Tahoun basketbalové reprezentace poprvé o kauze: Vztah k nároďáku ochladl

Návštěva zubaře se odložila o týden, tak si zajel se slovenským parťákem Vladimírem Brodzianským na oběd do Corony asi hodinu od Santiaga de Compostela, kde hrají za španělský druholigový klub Obradoiro. „Udělali jsme si menší výlet,“ usmívá se basketbalový reprezentant Ondřej Balvín.

Užíval si slunečného odpoledne, dvaceti stupňů, pohody. Ovšem zvážní, jakmile dojde na téma jeho kyselé kauzy v národním týmu.

Bude to měsíc, co neodletěl s českým výběrem do Newcastlu k poslednímu utkání kvalifikace mistrovství Evropy proti Velké Británii, protože nemínil riskovat při jisté účasti na šampionátu zranění a chtěl pomoct svému klubu, avšak podle oficiálního vyjádření reprezentace se tak rozhodl svévolně a bez včasné komunikace.

V prvním rozhovoru od té doby dvaatřicetiletý pivot objasňuje pro Seznam Zprávy svůj postoj a pocity, jež v něm rozepře s generálním manažer reprezentace Jiřím Welschem zanechává, a jaké to může mít dopady.

Jak s odstupem nahlížíte na kauzu, která vznikla poté, co jste opustil reprezentační sraz předčasně?

Přijde mi, že pan Welsch tuhle situaci zbytečně vyprovokoval. Stojím si za svým prohlášením. Vadilo mi, že do médií o mně lhali, že jsem prý neudal žádný důvod, proč chci odejít. Já jasně udal důvod, že musím v tuhle chvíli upřednostnit klub. Xkrát jsem upřednostnil nároďák. Můžu dát krásný příklad z listopadového okna.

Povídejte.

Byl to primární důvod, proč mi v Číně ukončili kontrakt – protože jsem chtěl jet na nároďák. Myslím, že za ty roky, co jsem v nároďáku, jsem odvedl dostatečnou práci, aby mě pochopili, že některé věci jsou teď pro mě důležitější, když se splnil cíl, který byl postup na mistrovství Evropy. Je to zbytečně vyvolaná kauza. Nechápu, proč se k tomu takhle pan Welsch v médiích vyjadřoval.

Tohle prádlo se mělo prát doma?

Přesně. My jsme si to vyříkávali. Přiznal jsem, že chápu, že jsem je tímto rozhodnutím zaskočil. Ještě jsem pak odtrénoval trénink, bavili jsme se o tom s trenérem Diegem Ocampem. Přijde mi, že to bylo zbytečně vyhroceně prezentované v tisku. Mělo to zůstat mezi námi. Z mého pohledu měli do tisku říct, že jsem se rozhodl necestovat do Anglie.

Mrzí to s ohledem na to všechno, co jste v reprezentaci odehrál, a teď tam je taková kaňka?

Samozřejmě mě to mrzí. Jak si mám tohle vyložit po x letech oddanosti? Udělám jednu věc, co se jim nelíbí, a oni to ještě perou veřejně. Můj vztah k nároďáku teď vyloženě ochladl, už na něj nejsem hlavou zaměřený tak jako dřív. Ale to je život, takové věci se dějí. Je to jejich rozhodnutí. Lidé, kteří stojí za tím vyjádřením, by si měli sami sáhnout do svědomí, jestli se chovali adekvátně.

Podle vyjádření manažera reprezentace Jiřího Welsche mu hlavně vadilo, že jste své rozhodnutí o předčasném odjezdu ze srazu neřekl s předstihem.

Neoznamoval jsem to dřív, aby to nedošlo do toho, kdy by mi říkali: Hele, ty se nesoustředíš na zápas, řešíš věci okolo. Ale souhlasím: Jo, je to má chyba, mohl jsem komunikovat dřív. Přesto chování vůči mně není adekvátní.

Jak to vypadá s vaší budoucností v reprezentaci a účastí na mistrovství Evropy, které mělo být pro vaši partu okolo Satoranského a Veselého takovým last dance?

To je velice aktuální, diskutované téma. Uvidíme, jak to bude v létě, kam se to bude posouvat. Sám jsem zvědavý. Mistrovství Evropy by byla ideální rozlučka s touto partou. Ale po této situaci mám jinak nastavené priority.

