu,“ vrací se Vlček do podzimního svátku Ligy mistrů, kdy český zástupce hostil katalánského giganta. „Trochu jsem ho napínal, že to bude těžké, až nemožné, ale lístky jsem nakonec sehnal a na fotbal jsme šli,“ vychutnali si první listopadový den slavnostní událost, kterou ani moc nepokazila porážka 2:4.

Sám ještě nazouvá kopačky za B tým Sokola Černice v městském přeboru, objevil se ovšem i A týmu v krajském přeboru. „Nebyli hráči, tam jsem vypomohl,“ nenechal spoluhráče ve štychu.

Když se mu ozvou, aby si šel zahrát za starou gardu, neodmítne, ať už ho pozve Real Top, či Sigi Team. „Rád kamarády vidím,“ doznává. Jinak však moc vzpomínat na zašlou slávu nemíní. „Žiju přítomností,“ zdůrazňuje Petr Vlček.