Článek
Protože je i po ukončení sezony velmi zaneprázdněná, trénuje a připravuje se v cizině, poskytla Seznam Zprávám rozhovor na dálku po e-mailu.
Dnes 28letá zimní obojživelnice potvrdila, že je ženou činu. Po zranění má prý daleko víc práce než normálně. Ale tomu, čemu se věnuje a čím se živí, zásadně neříká dřina. „Je to moje největší vášeň a radost,“ zdůraznila Ester.
Jak se cítíte po úspěchu na snowboardu? Zaprvé jste se zase vrátila a zadruhé vítězně…
Cítím se jako po každém dobře odjetém závodě. Bavilo mě to. Tým šlapal jako hodinky, takže jsem měla z obou závodů dobrý pocit.
Snowboardové závody jsou v mnoha ohledech náročnější než lyžařské a připravit se na ně je daleko složitější. Ten první závod byl ještě oťukávací, ale pak jsem se dostala do tempa a v Německu už to bylo zase o trochu lepší. Pořád je na čem pracovat, ale jak říkám, ten druhý závod byl už správně.
Já se nevracela po zranění poprvé ani podruhé. (Směje se) Už bylo období, kdy jsem nestála na sněhu 11 měsíců, takže pro mě to nebylo nic nového.
Vraťme se k tomu úrazu, to bylo v létě, před plánovaným soustředěním v Chile. Co vás napadlo hned po pádu, věděla jste hned, že je zle?
Který úraz máte na mysli? V létě bylo úrazů víc… Asi roztříštěnou klíční kost, že?
Co mě napadlo? Že zas budu muset ukojit tu nutkavou touhu novinářů po senzaci. Jonáš se mi smál a hned v nemocnici po operaci mi říkal: „Esterko, to zas bude titulků…“ A připomněl mi tu úžasnou hlášku Green Goblina ze Spider-Mana, že lidi víc než HRDINU milují HRDINŮV pád, konec a zmar! Tak to mě napadlo. Že se v tom zranění zkrátka budou všichni patlat, dokud zase něco nevyhraju. (Směje se)
Víte, ono jak moc je co zlé, ukáže vždycky až čas. Proto tým rozeslal jenom krátkou tiskovou zprávu, že jsem sebou flákla při tréninku na skateboardu a že jsem po operaci. Nikdo totiž nevěděl, jak a co se bude dít a hlavně kolik zranění mi pád vlastně způsobil.
Jak jste se na ten e-skateboard dostala, jak vás to napadlo? Já tuším proč, mne také lákají všechny novinky…
Vůbec ne, skateboard ke snowboardu patří. Stejně jako surf. Já na něm trénuju odmalička. To se o mně dávno ví. To není vůbec nic nového.
A foilový board (prkno se speciálními plováky, pozn.red.) jste si také zkusila, jaké to je?
Na e-foilu občas jezdím, když na moři nefouká. Windsurf-foil jsem samozřejmě taky zkoušela, je to OK, ale daleko nejradši mám klasický windsurf.
Nejhorší pro sportovce musí být to dlouhé čekání. Jak jste to zvládala, co jste dělala? Vymyslela jste si nějaký speciální režim, abyste mohla co nejvíc trénovat aspoň spodek těla…?
K mé profesi patří umění se přizpůsobit. A jestli v něčem, tak v tomhle jsem fakt dobrá.
No, a když jde o zranění, tak na nic nečekám. Hned začíná akce. Buď operace, nebo jiná léčba. A pak jedu v režimu, který je možný. Fyzioterapie, rehabilitace, rekonvalescence, trénink, závod… Naopak je daleko víc práce než normálně. Přemýšlet nad blbostmi není čas.
Byla jsem začátkem listopadu lyžovat a na kopci se u nás zastavili nedávní slavní rakouští sjezdaři Benjamin Raich s Marlies Schildovou. Jejich děti se se mnou chtěly vyfotit.
Jen možná tím, že jsem tolik necestovala, jsem měla čas zapracovat i na diplomce (v červnu končím magisterské studium na VŠFS), věnovala jsem se svému byznysu a taky založila sportovní marketingovou agenturu.
Prý jste si během té doby zamilovala Londýn. Asi tam nejste sama? Mimochodem, jak zvládáte být částečně v Praze, v Londýně, na horách?
