Co čeká Čechy na biatlonovém MS. Nová koncepce a Davidová v roli diváka

Smyslem každého sportu jsou vítězství a medaile. Bez Markéty Davidové, která stále laboruje s vyhřezlou ploténkou, tahle vysoko Česko nejspíš nedosáhne. Ale letos to výjimečně není úplně nejdůležitější. Zásadní spíš bude ve Švýcarsku potvrdit správný směr, který se nastolil před rokem na jaře. Proč? Pro pochopení je třeba se vrátit v čase trochu zpět.

Před několika lety Český biatlonový svaz vypracoval novou koncepci přípravy reprezentačního mužstva. Cílem bylo výrazně omladit národní tým, zvlášť u mužů. Předpokládalo se, že ostříleného mazáka Michala Krčmáře doplní mladí dravci. Ti, kteří v hojném počtu vozili medaile z juniorských světových a evropských šampionátů. Poprvé měla nová sestava prodat, co dovede, na mistrovství světa 2024 v Novém Městě. Její vrchol se očekával o dva roky později na olympiádě v Itálii.

Jenže když se plány potkaly s realitou, výsledek vypadá jinak. Vývoj omlazeného týmu se zasekl. Mikuláš Karlík a Jakub Štvrtecký pokaždé vynikali svou rychlostí na trati, ale trápili se na střelnici. Jonáš Mareček se naopak vyznačoval přesnou muškou a pomalejším během. Vítězslav Hornig by potřeboval přidat v obojím a Tomáše Mikysku nejvíce omezovalo zdraví. Po těžkém úrazu kolena nemohl podstoupit plnou tréninkovou zátěž, tím trpěly jeho výkony.

Loňská sezona měla být průlomová, stal se ale přesný opak. Poprvé po čtrnácti letech se Češi ve Světovém poháru ani jednou nepostavili na stupně vítězů. Podobně dopadlo i tolik očekávané domácí mistrovství světa. S celým týmem se svezla také jeho největší hvězda, Markéta Davidová. Zažila nejhorší zimu za posledních pět let, v celkovém hodnocení Světového poháru skončila až osmnáctá.

Nepotěšila ani atmosféra uvnitř reprezentace. Nezdary začaly ovlivňovat osobní vztahy, objevilo se pnutí. Podle informací Seznam Zpráv Davidová na týmových mítincích několikrát ostře kritizovala servismany za špatnou přípravu materiálu. Česká jednička měla pocit, že konkurenci jedou lyže mnohem líp. Poslední debata proběhla při hodnocení mistrovství světa v Novém Městě. Výměna názorů byla prý tak hlasitá, že zasáhnout musel sportovní ředitel svazu Ondřej Rybář.

Jiné biatlonistky si zase interně stěžovaly, že tréninky hlavního kouče Egila Gjellanda stále více sklouzávají ke stereotypu. Norský odborník v čele českého ženského družstva působil šest let a lidsky vycházel se všemi velmi dobře. Jen jeho metody už moc nezabíraly.

Svazová generalita se ocitla na rozcestí. Období přesně v polovině olympijského cyklu bylo posledním termínem, kdy ještě šlo podniknout výměnu trenérů. Poté jsou zásadní změny prakticky vyloučeny, za rok do her příprava týmů už musí běžet v zajetých kolejích. Na druhou stranu, i tak to byl obrovský risk. Prostor pro chybu se zúžil na minimum. Kdyby něco nezafungovalo, bezbolestně to napravit by bylo skoro nemožné.

Zdroje Seznam Zpráv tvrdí, že se názor výkonného výboru ohledně celé záležitosti rozdělil. Funkcionáři tápali, odrazovala je i nutnost předčasného ukončení spousty běžících smluv. Zněly návrhy nic nevymýšlet a nechat všechno, jak je. Tehdy rozhodnutí do svých rukou vzal Jiří Hamza. Svazový prezident ukázal, že neztratil nic ze své pověstné přímočarosti. Bouchl do stolu, prosadil změny.

Jako první se v dubnu rozloučil střelecký kouč a zároveň asistent trenéra mužů Matthew Emmons. Američan vysvětlil svůj odchod rodinnými důvody, stejným způsobem ho komunikoval také biatlonový svaz. Pak vyšlo najevo, že se obě strany jen snažily zachovat dekorum. Na podzim Emmons čile pokračoval v objíždění závodů Světového poháru. Jen si českou týmovou bundu vyměnil za americkou, protože prakticky ihned podepsal smlouvu se svými krajany.

Následně musel sbalit věci Egil Gjelland. Doprovodil ho bývalý asistent, a později kouč ženského B mužstva Jiří Holubec, který ukončil trenérskou kariéru. Nejhůř tyto změny nesla Markéta Davidová. „Minulá sezona byla pro mě velmi těžká. Nebýt Egila s Matthewem, snad ji ani nedojedu,“ prohlásila jednička týmu. Náladu jí aspoň trochu spravil příchod servismana Šimona Kubiny, který byl u všech největších úspěchů české hvězdy a poslední roky pracoval pro Finy. Spolu s ním se vrátil další zkušený servisák, Milan Faltus.

