Článek
Povídali jsme si o jeho dalším velkém vítězství, tentokrát ve Val di Sole, o nadcházejícím projektu na „mistrovství světa“ v pumptracku v Santiagu de Chile. A samozřejmě i o blížící se sezoně slavných městských sjezdů, z nichž se stane jakási světová série.
Tomáši, máš za sebou další úspěch ve fourcrossu, pověz nám o tom víc…
Byl jsem první na posledním závodě světové série ve fourcrossu na kolech ve Val di Sole. Je to jízda na kole ve čtveřici z kopce dolů po trati, kde jsou zatáčky a skoky. Je to podobné zimnímu skicrossu, snowboardcrossu. Zároveň jsem vyhrál celou světovou sérii sedmi závodů, takže to bylo perfektní.
Teď ale tato disciplína nebude mít na růžích ustláno, proč?
Mezinárodní cyklistická federace UCI nám z nějakého důvodu zrušila MS. Tratě prý stojí příliš moc peněz, není dostatek žen, není zájem organizátorů atd. Vždycky je na tom kus pravdy, ale v podstatě to jsou výmluvy. Tak například nejméně 4 až 5 organizátorů zájem má, přináší jim to peníze. Může za tím být i to, že se letos vybírají cyklistické sporty na OH a UCI prostě mezi tím musí vybírat. Ten sport má svoji budoucnost a diváci ho milují. Je škoda mu zavírat dveře.
Nejtěžší je udržet se na kole, protože na pumptracku na jezdce působí obrovské přetížení, jak na odrazech skoků, tak především v klopených zatáčkách. Loni na mistrovství světa závodníkům naměřili přetížení až 10G. Časy na trati se budou pohybovat kolem třiceti vteřin. Během nich na kole uděláš až šedesát dřepů.
Přitom na lyžích a snowboardu tyhle zimní obdoby fourcrossu výborně fungují a jsou to atraktivní olympijské sporty, ne?
Přesně. Náš sport je podle mne velmi atraktivní, postavení trati je dokonce mnohem jednodušší a levnější než skicrossové nebo snowboardcrossové. My jsme s jedním bagrem za týden hotoví. Jsou to dnes nejzajímavější formáty pro diváky. Snadné na stavbu, protože je to jednodušší než dlouhá sjezdová trať. Divák vidí všechno, od startu až do cíle. Na OH by to bylo zajímavé hodně, hodně muziky za málo peněz. U nás v Jablonci míváme o víkendu přes 10 000 diváků.
Teď se chystáš na trochu speciální závody v pumptracku…
V Santiagu de Chile se 20. listopadu pojede Red Bull UCI Pump Track World Championships. Bude tam výběr nejrychlejších pumptrackových jezdců na světě.
U nás v Tošovicích na Moravě ale bude 17. září jedna z kvalifikací a já se tam pokusím postoupit do Chile. Bude u nás hodně zahraničních jezdců a domácím závodníkům to otevírá příležitost změřit síly se světovou špičkou. Vítěz kvalifikace v Tošovicích bude mít hrazené veškeré náklady spojené s cestou, ubytováním i závodem. Druhý až čtvrtý mají nárok startovat na světovém finále na vlastní náklady.
Co to vlastně ten pumptrack je?
Pumptrack je disciplína, která se jezdí na asfaltových okruzích se zatáčkami, kde se vlastně nešlape, ale zrychluje se pumpováním. Jeden okruh dlouhý cca 300 m má 15 zatáček a hodně boulí a každý jezdec jede sám proti času. Na této akci se smíchají trochu neobvykle jezdci z BMX i horských kol. Já třeba pojedu na neodpruženém pumptrackovém kole.
Je to fuška?
Nejtěžší je udržet se na kole, protože na pumptracku na jezdce působí obrovské přetížení, jak na odrazech skoků, tak především v klopených zatáčkách. Loni na mistrovství světa závodníkům naměřili přetížení až 10G. Časy na trati se budou pohybovat kolem třiceti vteřin. Během nich na kole uděláš až šedesát dřepů. Je to podobné, jako kdybys byl v posilovně pod činkou a jel na 110 procent své síly. V cíli to už opravdu bolí.
Tomáš Slavík v plném tempu na pumptrackové dráze.
Jak se těšíš?
Musím se na tom teď rychle trochu naučit jezdit. Neodpružené kolo je dost jiné než fourcrossové. Naštěstí mám blízko asfaltové tratě v Tanvaldu a Turnově.
Padá se při tom?
Prakticky vůbec, ale když se něco pokazí a člověk spadne, pak je to nepříjemné.
Finále je v Jižní Americe, jak se tam cítíš?