Koho vidíte jako vašeho nástupce, dalšího mohutného pivota v reprezentaci?

Teď jsme tam měli Ondru Hustáka. Poslední tři roky se ozývám, kdy ho konečně přivedou k nároďáku. Měl by to být nástupce za mě a Honzu Veselého. Potenciál zastoupit nás do budoucna má. Ještě má před sebou spoustu práce. Zaujal mě i Adam Kejval. Třeba nemá takový talent jako Ondra, ale je protipól vůči němu. Přijde mi, že Ondra není takový borec, který by měl rád kontakt. Je to spíš power forvard, pozice čtyřky než vyloženě pětky. Adam kontakt má rád. To je taky důležité pro pozici pětky. V tomto byl zajímavý. Mohou se doplňovat.

Už je čas, aby prostor dostala další generace?

Myslím, že ten čas už je dva tři roky. Je to i jeden z důvodů, proč se k nároďáku dovedl Diego Ocampo. Je známý svou prací s mladými hráči. Je načase, aby získávali zkušenosti a větší minuty na hřišti. Zápas s Anglií byl pro mladé hráče ideální.

Jaký je váš vztah s trenérem Ocampem?

Skvělý. Znám se s ním od 18 let, kdy jsem podepsal v Seville. I když teď to byl takový krok zpátky, pořád máme s Diegem otevřený, lidský vztah.

S reprezentací jste v roce 2019 na mistrovství světa v Číně obsadil krásné šesté místo. V roce 2021 jste odehrál životní turnaj na olympiádě v Tokiu. To byl vrchol vaší generace?

Řekl bych, že jsme prožívali vrchol za vrcholem. Po jednom přišel zničehonic druhý. Asi absolutní vrchol byla olympiáda a už kvalifikace. I když jsme nepostoupili do play-off, předvedli jsme dobrý basket, za který jsme se nemuseli vůbec stydět. Reálný vrchol, který jsme všichni doufali, že přijde, mělo být domácí mistrovství Evropy, skupina, co jsme hostili v Praze, ale bohužel tam nevyšlo načasování formy, někteří hráči laborovali se zraněním.

Jaké jsou silné stránky vaší generace?

Bylo důležité, že spousta z nás měla větší část kariéry v zahraničí. Nebo i kluci z Nymburka hráli Eurocup, Champions League, měli zkušenosti z pohárů. To jde hrozně poznat. Hráči jako Jarda Bohačík nebo Vojta Hruban byli na evropském trhu nedocenění s tím, co jsou schopni nabídnout. Kvalitativně měli na víc, než dosáhli. Byli jsme od sebe dva tři roky, vyrůstali jsme spolu od 15 let, i to udělalo naši generaci výjimečnou. Spojilo se víc faktorů.

Jaké ještě?

Taky jsme měli výhodu, když jsme my mladí nastupovali, měli jsme před sebou ještě generaci Jirky Welsche, Luboše Bartoně, Petra Bendy. Borci, kteří byli osekaní v top soutěžích – v NBA, Eurolize. Pomohli nám se na to mentálně připravit, abychom byli jako jejich nástupci úspěšnější než oni.

Když jste spolu procházeli reprezentačními výběry, vybudovala se mezi vámi silná chemie?

Ano, chodili jsme spolu i do školy, hráli v týmech. S Jardou Bohačíkem a Martinem Křížem jsme reprezentovali od 15 let. Prošli jsme si spolu všemi kategoriemi. Jádro se zná spoustu let. S Vojtou Hrubanem jsem sdílel pokoj na Folimance. Situací, kdy jsem spolu byli v nějaké hráčské etapě, bylo spoustu. Chemie byla skvělá i mimo hřiště. Lukáš Palyza toho tolik neodehrál v nároďáku, ale byl vždycky součástí party. Pomáhal nám vytvářet tu chemii. Byl výborný mimo hřiště. I tyhle věci jsou v nároďáku důležité. Není to jen o tom, jaké máte individuality, ale jak si sednete. Jestli spolu chcete trávit čas mimo palubovku, jestli si zajdete na večeři, dáte pivko. To pak hrozně posouvá tým na hřišti.

Navíc po kariéře sportovci stejně nejvíc vzpomínají na vztahy, nikoli na trofeje. Byla by škoda tuhle pouť uzavřít nešťastně.

