Český šampion o osudném okamžiku: Šel jsem spát a probudil se mezi operacemi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Napnout všechny síly a v pravý čas pustit. Pak zase. A znovu. Lukostřelba je pro Davida Drahonínského jako život sám. Je o vztazích a dřině.

Lékaři mu dávali šanci na přežití mizerných pět procent, když 6. dubna 1999 v 16 letech unavený po tréninku taekwonda doma usnul a v náměsíčnosti spadl z balkonu ve třetím patře. Zlomil si obratel, poranil míchu, slezinu a játra. Mladý sportovec však zabojoval.

Prošel si peklem, náročnou operací i rehabilitací. Třebaže se na nohy už nepostavil, i jako kvadruplegik získal na Metropolitní univerzitě v Praze na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií magisterský titul.

V lukostřelbě drží dva světové rekordy, má dvě zlata z paralympiády a do Paříže vyráží pro třetí. „Nechci zklamat své fanoušky,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy dvaačtyřicetiletá inspirativní osobnost, které nechybí ani vtip.

Jaká je forma?

Všechno se daří a snad odjedu na hry připraven, jak nejlépe jsem to zvládl v podmínkách, které jsem si vytvořil.

Berete jako dvojnásobný paralympijský šampion jedině zlato?

Rád bych si rozšířil sbírku medailí. Mám šanci bojovat ve dvou kategoriích – v jednotlivcích a v mixu s kolegyní. Z posledního mistrovství světa jsem si odvezl z každé soutěže medaili, tak bych na to rád navázal. Je mi jasné, že soupeři také trénují a nespí. Vím, že tam odjedu s tím, že jsem udělal maximum pro to, abych to zvládl a potěšil své fanoušky.

Platí v lukostřelbě, že zkušenosti se obzvlášť hodí a dělají rozdíl?

Je to přesně o tom. Na finálových závodech je to z 90 procent o hlavě. A já jsem takových závodů z kluků, co tam budou, nastřílel nejvíc. Doufám, že hlavu naladím tak dobře, abych to zvládl a popral se s těmi 15 šípy v každém zápase nejlíp ze všech.

Spolupracujete s mentální koučkou. Jste v hlavě silný?

Už od roku 2012 spolupracuji s Kateřinou Pivodovou Kudláčkovou. Kdybych tuhle spolupráci nezačal, určitě bych medailí neměl tolik, jestli vůbec nějaké a jestli bych vůbec ještě střílel. To, co mě naučila, využívám na sto procent. Lukostřelba je o fyzičce, psychice a technice a já dělám každý den něco pro to, abych v každé této oblasti byl zítra lepší než jsem dnes.

V čem nejvíc vám mentálním koučink pomohl?

V pravou chvíli se dokážu koncentrovat na to, co dělám. Vypnu všechno kolem sebe a soustředím se jen na rutinu výstřelu u každého šípu.

Je to hlavně o dýchání?

Je to kombinace – vizualizace, autogenní relaxace, práce s dechovým cvičením. Je toho dost, našel jsem v tom věci, které mi vyhovují a kterým věřím.

Pomáhá vám sport být mentálně silným také v životě?

Nejsem žádný superhrdina. Každý člověk má v životě bolístku, se kterou se musí poprat, a buď to zvládne, nebo nezvládne. Sport i trénink s mentální koučkou mi pomáhají zvládat situace, kterým musím čelit také v životě.

Co pro vás znamená lukostřelba?

Životní náplň. V uvozovkách 24 hodin denně přemýšlím o tom, jak být zítra lepším lukostřelcem než dneska. Nemám čas přemýšlet nad tím, že jsem na vozíku, že se nedostanu do schodů. Díky lukostřelbě žiju život, jaký žiju – mám spoustu přátel, jezdím na závody, podíval jsem se do světa. Je strašně lidí, kteří mi fandí a říkají mi, že jsem pro ně motivace. To je závazek, který si nesu do Paříže. Nechci fanoušky zklamat.

Jste dvojnásobný světový rekordman. O mnoho bodů se už posouvat nemůžete.

Světový rekord je kámen, který si táhnete na noze. Nestřílí se každý rok. Vím, kolik to je, že mám na to, abych vystřelil i víc, ale už je to tenký led. Rekord držím šest let a jsou tam kluci, kteří umí střílet. Mohu to ovšem ještě posunout.

Jako kluk jste hrával hokej a fotbal, byl jste dobrovolný hasič, chodil do Skautu a také jste byl nadějný taekwondista.

Začátečník, to média nafoukla. Měl jsem stříbrnou medaili z mistrovství republiky.