Posledních devět let jezdím do Santiaga de Chile každou zimu na městské sjezdy v Jižní Americe a pumptrack je jen pár set metrů od místa, kde bydlím, takže ho moc dobře znám. Je to krásné místo s nádherným výhledem. Dobré je, že tento pumptrack je poměrně přátelský pro horská kola.
Co od sebe čekáš?
Nejsem pumptrackový jezdec, tak nevím, zda se s těmi nejlepšími můžu srovnávat. Kdybych se dostal do TOP 10 až TOP 5, to by byl sen.
Ty jsi ale dnes nejznámější svými městskými sjezdy v Jižní Americe, které často vyhráváš. Video z Valparaísa zhlédly miliony diváků…
Jo, jo, je to tam nesmírně atraktivní pro sponzory, pro diváky i pro nás jezdce.
Přitom nejsi žádný pravověrný sjezdař…
Já sám vlastně nevím proč, ale z nějakého důvodu se mi to daří. Sjezdaři mají totiž z města někdy obavy. Já s tím problém nemám. Respekt mám, ale že bych se bál, to ne. A – musím to zaklepat – moc často nepadám. Snažím se jezdit v rámci možností. Nepřestřelovat. Také mám silné zázemí, zkušenosti i ze závodů v obchodních centrech. Tak mám možná trošku náskok.
Jak je při jízdě důležitá hlava?
Je, určitě. Nestačí být jen extrémně rychlý, musíš vědět, kde polevit, kde zrychlit a nezabít se. Ten, kdo to strašně na začátku rozjede, tak se pak může ztratit. Moje silná stránka jsou zkušenosti, technika, projedu to rychle jako sjezdaři a ještě jsem dobrý sprinter. Na dlouhých rovinkách, kdy se intenzivně šlape, dovedu zamíchat kartami. A dokážu ve šlapání udržet tempo.
Teď se konkurence strašně zvyšuje. Naposledy ve Valparaísu dojelo pět jezdců v jedné vteřině. Na trati dlouhé tři minuty. To u sjezdů v přírodě není.
Jak to celé vlastně probíhá? Kolik dní to trvá, kolikrát jedete?
Jedou se 3–4 tréninkové jízdy, 1× kvalifikace, kde se postupuje do finále. Tam jede většinou 10 lidí. A celé to trvá den.
Jak na to trénuješ?
To je těžké. V Jižní Americe na to trénují ve městech, ale v Evropě to nejde. Tady mám pár míst, ale abych si dal úsek 1,5 minuty, to nejde. Nejlepší trénink je na závodech. Městské sjezdy jsou i v Česku, takže nějaká šance je.
Jaké jsou tvé plány na Jižní Ameriku 2023, tam se jezdí, když je u nás zima…
Bude nová série závodů, čekáme na finální informace. Ale mělo by se to odehrát v Chile, Brazílii, Mexiku, Kolumbii, Peru a v Argentině. Cca 5–6 závodů v lednu až v březnu. Rád bych si to rozdělil na dvě části, abych mohl být i chvíli doma.
Který ten závod máš nejradši?
Red Bull Valparaíso Cerro Abajo v Chile. Ten závod má nejdelší historii, nejlepší atmosféru, lidé tím žijí, je to pro město obrovská událost. A trať je tam specifická, strašně náročná. Nejvíc mne baví.
Co lidi, jací tam jsou?
Mám rád Chile, strávil jsem tam už tolik času, mám tam spoustu kamarádů, všichni jsou hodní a velmi příjemní.
Jak je to s bezpečností?
Jsou tam blbé části měst, které určitě nejsou pro turisty, ale mně se tam nikdy nic nestalo. A při závodě se sice padá, ale já to zatím – zase musím zaklepat – vždycky přežil. Jinak je tam skvělá péče v nemocnicích. Byl jsem jak ve Valparaísu, tak ve větším zařízení v Santiagu a musím je pochválit.
Umíš španělsky?
To mne štve, že neumím. Umím perfektně anglicky, ale ne španělsky. Měl bych s tím něco udělat. (Směje se)
Jak se na takový závod člověk připravuje?
Nejdůležitější jsou intervaly. Asi nejlepší je to na trenažéru, tam mám konstantní podmínky. Nebo na kole, klidně na silničním. Dám si pár kratších rychlých jízd a pak jednu jako závodní. Fyzička je u toho hrozně důležitá. A navíc, třeba v Kolumbii, se jezdí ve vysoké nadmořské výšce a to je hned znát.
Jak dlouho chceš ještě závodit?
Dokud mi to půjde a bude mne to bavit. Dokud budu konkurenceschopný.
Máš přezdívku „Datel“, řekni nám, jak to vzniklo?
To je stará příhoda. Když mi bylo asi 10 let, tak jsem to při závodech hlavou napálil do stromu. Měl jsem otřes mozku, odřené čelo… A všichni kolem se smáli: On přece není Slavík, je to datel. (Směje se)
