Článek
Řeč je tu hlavně o skoku mužů, protože ženský tým, složený z mladých děvčat, se stále ještě účastní nového sportu, který je na začátku cesty.
Veřejnost posuzuje situaci prakticky výhradně prostřednictvím velkých sportovních událostí. A právě skončené vystoupení skokanů na MS v Planici bylo tristní. Roman Koudelka na středním můstku figuruje na 46., Radek Rydl na 48. místě. Na velkém to bylo jako přes kopírák – 42. a 48. Mužský tým jsme vůbec nesestavili a ve smíšených družstvech skončili 11.
Vlastně už to ani není překvapení, odráží to dlouhodobý stav našeho skoku. Dokonce se ta umístění postupně zhoršují. Slovinec Vasja Bajc, který stál za posledním velkým úspěchem českého skoku jako trenér Jakuba Jandy a dalších, byl v telefonátu pro Seznam Zprávy kritický.
„Pořád to u vás na dálku sleduji a situace není dobrá. Je to kombinace mnoha faktorů. Celkový přístup ke sportu, řekněme velká politika, nedostatek peněz, zastaralá zařízení a také systém řízení, málo moderní vedení a přístup ke skokům na lyžích, jaký by Česko potřebovalo,“ řekl nám Bajc, který ovlivnil poslední velkou éru českého skoku. Zároveň tehdy inspiroval sérii vtipných reklam mobilního operátora. Jenže to už je pár let.
Loni na olympiádě v Pekingu 2022 byl na středním můstku Roman Koudelka aspoň 18., Čestmír Kožíšek 29. Na velkém už se nevešli do první třicítky. V mužských týmech jsme skončili za Rusy a Švýcary 9. Na olympiádě v Pchjongčchangu 2018 to nebylo o moc lepší, v Soči 2014 jsme aspoň atakovali první dvacítku a v týmech skončili 7. Až na MS ve Falunu 2015 najdete Koudelku na důstojném 4. a 8. místě.
Skok na lyžích je vlastně jediným českým lyžařským sportem, který zaznamenává tak dramatický propad z výšin. V běhu v Planici byl Michal Novák 4. ve sprintu, v alpském lyžování máme špičkovou sjezdařku Ester Ledeckou a slalomářku Martinu Dubovskou.
„Český“ skok zářil už před válkou
Přitom první velké medaile ve skocích jsme získali už za první republiky. Z MS a ZOH je tehdy vozili Čechoslováci německé národnosti Willen Dick, Franz Wende a Rudolf Burkert.
Slavnou poválečnou éru „Remsa boys“ (podle trenéra Zdeňka Remsy) začal na ZOH v Innsbrucku 1964 Josef Matouš čtvrtým místem na středním můstku. Brzy po něm zazářil Jiří Raška, olympijský vítěz z Grenoblu 1968. Následovali Rudolf Höhnl a Karel Kodejška.
Pak nastal kratší útlum. Leoš Škoda a Josef Samek ale skákali běžně kolem 20. místa a občas i do první desítky. A vzápětí přišla třetí velká éra - Pavla Ploce, Jiřího Parmy, Františka Ježe, Jaroslava Sakaly, Jiřího Malce. V letech 1983–94 dohromady vyhráli 22 závodů Světového poháru a přivezli z velkých událostí na 13 medailí.
Po nich nastoupil i díky Bajcovi již zmíněný Jakub Janda, který skončil stříbrný a bronzový na MS 2005, vyhrál Světový pohár 2006 plus šest závodů a Turné čtyř můstků. Od té doby se mu přiblížil jedině Roman Koudelka v sezonách 2011/12 a 2014/15.
Kde je tedy ten problém, proč se dříve tak slavnému českému skoku nedaří?
Slovinec Bajc v hodnocení vychází i z vlastní zkušenosti. Jak známo po třech úspěšných letech u české reprezentace se nakonec nerozešel s českým svazem v dobrém.
„Nefungovalo to správně dopředu, netáhli za jeden provaz jako jeden tým, vstupovala do toho politika, partikulární zájmy. A projevuje se to i dnes, kdy na tom nejste dobře. U nás ve Slovinsku máme systém, od klubů směrem nahoru je to dobře propojené a funguje to. Každý klub má zázemí, jako národní centra máme Planici a Kranj. Nic pro sportovce není daleko, a oni tak mají optimální podmínky,“ zdůrazňuje Bajc, kterého mimochodem kdysi trénoval slavný Zdeněk Remsa.