Takže to zase tolik nenafoukla.

Byl jsem na začátku, ale díky taekwondu jsem ten úraz přežil. Jsem o tom přesvědčený. Dalo mi i disciplínu a vědomost, že když budu tvrdě trénovat a budu se chtít pořád učit, tak se mohu posouvat.

Kvůli náměsíčnosti jste spadl ze třetího patra. Nezní vám to i po 25 letech jako neskutečná smůla?

Potkal jsem už pár lidí, kteří měli úraz také kvůli náměsíčnosti. Rozhodně bych náměsíčnost nebral na lehkou váhu. Mohla by se o ní napsat knížka a tam by bylo takových případů úrazů, že jsem ještě slabý odvar.

Bylo vám šestnáct…

Mladý kluk, kterému celý svět ležel u nohou. Bylo to hrozné. Celý svět se vám rozpadne, všechny sny skončí, ztratíte kontakty. Ale jak se říká: Ode dna se můžete odrazit.

Těžké to muselo být i pro vaše rodiče. Trápili se výčitkami, zda nemohli udělat něco jinak?

Bylo to pro ně daleko těžší než pro mě. Na bráchovi, ségře, tátovi a mámě jsem viděl tu bezmoc, že mi nemohou pomoct. Dali by cokoli, i své zdraví, aby si to se mnou vyměnili. Výčitky k tomu patří, ale když rodina viděla, že jsem začal sám dýchat, že jsem po návratu domů přelezl z postele sám na vozík, když jsem si udělal řidičák, začal jsem studovat střední školu, když jsme si v hospodě ťukli poprvé pivem, tak nějak všichni jsme zjistili, že život na vozíku se dá žít dál. Akorát tomu budeme muset některé věci přizpůsobit.

A náměsíčnost?

Tu jsem vyléčil tím pádem. Radikální léčba, kterou nedoporučuji. Dneska už jsou jiné možnosti. Někdy když sedím a rozjímám, tak mě mrzí, že si za tohle nemůžu sám. Mám kamarády, kteří se opili a nabourali autem, dělali blbosti. Když vám to řeknu na férovku, tak se divím, že jsem na vozíku neskončil dřív, také jsem byl rakeťák. Všechno jsem vyzkoušel, dělali jsme s kamarády a s bráchou takové hovadiny…

Jak se vám podařilo přijmout realitu, když vám doktor oznámil, že už se nepostavíte na nohy?

Mám tolik aktivit, abych žil hezký život, že nemám čas přemýšlet o tom, co kdybych začal chodit. Věřím tomu, že jednou se podaří tohle medicíně vyřešit, ale už si nemyslím, že to stihnu já. Na vozíku jsem 25 let. Pamatuji si, že když jsem byl po úrazu a potkával jsem lidi, co byli na vozíku 25 let, tak mi říkali: Za 20 let už to půjde. No a někteří z nich už jsou po smrti. Přál bych všem, aby dnešní medicína jim dokázala pomoct nebo aby neměli takové komplikace, které jsou se životem na vozíku spojené. Současná medicína je na to krátká, a tak David Drahonínský bude mít pod zadkem ten módní doplněk se čtyřmi kolečky.

V 16 letech řešíte lásky, dospíváte. Co to udělalo se sebevědomím zdatného taekwondisty?

Je to takové makové. Můj život šel úplně pryč, všechno špatně. Rok jsem ležel v nemocnici. Špatně skončený hezký příběh a hrozný začátek dalšího příběhu kluka, který vyhrál pár paralympiád. Jak jsem řekl: Každý má v životě bolístky, sra*ky, které musí řešit. Přes noc mi vběhla do života lukostřelba a těch holek mi tam taky pár proběhlo. Kdybych měl takové sebevědomí, jaké mám na lukostřelbu, i se ženskými… Každému jde v životě něco líp a pak jsou oblasti, které jsou slabší, jestli mi rozumíte.

Rozumím. Co si vybavujete z toho osudného dne 6. dubna 1999?

Jen to, že jsem přišel domů z tréninku taekwonda, usnul jsem a ráno jsem se probudil mezi operacemi.

Těžko si představit ten šok. Neměl jste pocit, že jste jen ve špatném snu?

Takové myšlenky jsem měl, říkal jsem si, že se musím probrat. Pokud vědci vymyslí nějakou kouzelnou pilulku na uzdravení, tak si ji dám. Až po paralympiádě.

Co vám pomáhalo nezhroutit se a začít žít nový život? Rodina, víra, vůle, knihy?

