Fenomén florbal. Jak se ze školní zábavy stal národní sport

Florbal je fenomén. Historie hry, tak jak ji známe dnes, sahá do Švédska 70. let, tam se hrálo innebandy. V ostatních zemích se hrálo také, namátkou ve Finsku salibandy nebo ve Švýcarsku unihockey. Ke sjednocení mezinárodních pravidel došlo v roce 1986, to byla založena Mezinárodní florbalová federace (IFF).

Na startu 90. let se florbal začal dostávat do povědomí českých vysokoškoláků a během třiceti let se i zde proměnil ze zábavy, kterou po večerech ve školních tělocvičnách provozovalo několik málo nadšenců, ve sport, jenž vyprodává sportovní haly. Ti nejlepší hráči jsou profesionály, a co je ještě důležitější, florbal si chce vyzkoušet snad úplně každé dítě. A také si ho vyzkouší.

Kdo by si před dvaceti lety pomyslel, že se naše děti budou chtít stát špičkovými florbalisty? Pravidelně trénovat, hrát o titul v první lize, odejít na zahraniční angažmá, reprezentovat Česko na mistrovství světa… Jak se tohle stalo?

Filip Šuman byl více než dvacet let prvním mužem Českého florbalu, v současnosti je viceprezidentem Mezinárodní florbalové federace. Podle Šumana měl florbal u nás dobrou startovní pozici. „V Česku je, podobně jako třeba ve Skandinávii, letitá a stále silná tradice sportů s hokejkou. To florbalu v začátcích hodně pomohlo.“ Zvládnutí základní techniky tak, aby si člověk mohl s kamarády zahrát, je poměrně jednoduché. A k popularitě tohoto sportu v každém případě přispívá také snadná dostupnost vybavení. Tenisky má každý, hokejku a lehký děrovaný míček vám půjčí každý tělocvikář nebo vedoucí sportovního kroužku.

V 90. letech chtěli lidé zkoušet nové věci, byli hodně otevření. Hrát ve škole při tělocviku volejbal a basket už moc dětí nebavilo, nešlo jim to. Když jim někdo půjčil florbalky a navrch přidal informaci, že ten nový sport je ze Švédska, tělocvik je zase bavil. A to se tělocvikářům často nestávalo. „Nebyla to náhoda, mířili jsme do škol, podporovali jsme je vybavením i informacemi a vyplatilo se to,“ přiznává Filip Šuman.

Vedle škol se paralelně a stejně rychle rozvíjel i florbal takříkajíc soutěžní. Velice brzy se začala hrát republiková soutěž, mužská florbalová liga, přidaly se ženy a postupně i další, zejména mládežnické soutěže. Mužské soutěže hrané pod křídly Českého florbalu dnes mají devět úrovní, registrováno je více než 550 týmů. V České republice bychom jen těžko hledali město, kde není florbalový oddíl. Nejvyšší mužskou florbalovou soutěž Livesport Superligu hraje čtrnáct týmů, zhruba polovina z nich už funguje na profesionální úrovni. Mají rozpočty v řádech desítek milionů korun, nejlepším hráčům platí tolik, že je florbal uživí. K absolutní tuzemské špičce patří Mladá Boleslav, Sparta Praha, Tatran Střešovice a Vítkovice. Nejlepší čeští florbalisté ale často hrají v zahraničních soutěžích.

Florbal nezastavil ani covid. V halách se sportovat nesmělo, a tak šli florbalisté hrát ven. Problém? Vůbec ne, vznikla další podoba florbalu, a tedy i další noví příznivci. „Skvělá příležitost ukázat florbal úplně všem,“ pochvaluje si Šuman. Malý, venku hraný „florbálek“, tři na tři bez brankářů, něco jako tréninková zábava florbalových harcovníků, si získává stále více příznivců.

„Pořádáme několik turnajů hraných na venkovních plochách v menším počtu hráčů a je o ně obrovský zájem,“ potvrzuje Šuman. Argument těch, kdo florbalu zazlívají sportování výhradně ve vnitřních prostorách, slábne. Také ve Švédsku, které je kolébkou florbalu, už se nesoutěžní florbal, třeba na školách, hraje stále častěji na venkovních hřištích. Je to nový trend. I to potvrzuje, že vzestup florbalu jen tak něco nezastaví.

Na mezinárodní úrovni a zcela určitě i v České republice se v zákulisí tohoto „nového sportu“ pohybují extrémně schopní lidé. Nadšenci pro sport, ale zároveň kvalitní manažeři, takoví, jaké by mohly ostatní sporty florbalu závidět. Okamžitě se nabízí srovnání s biatlonem, sportem, který před dvaceti lety skoro nikdo neznal. Ale florbal může jít ještě dál, má na to potenciál.

Florbalovou velmocí je Skandinávie, z pohledu sportovních výsledků mezinárodní scéně vévodí Švédsko. Také ve Finsku, Norsku nebo i Dánsku je ale florbal velkým, dalo by se říci skoro národním sportem. „Mají špičkové týmy jak v domácích soutěžích, tak i ve srovnání národních reprezentací. K tomu je ale Skandinávie typická i svým komunitním přístupem, kdy si florbal pro radost chodí třeba o víkendu zahrát obrovské množství lidí bez ohledu na věk,“ vysvětluje Filip Šuman.

Co se týče zámoří, spíš než Amerikou se florbalové šílenství šíří Asií. Třeba v Singapuru už florbalky a perforovaný míček v popularitě předehnaly badminton – a to je co říct. A další asijské země moc nezaostávají. „Překvapivě nadějně se ukazuje rozvoj florbalu v Africe. Kvalita v mezinárodním srovnání asi není to, čím by nás Afrika v nejbližší letech mohla překvapit, ve smyslu masovosti by tam ale mohl být značný potenciál,“ uvažuje Šuman. Nelze než souhlasit, sport, jehož provozování je na začátku poměrně snadné a hlavně levné, by se na černém kontinentu chytit mohl.

K možnosti zařazení florbalu mezi olympijské sporty ale Filip Šuman příliš optimistický není. „Jednou snad ano, ale to je ještě dlouhá cesta. Zatím florbal olympijským hrám mnoho nabídnout nemůže, tak se to musí brát. Našemu sportu by účast na olympiádě jistě prospěla, zda i opačně, tím si nejsem jistý,“ dodává.