Mnohem větší pozdvižení mezi fanoušky ale vyvolalo jmenování nového vedení obou týmů. Svaz totiž vsadil na mladé kouče a na experty bez vážných trenérských zkušeností. V ženském týmu se vlády ujal sedmatřicetiletý Ital Luca Bormolini, který dříve působil jako školitel Mezinárodní biatlonové unie (IBU) a vedl reprezentace exotických biatlonových zemí jako Nový Zéland, Austrálie či Brazílie. Jeho parťákem se stal jedenatřicetiletý Lukáš Dostál, jenž má za sebou práci v letohradském klubu a post asistenta u české juniorské reprezentace.

Pomoci na výsluní mužskému týmu má trojnásobný olympijský medailista ze Soči Ondřej Moravec. Ten ukončil kariéru před třemi a půl lety, ale pořád se točil kolem svého milovaného sportu. Působil v roli jakéhosi mentora národního mužstva, pak televizního experta. Ovšem jako trenér, navíc na takové úrovni, nepracoval nikdy.

Jestli pouhá výměna sportovního vedení obou týmů uprostřed rozjetého olympijského cyklu platila jako riziková, obsazení pozic se jevilo jako opravdový hazard. Kupodivu, zatím se zdá, že střídání stráží se vyplatilo. Výsledky českých biatlonistů jsou v aktuální sezoně o poznání výraznější než v minulé. Navíc jde o plošné zlepšení celého reprezentačního kádru, nejedná se o pouhý posun konkrétních jedinců.

Ve sportu se, stejně jako v životě, zázraky dějí jen výjimečně. Kouzelná hůlka také zatím spatřena ještě nebyla. Každý, byť sebemenší úspěch je vždy dlouhým řetězcem správných rozhodnutí a činů. Přitom často stačí jedna nepatrná chyba a celá práce přijde vniveč.

Noví trenéři českého ženského týmu třeba naordinovali svým svěřenkyním výrazně individuálnější přípravu, než tomu bylo doposud. „Promluvili jsme si se všema holkama,“ svěřuje se Lukáš Dostál. „Každé se zeptali, jak to vidí, co preferuje. Pak pro ně ušili program přesně na míru. Tréninky mají jen společnou kostru, jinak jsou komplet různé.“

Snad také kvůli tomu Jessica Jislová zase získala bývalou střeleckou stabilitu, která se v poslední sezoně trochu vytrácela. Nebo Tereza Voborníková se velmi rychle vrátila do běžecké formy po léčbě zánětu achillovky. Ale nejmarkantnější posun v porovnání s loňskem udělala Markéta Davidová.

Hned na první zastávce Světového poháru ve finském Kontiolahti česká hvězda vyhrála zlato ve sprintu a pak přidala ještě tři umístění v elitní desítce. Nebýt potíží s vyhřezlou ploténkou, kvůli kterým Markéta musela vynechat následující etapy, v celkovém hodnocení seriálu by byla Češka dnes velmi vysoko.

Jen klima v týmu nová trenérská dvojice zatím vylepšit nedokázala. Svědčí o tom fakt, že v Kontiolahti vítězka ani slovem nezmínila jejich práci. Naopak, nezapomněla poděkovat Egilu Gjellandovi, se kterým v loňské sezoně byla nejlépe osmá. Prý to byl zrovna Nor, kdo položil základy pro její nynější úspěch. „Zatím to není stoprocentní,“ přiznal novinářům problém ve vztazích Lukáš Dostál. „Důvěra Markéty se získává těžko.“

Zdá se, že správným směrem jde také vývoj mužského týmu. Vítězslav Hornig v létě shodil několik kilo, což mu přineslo výrazné zrychlení na trati. Díky tomu se bývalý juniorský medailista hned třikrát umístil v TOP 10 Světového poháru a opustil šedý průměr. Na lyžích se zlepšil také Jonáš Mareček, méně na střelnici plaší Adam Václavík. „Pracujeme systematicky. Kluci uvěřili naší cestě a to jim pomáhá i v hlavě,“ zdůraznil Ondřej Moravec v rozhovoru pro iDnes.cz.

Ovšem bez zraněné Davidové česká reprezentace v Lenzerheide sotva může aspirovat na medaile. Na rovinu, není to ani primární cíl této sezony. Ač to fanoušci slyší neradi, letos o cenné kovy z mistrovství světa výjimečně nejde.

Mnohem důležitější je pokračovat v nastoleném trendu nynější zimy, vytvořit kostru reprezentace, upevnit důvěru mezi závodníky a trenérským a servisním týmem. Přesně za rok v Itálii proběhnou olympijské hry, tam ze sportovního hlediska půjde o mnohem víc.