Když se mi to stalo a dostal jsem se na léčení do Kladrub, cvičil jsem v představách sestavy taekwonda, takže už tenkrát jsem si dělal vizualizační trénink. Na rehabilitaci ve špitále ve Vinohradech jsem potkal herce Honzu Potměšila a tenkrát jsem si uvědomil, že i s vozíkem mohu žít aktivní život.

Potkal jste víc podobných vzorů?

Byl jsem v Centru Paraple, začal jsem potkávat lidi, kteří mají podobný hendikep, horší nebo lepší, a viděl jsem, že jezdí autem, studují. Každý člověk by měl mít nějaký cíl, to je důležité pro všechny. Já je měl celkem reálné. Musel jsem zvednout zadek a zabrat. Učit se. A měl jsem štěstí na lukostřelbu. Přál bych každému, aby měl takovou berličku, o kterou se může opřít. Dneska je doba uspěchaná, nároky na lidi jsou velké a ne každý to může zvládnout.

To je pravda.

Lidé nejsou roboti, každý nevyhraje medaili na olympiádě. Když se podívám na svou medaili, vzpomenu si na tu dřinu, na to, že mě něco bolelo, že jsem to musel překonat. Jak roky přibývají, nechci říkat, že to bude horší, ale mám za sebou za poslední dva roky dvě operace. Bylo náročné to vydržet a dát se do kupy. Život je prostě boj a já chci bojovat. Jezdím na základky, dětem vyprávím svůj příběh a možná i tohle mi dává něco navíc, že se cítím silnější, že si myslím, že do společnosti patřím a mohu jí být přínosem.

Nemám moc rád klišé, že všechno zlé je k něčemu dobré, ale otevřel se vám z vozíku nový rozměr života?

Chápu, když se to klišé říká. Nechci tvrdit, že kdybych neskončil na vozíku, byl bych třeba vítěz na olympiádě v taekwondu, to bych asi nebyl. Ale dojel jsem na vozíku na nějakou cestu, kde byla odbočka na lukostřelbu a té jsem se chytil. Tenkrát jsem hrál divadlo, chtěl jsem ho studovat, ale šel jsem na něco jiného. Jsem rád, že mi lukostřelba do života přišla, ale všechno nebylo zalité sluncem. Musel jsem i v lukostřelbě překonávat různé překážky, ne vždy jsem potkal ty správné lidi. Ale člověk si pak víc váží toho, když ty správné lidi potká a pracuje s nimi na tom, aby na paralympiádě mohl zvednout ruce nad hlavu. Je hezké, když na miskách vah převažuje v životě to dobré nad špatným.

A je to tak? Je život spíš dobrý než špatný? Hezký než těžký? Každý máme úděl jiný, ale přijde mi, že až příliš lidé skuhrají nad prkotinami.

Člověk je strašně líná lemra. Je jednodušší všechno a všechny kritizovat. Zvednout zadek a začít něco dělat umí málokdo. A když už potkáte někoho, kdo je v něčem lepší než vy, tak je snazší ho pomlouvat než se od něj něco naučit. V Česku žijeme v míru, vím, že bych se mohl mít líp, mít větší důchod, dostávat rentu pro paralympijské vítěze jako v jiných zemích, ale mám se dobře. Já vždycky přemýšlel o tom, co mohu udělat, abych byl lepší nejen jako lukostřelec. Vyhledával jsem různé motivační projevy. Arnold Schwarzenegger měl jedno pravidlo, které mě zaujalo: Co můžu udělat pro společnost?

Co třeba?

Na základkách dětem vyprávím svůj příběh, říkám jim, ať neskáčou do vody po hlavě, kterou neznají, a naivně si myslím, že Česká republika bude mít o jednoho paralympionika méně. Je jednoduché sedět a čekat, co pro nás společnost udělá. Mám vozíček, mám nějaké problémy, ale plno zdravých lidí má daleko horší problémy. Když potkám lukostřelce, který mi řekne, že o mně četl, a když to zvládne Drahonínský, tak to zvládne i on, tak jsem strašně rád. Vím, že není občas jednoduché myslet pozitivně, ale je to ta lepší možnost. Je dobré mít kolem sebe vzory a lidi, kteří vám s tím pomohou.

Vaším vzorem byl také Chuck Norris, bojový sportovec a herec.

V taekwondu mi dal řád pan Mácha, kterého jsem nedávno znovu potkal. Lidem chybí řád, tolerance, disciplína a uznávat autoritu, od které se mohou naučit. Ale mimochodem, Chuck Norris se u mě učil střílet z luku.

Nedávno mi říkal sportovní psycholog Michal Šafář, že je mýtus, že svět parasportu je díky silným příběhům férovější než u profesionálních sportovců bez zdravotního omezení. Souhlasíte?

