Článek
Některé české pohádky mají rády mladíky, kteří slezou z pece, vezmou si uzlíček s maminčinými buchtami a ve světě ty ostatní přechytračí, aby se stali bohatými a ještě přitom vyženili královskou dcerku. Je opravdu zvláštní, jak dlouho nám tento v podstatě zvrácený pohádkový model vydržel a také jak moc se lišil od reálných osudů většiny úspěšných lidí.
Není proto divu, že se v posledních desetiletích obdivujeme spíše těm, kteří se mezi nejlepší ve svém oboru dostali nejen díky svému talentu, ale především tvrdé práci. Ostatně každý takový příklad je pak možné ukazovat mladé generaci a nenápadně ji tím povzbuzovat, aby ho následovala. Ta současná evropská to bezpochyby potřebuje.
Mezi skutečně známé osobnosti naší společnosti nepatří mnoho intelektuálů. Ne snad proto, že bychom takové lidi neměli, ale většinovou společnost příliš nezajímají. Ruku na srdce. Kolik znáte skvělých českých vědců, spisovatelů nebo filozofů, které byste dávali za vzor svým dětem nebo vnoučatům?
Je to zajímavé. Vážíme si zdravotníků, vědců a učitelů, ale ve skutečnosti ty nejlepší z nich ani neznáme. A naopak, politiků si podle žebříčku respektu k jednotlivým profesím sice nevážíme, ale zato je známe docela dobře. A to už nemluvím o hercích, zpěvácích nebo influencerech.
A tak možná nejlepším příkladem úspěšných a současně i známých lidí, kteří museli obětovat mnohé, aby si splnili své sny, jsou sportovci. Třeba první český basketbalista, jenž si zahrál slavnou NBA, Jiří Zídek, vystudoval skvělou univerzitu v Kalifornii (UCLA), přidal k tomu prestižní vítězství v americkém univerzitním mistrovství, které každý březen naprosto poblázní celé Spojené státy, a nakonec zvítězil i v nejvýznamnější evropské klubové soutěži – v Eurolize. Krásný příklad toho, jak chlapec z Čech dobyl svou extrémní pílí Ameriku a potom i Evropu a ještě přitom stačil vystudovat slavnou univerzitu.
Zajímavých příkladů mezi sportovci by se jistě našlo více, a to i v posledních letech. Petr Čech, Ester Ledecká nebo David Pastrňák neměli na růžích ustláno a k jejich globálnímu úspěchu vedla opravdu těžká cesta.
A teď se konečně dostávám k mladíkovi, jenž – pokud mu nastavená trajektorie jeho cesty vydrží – má potenciál ovlivnit přinejmenším jednu generaci malých fotbalistů a fotbalistek. Ještě loni totiž jeho jméno znali pouze lidé, kteří se o fotbal skutečně zajímají. Vyrůstal v pražských klubech, jako brankářský talent ho koupila Slavia, ale obratem ho poslala na hostování. Tak se stalo, že ho znali spíše fanoušci ve Vyškově a v Pardubicích než v Praze. Před půl rokem mu ale paradoxně pomohlo, že se jednička ve slávistické brance zranila, a on konečně mohl ukázat, co v něm dřímá.
A bylo toho hodně. Dokonce tolik, že za další půlrok podepsal pohádkovou smlouvu a nastoupil v Londýně před 60 tisíci diváky na jednom z nejmodernějších stadionů světa proti momentálně asi nejlepšímu klubovému mužstvu a… vyhrál a ještě k tomu vychytal nulu.
Opravdu, zní to jako krásná pohádka. Aby měla správné pokračování, musím ještě dodat, že o pár okamžiků později se postavil před mikrofony a poskytl médiím mimořádně sympatický rozhovor, při němž vládl velmi slušnou angličtinou a vyhýbal se mnohým klišé, která sportovci v posledních letech tak rádi používají.
Antonínu Kinskému, tak se totiž ten jednadvacetiletý mladík jmenuje, budu držet palce, aby na své cestě vydržel. A to nejen kvůli němu samému, ale kvůli nám všem. Zdá se, že by mohl být hezkou připomínkou toho, jak kombinace talentu, práce a štěstí může plnit naše sny. Ostatně právě o nich byla v jeho londýnském interview také řeč.
