Belgický Union Slavii nepřekvapil, mrzet ji může jen vlastní gól

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Úvodní zápas prvního dějství kvalifikace Ligy mistrů Slavia Praha zvládla. Belgický klub Union Saint-Gilloise doma porazila 3:1 a do odvety si veze slibný náskok. V červenobílém dresu se hned dvakrát trefila letní posila Tomáš Chorý, třetí branku přidal v druhém poločasu Dorley. Union snížil díky vlastnímu gólu slávisty Bužka, který za Kinského záda srazil soupeřovu přihrávku.

Nepříliš věhlasné jméno belgického vicemistra (v koeficientu úspěšnosti až 60. příčka) na první pohled nevypadá, že by Slavia Praha (v žebříčku stojí na 34. pozici) dostala v prvním dějství kvalifikace Ligy mistrů nepřekonatelného soupeře.

Ale pozor Union Saint-Gilloise zdobí slavná historie a varují poslední léta velkého vzestupu.

Ač se to zdá vzhledem k dlouhému období, kdy Union nevystupoval v popředí belgického fotbalu, dosti nepravděpodobné, přímé souboje se Slavií se najít dají. Je však nezbytné postupovat hodně hluboko proti času, až do roku 1905, kdy červenobílí rozvíjeli své aktivity v rámci rakousko-uherského mocnářství.

Zápasy odhalily anály. „Podle dochovaných archivních údajů sekretáře Slavie, novináře a činovníka M. J. Horáčka byly nalezeny strohé údaje o jediných dosavadních vzájemných zápasech. Na půdě Slavie na Letné se hrálo přátelsky 8. a 9. října 1905, hosté byli úřadujícím mistrem země,“ sděluje uznávaný badatel v historii nejstaršího českého klubu Vladimír Zápotocký.

Proti silnému soupeři se červenobílí vytáhli. „Oba duely vyhrála Slavia poměrem 3:0, sestavy se bohužel nedochovaly,“ pokračuje v odhalování pravěku Zápotocký. „V prvním utkání skorovali góly Václav Lomoz, Jan Košek a Jaroslav Jirkovský, ve druhém pak Emanuel Benda, Richard Veselý a znovu Košek,“ vypichuje největší osobnost té doby a nedostižného kanonýra, o jehož služby usilovaly i anglické profesionální kluby.

A znalec slávistické historie přidává i jednu pikantnost. „Mezinárodní premiéru měl v brance Miloslav Jeník, pozdější sólista opery Národního divadla,“ přesunuje se Zápotocký i do oblasti kultury.

Dvě výhry nad belgickým mistrem byly velmi oceňované, belgická nejvyšší soutěž se hraje od ročníku 1895/1896, v Československu s profesionálním statusem vznikla až v roce 1925.

Union měl velice úspěšné období i po Velké válce, v polovině 30. let minulého století dominoval na domácí scéně –⁠⁠⁠ stejně jako Slavia na československé, kdy získal tři mistrovské tituly za sebou.

Klub zaknihoval i rekordní belgickou sérii neporazitelnosti, která se zastavila na kulatém čísle 60 a dala vzniknout přezdívce ‚Union Soixante‘. Rovněž Slavia drží v nejvyšší české soutěži rekordní šňůru, kterou však nabrala mezi březnem 2020 a říjnem 2021, v jejím případě „pouze“ 54 utkání.

Přídavné jméno Royale (královský) bruselský klub nenese náhodou, rozšířil o něj název při triumfech v domácím poháru v letech 1913 a 1914, což bývalo zvykem, stejně se zachoval např. Anderlecht.

Ve zlatých 30. letech byl Union v první řadě srdeční záležitostí bruselské buržoazie. Ještě než se belgický fotbal roku 1935 konečně zprofesionalizoval, platil vpravdě královsky –⁠⁠⁠ byť neformálně, pod pultem.

Tehdejší převaha na domácí scéně se projevila i při světovém šampionátu 1934 v Itálii. Hráči Unionu tvořili kostru belgického reprezentačního výběru, ve Florencii proti Německu vyběhli čtyři: kapitán Félix Welkenhuysen, brankář André Vandewyer, obránce Philibert Smelllinckx a záložník Jean Claessens.