Svět parasportu je v tomto na stejné úrovni jako u zdravých sportovců. Jediný rozdíl je v tom, že se na parasport nesází tolik peněz. Jsem v kontaktu skoro se všemi soupeři. Sledují mě na sítích. Je to hezké, milé, ale když jedu na takové závody, musím trošku kamarádíčkování utlumit. Jedu reprezentovat Českou republiku.

Jak časté jsou podvody, kdy si parasportovci svůj hendikep papírově zveličí, aby získali výhodu?

Vím, že se to děje. Sám jsem prohrál v Riu a v Londýně s lidmi, kteří následně byli z mé kategorie překvalifikováni. Věci se vyvíjí. Jsou lidé, kteří simulují. Přijde mi to hrozné, ale všichni chtějí vyhrát medaili na paralympiádě. Společnost si musí uvědomit, že byť všechno měříme na medaili, tak jen nominovat se na hry je masakr.

Jak moc?

V mé kategorii musel být každý z 12 závodníků buď první nebo druhý na mistrovství světa, nebo do čtvrtého místa v mix týmu, nebo vyhrát kontinentální závod. Jen účast na olympiádě pro mě znamená, že jsem sežral dort, ale já chci i tu třešinku nahoře. K tomu vede tvrdá cesta, ale já už na ní byl čtyřikrát a věřím, že to zvládnu popáté.

Úspěch se dnes měří medailemi nebo penězi. Co pro vás znamenají?

Kdybych využil mého vysokoškolského vzdělání a nastoupil do firmy, tak bych si rozhodně vydělal víc než lukostřelbou. Mám štěstí, že jsem v Tokiu získal odměnu, že jsem s penězi nějak naložil a vybudoval si zázemí, že jsem díky medaili ve vysokoškolském sportovním centru pod Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, že mám 16 tisíc jako výplatu a nějaké peníze na přípravu. Od doby, kdy se změnilo vedení v Českém paralympijském výboru, mám nějakou podporu i od něj. Národní sportovní agentura rozděluje finance až někdy na podzim, tak jsem tento rok na přípravu od Českého lukostřeleckého svazu nic nedostal. Ale nerad bych se pouštěl do této diskuze.

Jsou na tom parasportovci v jiných zemích lépe?

Jako paralympionik v České republice, s medailemi, které mám, nemám takové podmínky jako sportovci ve Švýcarsku, Polsku, na Slovensku. Jsou úplně jinde, ale nechci si stěžovat. Voják se stará, voják má. Za ty roky jsem si vybudoval nějaké jméno, mám nějaké sponzory. Díky všem aktivitám, které dělám, mohu dělat, co mě baví. To je lukostřelba. Doufám, že to v Paříži cinkne.

Láká vás možnost uplatnit vzdělání a mít vyšší životní standard?

Byl jsem vedený k tomu, že vzdělání je důležité. Nikdy jsem nepočítal s tím, že budu dostávat výplatu díky tomu, že střílím z luku. Ale musíte sám uznat, že 16 tisíc měsíčně vám nestačí, abyste zaplatil hypotéku, auto, jídlo.

To asi opravdu ne…

Takže mám i jiné aktivity, díky kterým si vydělám peníze. A vím, že vysokoškolské vzdělání mi pomohlo otevřít některé dveře. Chtěl bych vzkázat mladým lidem, kterým se stal úraz, ať si dodělají střední školu, vysokou školu. Mohou čerpat stipendia, věnovat se sportu a posunout se v životě dál. Vím, že kdybych pověsil luk na hřebík, tak bych se na trhu práce uplatnil. I teď mám nabídky. Umím plynule německy, domluvím se anglicky. O tohle strach nemám.

V Česku závodíte také s nehendikepovanými lukostřelci. Jak snáší, když je porážíte?

Rybníček v České republice je malý. Na to, že je lukostřelba olympijský sport, je v Česku dost opomíjená, a to je pro mě vlastně štěstí. V mojí kategorii jsou to všechno amatéři, chlapi, co chodí do práce a ve volném čase si jdou zastřílet. Rád s nimi poměřím síly. Pro mě je super, že většina z nich střílí na lepší úrovni než já, a vždycky je lepší, když se měříte s lepšími. Před měsícem bylo mistrovství republiky a skončil jsem sedmý, což bylo před hrami skvělé zjištění. Byl to super trénink. Pro mou psychiku je lepší, když porazím někoho zdravého. Atmosféra mezi lukostřelci je krásná. Vážím si toho, že mohu mezi nimi být, že i tam za mnou chodí děti, které chtějí vidět mé medaile.