V Londýně žiju už přes dva roky, takže dávno před úrazem. Je to po Řecku už můj třetí domov.
Mám to tam ráda. A hlavně to mám kousek do Bradavic. (Směje se) Je to místo, kde jsem šťastná a izolovaná. Mám tam klid a navíc ohromné sportovní zázemí.
A samozřejmě že tam nejsem sama. Žije tam se mnou ještě téměř devět milionů lidí. (Směje se)
Cestování zvládám hravě. Letadlem jsem všude hned.
Dá se říct, že když člověk překoná trable, může ho to posílit?
To jste mě rozesmál. No, mohla bych teď dát nějaké motivační „moudro“, ale to, jak člověk cokoliv snáší a prožívá, je dáno tím, jaký je. Ne tím, co dobrého nebo špatného zažije.
Teď už musíte mít v sobě klid. Dopadlo to, jak to dopadlo, už se s tím nedá nic dělat a nastane osm měsíců dřiny.
Já mám v sobě klid pořád. Jinak bych nemohla dělat všechno to, co dělám, a nebyla bych tam, kde jsem.
A tomu, čemu se věnuju a čím se živím, neříkám dřina. Je to moje největší vášeň a radost.
Co vás přesně čeká, jaká období přípravy nastanou? Duben a květen budete pořád lyžovat a dostávat se do lyží, do skluzu…?
Pane Pravdo, já jsem ve skluzu de facto pořád, oproti všem lyžařům a snowboardistům. (Směje se) Nestíhám toho zdaleka tolik, co oni. Prostě jezdím, jak to zrovna vyjde. Záleží jen na počasí. V prašanu měkké prkno, na ledu lyže, obřák. Vlastně se dost často těším na to, až bude škaredě, protože to mají sjezdaři volno a pro mě to znamená, že jezdím slalom, moji nejoblíbenější lyžařskou disciplínu.
A až sleze sníh a zavřou v Evropě ledovce, přesunu se k vodě a budu jezdit na surfu, hrát tenis, volejbal, plavat v moři a tak. Pořád to stejné. Co funguje, to neměním.
Chystáte zas soustředění v Chile? Mimochodem, jak se vám tam líbí? Měla jste tam minule čas něco vidět? Jít do hospody, vidět místní lidi?
Já do Chile jezdím lyžovat. Mám tam zajištěnou sjezdovku a prima tréninky. Víc mě tam momentálně fakt nezajímá. A jít do hospody? Já si s sebou vozím kuchaře, abych v hospodách neztrácela čas! (Směje se)
Určitě jste sledovala Světový pohár a MS…
No, to vás asi zklamu. Neviděla jsem žádný snowboardový závod. Zachytila jsem až osobně ty dva poslední finálové závody, kterých jsem se směla zúčastnit.
Z lyžařského svěťáku jsem pak viděla jen pár závodů kluků. Pořadatelé mě zvali v lednu do Kitzbühelu, ale nakonec jsem tam nejela. Trénovala jsem, protože jsem se připravovala na MS.
Změnilo se něco za ten rok? Vyrostly vám nové soupeřky?
Závodní pole, prvních cca 16–18 holek, je neskutečně vyrovnané. U kluků je takto vyrovnaných 20–26 závodníků. Každý z nich může vyhrát. Bojuje se o setiny. Holky se výkonnostně přiblížily klukům, což je paráda.
Co říkáte Mikaele Shiffrinové a jejímu rekordu?
Strašně jí to přeju a fandím jí. V současné době si dokážeme zapamatovat jen historicky naprosto převratné sportovní události a tohle je dobrá parádička.
Soupeříme se sportovci, kdy každý druhý je mistr světa nebo aspoň vyhrál svěťák nebo má medaili z olympiády. Proto je potřeba dokázat opravdu výjimečné věci.
Jaká vůbec je?
Slušně vychovaná, pracovitá, svědomitá. Milá. Pomáháme si, když je potřeba. Mám ráda celou její rodinu.
Máte už teď nějaký plán na závody?