Slavný útočník Jules Pappaert, kapitán ‚nepřemožitelného‘ Unionu v rekordní sérii, po němž je pojmenována cena pro klub, který nejdéle udrží v ročníku neporazitelnost – Union ji získal v roce 1953, 1976 a 2021, zůstal na lavičce náhradníků (střídat se tehdy ještě v oficiálních zápasech nemohlo).

Belgičané podlehli Německu 2:5, když ještě v poločase vedli 2:1. Jelikož se hrálo vyřazovacím systémem, jeli domů, Německo nakonec získalo bronzové medaile, když v semifinále prohrálo s Československem 1:3.

Podobnost se Slavií se opět nabízí, ve finále proti Itálii (1:2 po prodloužení) nastoupilo osm hráčů z jejích řad. Jen pro připomenutí: František Plánička, Ladislav Ženíšek, Rudolf Krčil, Štefan Čambal, František Junek, Franci Svoboda, Jiří Sobotka a Antonín Puč. Oba týmy vládly v těchto letech na domácí scéně.

Union si za dvě snivá období do síně slávy instaloval celkem jedenáct mistrovských titulů, větším počtem se mohou chlubit jen Anderlecht (34) a Club Bruggy (19), známý Standard Lutych má jen deset, tedy o jeden méně. Je tedy třetím nejúspěšnějším klubem v historii belgické nejvyšší soutěže.

Po druhé světové válce už nezářil, patřil do průměru, přišly i pády. První v ročníku 1948/1949, kdy skončil na poslední příčce. Rychle se však oklepal, při návratu v ročníku 1951/1952 obsadil čtvrtou pozici. A vyzkoušel si i evropské kolbiště, v roce 1960 pronikl do semifinále Poháru veletržních měst.

Následně pak klub z hlavního města skákal jako na trampolíně mezi první a druhou ligou, citelný výkonnostní pokles přišel po sestupu v ročníku 1972/1973. Sny o opětovném rychlém návratu se rychle rozplynuly až do téměř absolutního zmarnění, před jedenácti lety se měl propadnout do čtvrté nejvyšší soutěže, když už dlouho nesl status amatérského spolku.

Zvedl se doslova z popela, jako bájný pták Fénix. Na jaře 2013 ho spasila platební neschopnost KVK Tienen a zvládnutá baráž. V roce 2021 přišel postup mezi elitu na úkor odvěkého bruselského rivala RWB Molenbeek. Fanoušci pak pochodovali ulicemi Molenbeeku se symbolickými rakvemi nad hlavou…

Našel se totiž zachránce. Nejprve ekonomický. V roce 2018 se belgický klub stal součástí portfolia Tonyho Blooma, inovativního vlastníka anglického Brightonu. O rok později funkci sportovního ředitele převzal irský trenér Chris O’Loughlin, který zkušenosti sbíral v Jižní Africe a Austrálii. Stabilizoval se rozpočet, následně se začal budovat silný hráčský kádr. Dnes Union pracuje nezávisle na jihoanglickém celku.

‚Apačové‘, jak zní jedna z jejich přezdívek, opět loví tučné kořisti v bohatých lovištích. O týmu, o kterém se skoro půl století skoro nevědělo, se znovu mluví s úctou. „Já sama nemám fotbal moc ráda, ale přesto vím, že v posledních letech udělali obrovský comeback. A to proto, že vyhrávají. Předtím jsme o nich moc neslyšeli, alespoň ne tolik jako nyní,“ doznává Lisa Schirinziová, obyvatelka Bruselu.

A nejen ona si uvědomuje, že Union má za sebou až přepychovou historii. „Vím, že je to jeden z nejstarších a nejúspěšnějších klubů v Bruselu a zase se o něm začíná mluvit mnohem více,“ všímá se mnohem většího mediálního ohlasu.

Ne všechno je ovšem blyštivé. Nejen fanoušky trápí, že se nedaří plánovaný přesun z nevyhovujícího stadionu Joseph Marien s nedostatečnou kapacitou, který památkáři navíc nedovolí ani nelze řádně zrekonstruovat.

Na utkání se Slavií se opět potupně prodávají vstupenky na stadion místního rivala Anderlechtu. Ale ani tato nepříjemnost nebrání fanouškovské základně v rozpínání, byť své věrné nachází výhradně na rozdíl od Anderlechtu uvnitř Bruselu.

Souboj se Slavií o Ligu mistrů je další velká příležitost, jak se připomenout.

Aktualizace: V úvodu jsme doplnili výsledek prvního zápasu, který Slavia vyhrála 3:1