Článek
Dva roky po covidem zpackané olympiádě v Tokiu napsali čeští plážoví volejbalisté úžasný příběh o tom, že vše se nakonec může v dobré obrátit.
Titul světových šampionů, který Perušič a Schweiner získali v mexické Tlaxcale, je totiž zároveň vstupenkou na příští olympijské hry v Paříži (2024). A určitě si pamatujete, jak Perušič onemocněl ve vládním speciálu cestou do Japonska. Nemohl trénovat, a český pár tak nezaviněně přišel o všechny šance na olympijský úspěch.
Teď si sami připravili možnost složit reparát v Paříži – jako bonus k titulu mistrů světa.
Horkými favority určitě v Mexiku nebyli. Už se sice ve své kariéře stali světovými dvojkami, ale zas tolik velkých turnajů nevyhrávali. Patřili prostě k širší světové špičce.
Ještě v létě přišla krize, když si Perušič natrhl břišní sval, ale vyléčil se. V Mexiku pak všechno do sebe zaklaplo.
K velkému úspěchu museli ujít dlouhou cestu. Oběma je 29 let, mají po svatbě, vystudovali.
Jejich italský trenér Andrea Tomatis je postupně krok za krokem osm let tlačil až k vrcholu. „Spolupráce s Andreou byla pro nás zásadní. On je klíčový pro naše výsledkové i herní zlepšení,“ zdůraznil sám Perušič.
Pracovali hodně na zlepšení herního systému.
Stali se velmi dobrými z taktického pohledu. Začali dělat méně chyb, poznali, kdy mohou zariskovat, jak si organizovat herní situace. Zatímco David se stal jedním nejlepších světových blokařů, Ondřej je zase vynikajícím hráčem v přechodové fázi hry.
Také jim výrazně pomohlo pochopení, že se na samotnou špičku nemohou dostat, pokud nebudou celý rok hrát beachvolejbal venku. Doma by to nešlo. Tedy vlastně šlo, ale jak oba zdůrazňují, trénink v zimě v hale není plnohodnotný. Pokud chcete být v absolutní špičce, musíte hrát v teple venku.
Oba se tak museli na část roku „přestěhovat“ na Kanárské ostrovy a do dalších teplých končin. To zase musely pochopit jejich rodiny.
Na začátku, jak přiznal sám Tomatis, to nebylo úplně snadné. Museli si na sebe zvykat, ale pak si začali věřit a spolupráce klapala.
Davidovi i Ondřejovi hodně pomáhá, že mají i společný humor a záliby. Jak hned uvidíte, jsou v mnohém výjimeční.
Třeba už v tom, že dlouho u nich nebyl volejbal na prvním místě. Perušič hrál výborně florbal, Schweiner zase tenis. Oba se také nechtěli spokojit s tím, co jim osud po skončení kariéry přihraje. Proto David vystudoval právnickou fakultu, Ondřej ekonomiku a jednou zřejmě bude odborníkem na daně.
Ondřej Perušič se věnuje charitě. A i jinak ukazuje, že má životní hodnoty srovnané. Hned na začátku roku 2022 po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu se svou tehdy ještě snoubenkou Marianou a rodinou stihl pomoci ukrajinským ženám a jejich dětem. Jedné z matek poskytl ubytování u sebe doma a dalším bydlení pomohl sehnat.
Jasný postoj zaujal i k válce. „Myslím, že by Rusku nemělo být umožněno organizovat žádné sportovní akce, protože porušilo všechna možná pravidla, na kterých moderní společenství stojí. Sport má samozřejmě omezené prostředky, jak ruský režim potrestat, ale právě proto považuji odebrání privilegií v podobě organizace významných akcí jako naprostý základ, ke kterému by měly okamžitě přistoupit všechny mezinárodní sportovní organizace,“ řekl tehdy webu Proženy.cz.
Jeho rod má zajímavou historii, pochopitelně spojenou se sportem. Děda Boris Perušič se narodil v chorvatském Záhřebu, ale ještě během války se s ním rodiče vrátili do Teplic. Nakonec reprezentoval tehdejší Československo v šestkovém volejbalu. Na letní olympiádě v Tokiu získal s národním týmem stříbrnou medaili a o dva roky později bojoval v mužstvu, které vyhrálo v Praze mistrovství světa.
David má i zajímavé koníčky. Zajímá ho historicko-politologická literatura a dobře hraje šachy.
Další cíl je pro Perušiče se Schweinerem celkem jasný. Už po nepovedeném Tokiu si brzy řekli, že zkusí ještě olympiádu v Paříži. To by měl být vrchol jejich spolupráce a pak se oba zřejmě rozloučí.