Plán? Ne, to nemám, ani jsem nikdy neměla. To je o mě všeobecně známo. Když vypíšou závody, tak se podívám, co se kde jede, ale vyberu si stejně až pak v sezoně podle toho, který závod je zrovna nejblíž, a další podle toho, jak je mám po cestě. Žádná taktika ani strategie v tom není. Nic. Jen chci stihnout co nejvíc závodů, protože mě baví závodit a zima je krátká.
Máte cíl, kam se dostat ve výsledcích? Vidíte v sezoně pro sebe nějaký vrchol?
Vždycky se chci ještě alespoň o malý kousek zlepšit. To je můj každoroční cíl. Pro mě je vrchol každý závod. Takže zase nic nového. (Směje se)
Jak jste se sblížila s novým servismanem Guntramem „Tschuntim“ Mathisem?
Ukončila jsem spolupráci s Milošem (Machytkou, pozn. red.) a okamžitě dostala řadu parádních nabídek. Christian, manažer Atomic Racing Teamu, měl pro mě připraveného úžasného servismana, který už dělal lyže pro rakouské, německé a americké sjezdaře Světového poháru. Když se mi ale doneslo, že zájem o spolupráci se mnou projevil Tschunti, bylo rozhodnuto.
Jaký vůbec je?
Mám historku, která přesně vystihuje to, kdo Tschunti je. Byla jsem začátkem listopadu lyžovat a na kopci se u nás zastavili nedávní slavní rakouští sjezdaři Benjamin Raich s Marlies Schildovou (jejich děti se se mnou chtěly vyfotit). Benny si chvilku poklábosil s Tschuntim, pak sjel ke mně a povídá: „Ester, víš, že máš nejlepšího servismana na světě?“ Tak jsem mu řekla: „Vím, já to moc dobře vím a ještě pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.“ A on odjížděl a ještě pořád volal. „Nejlepšího na světěěěě…!“ (Směje se)
Tschunti mi dělá servis už i na snowboardu a přála bych vám vidět, jak mu jeho oči zářily už po prvním závodě. Byl ze snowboardového prostředí absolutně nadšený.
Jinak dostal akreditaci, kde byla místo Guntram Mathis jenom jeho přezdívka „Tschunti“. A tím je řečeno vše. Všichni, kdo se pohybují na sněhu, znají Tschuntiho. Je to jako Spider-Man, Sting nebo Lady Gaga. Nikdo neví, jak se ve skutečnosti jmenují, ale zná je celý svět. (Směje se)
Jak vypadá ideální vztah lyžař–servisman?
Ideální vztah mezi lyžařem a servisákem je podle mě ten, že mi servisák připraví materiál tak, že se na něj můžu spolehnout. A mně stačí jenom jet z kopce dolů. (Směje se)
Dáváte mu nějakou zpětnou vazbu, radíte se spolu?
Tu dobrému servisákovi fakt dávat nemusíte. Tschunti to všechno pozná daleko dřív než já. Navíc já materiál netestuju. Přijdu vždycky k hotovému. (Směje se)
A co nové lyže, vyměnila jste značku? Ilce Štuhecové jezdily dobře…
Ilka je především senzační lyžařka. A ve firmě Kästle udělali moc dobře, že s ní podepsali smlouvu. Byla jsem ráda, že se jí tak dařilo a užila si sezonu bez zranění.
Já sama se už nemůžu dočkat, až si lyže vyzkouším při závodech. Moc se na to těším. Ty, na kterých jezdím, jsou jednoznačně nejlíp připravené lyže, na kterých jsem kdy stála. Bezkonkurenčně! Cítím se na nich parádně.
Když jsme u Ilky, jste teď vlastně jeden „tým“. Trénujete spolu?
S Ilkou nárazově trénuju už dlouho. Ale se mnou je to složité, protože tím, že dělám dva zimní sporty, nejezdím na lyžích zdaleka tolik tréninků ani závodů, a tak se přidávám k různým týmům. Často lyžuju i s kluky, hodně taky s Italkami, Švýcarkami, Němkami, Rakušankami. Můj tým mají všichni rádi a každý s námi rád trénuje. Takže to střídáme, ale dost často trénuju i sama.
Na co se teď nejvíc těšíte a jaké je pro další měsíce největší přání?
Na to, až si dám po večeři zmrzlinu. A svoje přání, to si zase nechám pro sebe. (Směje se)