Jedním z problémů jsou určitě i zastaralá zařízení. V Česku dnes není jediný můstek, kde by se dal uspořádat světový pohár. A jediný velký můstek, kde by šlo trénovat v zimě. Český národní tým musí trénovat podobně jako Martina Sáblíková v cizině. Jenže česká rychlobruslařka nikdy doma skvělé podmínky neměla. Čeští skokané ano.
Trénovat jezdí do ciziny
Dnes je v zimě nejbližší místo pro kvalitní trénink v nedalekém německém Klingentalu. Ve hře jsou však peníze i nestálé počasí. Proto závodníci raději jezdí 600 až 800 km na tréninky do Polska nebo Slovinska.
„Přitom v Harrachově máte jeden z nejmodernějších můstků, nebylo by tak těžké ho rekonstruovat a trénovat tam,“ říká Vasja Bajc. Zároveň upozorňuje, že jen v technickém zázemí to také není. „Podívejte se na Finy. Mají skvělá moderní skokanská střediska, takové Lahti, ale zaspali dobu, práci s mládeží a teď se už roky potýkají s průměrnými výsledky.“
Bývalý skokan na lyžích František Jež, majitel dvou medailí ze ZOH a MS z 90. let, po loňské olympiádě v Pekingu řekl, že český skok na lyžích má obrovský problém. „Nejde jen o základnu, ale léta není dobře nastavený systém, aby závodníci a kluby byli schopni na sobě pracovat a posouvat se dopředu,“ popsal situaci pro web Českého rozhlasu.
Když ale dnes mluvíte s lidmi kolem českého skoku, máte pocit, že skokané, trenéři i mnozí další zainteresovaní lidé dělají pro úspěch maximum.
26letý bývalý skokan Filip Sakala, který nedávno ukončil kariéru, se nedomnívá, že je vše s českým skokem špatně. Vidí na mnoha místech hodně vykonané práce. Teď by rád pomohl. „Chceme nabídnout východisko. S kolegou Vítem Háčkem bychom rádi českému skoku pomohli, je to aktuální, nová věc. Chceme spolupracovat se stávajícím vedením a máme co nabídnout. Vím, jak to funguje,“ řekl Seznam Zprávám.
„Ten problém je u nás extrémně komplexní, není to jen věc svazu a úseku skoku. Nemáme například moderní tréninkové středisko. Harrachov potřebuje zrenovovat. Slovinci postavili olympijské centrum v Planici, kde se dá trénovat nepřetržitě. V norském Trondheimu je nové, předělané středisko, v Oslu je nový můstek. Jenže tam stát za sportem stojí. Tomu my zatím nemůžeme konkurovat,“ říká syn kdysi slavného českého skokana Jaroslava.
Zároveň Filip Sakala upozorňuje na fakt, že skoky nemůže dělat každý. Je to a vždy bude, na rozdíl třeba od biatlonu, menší disciplína s malou základnou.
Navíc české kluby nemají profesionální trenéry, kteří by svou trenérskou práci měli jako hlavní úvazek. Musejí kromě své práce objíždět ve volnu hromadu závodů.
Důležitá skokanská centra jako například Frenštát nemají možnost úpravy můstku v zimě. Chybí jim základní vybavení, takže se tam trénuje jen v létě. „Vzhledem k těm podmínkám tam trenér ale dělá skvělou práci. Mnozí mladí mají výborné výsledky ve světové elitě. Například Daniel Škarka nebo starší Klára Ulrychová. Klára Indráčková je schopná na evropské scéně být už na pódiu. Když vidíte ty talentované děti, tak to zas s budoucností skoku nevypadá tak černě,“ upozorňuje Sakala.
Poláci všaka mají tři kompletní skokanská zařízení i se zázemím plus funkční infrastrukturu – Zakopané, Vislu a Ščyrk. Slovinci mají Kranj a Planici a další tři střední můstky. Zároveň kousek do Rakouska – do Villachu nebo Bischopshofenu.
Málokdo tuší, jak je pro skokany důležitý i kvalitní materiál. Hlavně kombinézy. Podle Sakaly silné státy dávají do vývoje spoustu peněz a mají na materiál specialisty. „U nás reprezentační trenér musí řešit i jiné věci, třeba ty kombinézy, a pak nemá klid na práci. Přitom kombinéza je alfou a omegou. Když je dobrá, tak to udělá 10 metrů. Musí na to být specialista a stojí to hodně peněz.“
„Kdybych to měl přirovnat k F1, tak myslím, že máme kvalitní závodníky. Jenže ostatní mají dobré závodníky a k tomu ještě dobré motory,“ uzavírá Sakala.
Aktualizace: Opravili jsme chybně uvedené dějiště zimní olympiády v roce 1968.
