Článek
Za největší hvězdu silničního mistrovství světa v Austrálii bychom mohli klidně vybrat Belgičana Remka Evenepoela, který suverénně vyhrál hromadný závod a byl třetí v časovce.
Jenže možná ještě větší hvězdou byla tentokrát Nizozemka Annemiek van Vleutenová, jež zvítězila v posledních metrech silničního závodu před dotírajícím pelotonem.
Proč právě Nizozemka?
Annemiek van Vleutenová je v dobrém slova smyslu úkaz. To, co zažila ona, zažila málokterá sportovkyně. Ve svém erbu by mohla mít motto „Bolest je můj motor“. Na právě skončeném mistrovství v Austrálii završila ve 39 letech doslova neuvěřitelný příběh pádů, zranění, následných zmrtvýchvstání a skvostných vítězství. Nejinak tomu bylo i nyní v australském Wollongongu, kde dosprintovala do cíle první se zafačovaným zlomeným loktem.
Je to zvláštní lidská bytost, která všechny neustále překvapuje, takže mě zajímá, co teď bude dál?
Tahle veteránka za svoji kariéru vyhrála prakticky všechno, co mohla. Letos ženskou Tour de France a Giro (to už celkem třikrát). Je dvojnásobnou mistryní světa v silničním závodu (poprvé v roce 2019). Dvakrát mistryní světa v silniční časovce (2017 a 2018). Byla první v časovce na olympiádě v Tokiu 2021 a bývala by vyhrála i silniční závod. Ale o tom až za chvíli. Je také evropskou šampionkou v silničním závodu (2020).
Tak a teď o tom, jak se k tomu všemu dopracovala. Annemiek sice vyhrála skoro vše, co mohla, ale nikdy nic nedostala zadarmo. Co zadarmo – všechny ty její úspěchy byly těžce vykoupeny. Šílenými pády i vážnými zraněními.
Nizozemka dnes dokonce říká, že vyhrává proto, že všechny ty pády ji vždy posunuly dál. Prostě zocelily.
Začínala s fotbalem
Jako dítě hrála v městečku, které má stejné jméno jako ona – Vleuten –, fotbal, dělala gymnastiku a jezdila na koni. Kolo samozřejmě znala, vždyť je Nizozemka. Jezdila na něm, ale jen do školy a po městě. Na univerzitě ve Wageningenu pak vystudovala zoologii, obor epidemiologie.
Už tehdy na kole trochu závodila, ale jen v rámci školy. Říká, že vedla klasický studentský život, který se absolutně neslučoval s profesionální kariérou sportovce. Ale všechno se tehdy nějak sešlo a brzy přišla velká změna. Možná to začalo v roce 2005 tím, když se lékaři dívali na její zraněné koleno z fotbalu a doporučili, aby jezdila víc na kole.
A tak začala. Mezitím absolvovala sportovní testy a ty odhalily, že má velmi vysoké VO2 max – klíčový ukazatel pro vytrvalostní sporty. A tak se rozhodla, že zkusí místo vědy kariéru sportovkyně. Psal se rok 2007, bylo jí 25 let. Zatímco mnoho dívek v takovém věku končí s kariérou, Annemiek ji teprve začínala. Nejdřív v amatérských týmech a o dva roky později už byla v holandské stáji DSB Bank – Nederland Bloeit. Krátce nato se stala profesionální cyklistkou na plný úvazek.
Tři operace tepen
Její první velké vítězství přišlo v roce 2010 na Ronde van Drenthe. Brzy poté vyhrála i La Route de France, jakousi zkrácenou ženskou obdobu Tour de France.
Mohlo by to vypadat na bezproblémovou, trochu pozdější kariéru. Jenže tím zraněným kolenem z fotbalu trable nekončily. Spíš začaly. Musela třeba na tři operace, protože se jí ucpávaly kyčelní tepny.
Když tohle zdárně překonala, začala řešit, zda zůstane specialistkou pro rovinaté závody. Určitě ne pro kopce, předpovídali jí trenéři. Jenže Annemiek nikdy neříkejte, že něco nezvládne. Nebo jí to říkejte a ona nakonec udělá pravý opak.
Ne že by byla tlustá, ale potřebovala do stoupání něco shodit a přitom neztratit sílu. Proto, začala spolupracovat s dietologem a našla trenéra na jízdu v kopcích.
Klíčovým cílem pro velkou výhru v náročném profilu se stala zlatá olympijská medaile v Riu 2016. Annemiek se skvěle připravila. Nejdřív vyhrála časovku a při klíčovém závodu za to vzala a vyrazila do úniku, tak jak to umí snad jen ona. Ještě dvanáct kilometrů před cílem závodu byla suverénně první a jela si pro zlato.
Hororový pád v Riu
Jenže pak v pravotočivé zatáčce ve sjezdu 12 km před cílem přišel děsivý pád. Narazila hlavou do betonového odtokového kanálu a zůstala bezvládně ležet. Diagnóza? Těžký otřes mozku a třikrát zlomené bederní obratle. Bylo to o fous. Tady nešlo jen o kariéru, ale i o život.
Annemiek se vrátila z nemocnice a po deseti dnech (!) odpočinku už zase seděla na kole. A za měsíc vyhrála závod Kolem Belgie. V zimě pak odletěla trénovat dokonce do Kolumbie, kde je vysoká nadmořská výška a výborné podmínky pro přípravu.
Po dvou letech od olympiády tu bylo najednou mistrovství světa v Innsbrucku 2018 a opět patřila k favoritkám v obou závodech. Co myslíte? Časovku vyhrála, stejně jako v Riu. Ale při hromadném závodě měla další těžký pád. Naskočila sice do sedla, ale všechny šance na vítězství byly pryč. Přesto dojela sedmá. Se zlomenou čéškou a potrhanými vazy v koleni.
I tak to ale byla fantastická sezona, vyhrála 13 závodů, včetně dámského Gira a La Course.
Co ještě dokáže?
Po zranění se dávala těžce dohromady. Znovu odjela trénovat do Kolumbie. A za rok na MS v Yorkshiru byla zase připravena bojovat o medaile. Tentokrát nespadla. V časovce byla třetí a hromadný závod konečně vyhrála. Dala si na tom vítězství záležet. V cíli zvedala ruce nad hlavu po stokilometrovém úniku.
V dalším roce vyhrála mistrovství Evropy, pak konečně i olympiádu a letos Giro, Tour de France a teď znovu i mistrovství světa.
Jak už víte, opět to nebylo zadarmo. O tři dny dříve při smíšené časovce sjela s nizozemskými děvčaty ze startovací rampy, párkrát šlápla a pak si zřejmě nešťastnou náhodou shodila na malý převodník. A jak při tom usilovně dupala do pedálů, převážila se dopředu, zadní kolo šlo do vzduchu a už ležela na zemi. V nemocnici jí zjistili vlasovou zlomeninu v lokti.
Hromadný závod lékaři povolili a ona se na start postavila se zavázaným loktem. Zbytek už znáte.
„Myslím, že je to možná moje nejlepší vítězství v celé kariéře. S celým týdnem, který jsem prožila, nevím. Ano, je to pěkný příběh,“ říkala naprosto šťastná po závodě.
Když na ni po vítězství koukala její kolegyně Ellen van Dijková, vítězka časovky, zamyslela se: „Je to zvláštní lidská bytost, která všechny neustále překvapuje, takže mě zajímá, co teď bude dál?“