Jo, ale co mám dělat? To je život. Ne všechny vztahy jsou celoživotní, některé končí rozvodem po deseti letech. Myslím, že mezi hráči žádný problém není. Vztahy jsme si vybudovali pokud ne na celý život, tak na desetiletí. Doteď vzpomínáme na to, co mezi sebou zažíváme.

Budete si to chtít s Jiřím Welschem všechno ještě v klidu vyříkat?

Asi má se mnou nějaký problém, protože když jsem se o tom bavil se spoluhráči, tak nikdo s tím problém neměl, všichni chápali mou situaci. S Diegem Ocampem jsem také ještě od té doby nemluvil, ale nemyslím, že by to mělo mít na náš vztah vliv. Chtěl jsem si to vyříkat i s Mirkem Janstou, abych uklidnil situaci a zbytečně se nevyhrocovala, ale v den, kdy jsme si měli volat, nemohl kvůli svým vlastním problémům.

Miroslav Jansta kvůli kauze Motol rezignoval na post předsedy České basketbalové federace. Máte obavy o budoucnost českého basketu?

Mirek Jansta toho udělal pro český basket spoustu. Hodně stojí za touto úspěšnou generací. Bez něho by to nebylo. Dopad na český basket to bude mít bez debat. Po hráčské stránce máme ale nadané mladíky. Víťa Krejčí bude největší hvězda českého basketbalu do budoucna. Po pár letech, kdy měl problém se uchytit v NBA, vystrkuje růžky. Dokazuje, že je borec na správném místě. Jsem za něj strašně rád. Jsem rád za každého hráče, kterého máme mimo Česko – ať na univerzitě, ve Španělsku, v jiné soutěži.

To je zásadní?

Aby se český basket rozvíjel, je důležité získávat zkušenosti mimo českou ligu, která – se vším respektem – není konkurenceschopná v zahraničí kromě Nymburka. A co se týče administrativní stránky, tak česká federace za posledních 12 let, co jsem v nároďáku, udělala velký pokrok. A velký díl jde za Mirkem Janstou. Výsledky, co jsme udělali, jsme si získali ve světě renomé. Teď bude záležet, jak na to budou schopni mladí kluci navázat a dál vytvářet jméno českému basketu.

V čínském klubu Šan-si Loongs jste měl lukrativní smlouvu. Říkal jste, že jste tam skončil i proto, že jste upřednostnil reprezentaci. Můžete to rozvést?

V Číně je vždy smlouva pro hráče na dva měsíce a pak se obnovuje. Akorát mi to vycházelo na 12. listopadu a pár dní předtím jsem měl odjíždět na nároďák. Ze začátku říkali, že to není problém, že jsou rádi, že chci reprezentovat svou zemi. Bavil jsem se o tom s generálním manažerem i trenérem. Všechno vypadalo v pohodě, ale pak do toho vstoupil majitel, který říkal, že mě nechce platit ve chvíli, když budu v nároďáku, a že se ještě báli, abych se nezranil. Takže jsem přes národní tým doložil, že mám pojištěnou smlouvu od FIBA. To je standardní postup u všech hráčů.

Proč to tedy krachlo?

Říkal jsem, že nemám problém, když se kontrakt posune o 14 dní, až se vrátím. Jediné, co jsem po nich chtěl, aby mi doložili, že jsem automaticky prodloužený, protože jsem si tam nechával věci a nechtěl jsem riskovat, že osmého odletím a dvanáctého mi neprodlouží smlouvu kvůli tomu, že jsem odjel na nároďák. Nejdřív řekli, že jo, pak že ne. Diskutovali jsme a došel jsem do bodu, kdy jsem si měl vybrat. Buď odjedu na nároďák, nebo se na něj vybodnu a zůstanu. Za čtyři dny mi poslali výpověď primárně kvůli tomu, že jsem odjel.

V kontextu současné situace litujete? Údajně se čínská liga dá platově srovnat s Euroligou…

Samozřejmě to ve výsledku mrzí, že jsem přišel o tuhle smlouvu. Ale to rozhodnutí bylo čistě na mně a chtěl jsem pomoct nároďáku dostat se na Eurobasket. Věděl jsem, že okno proti Nizozemsku bude nejdůležitější. Nedávno jsem se bavil se svým čínským agentem a říkal, že v Číně mají o mě zájem. Zanechal jsem tam dobrý dojem. Spoustu týmů nechápalo, proč mě pustili. Mně to tam vyhovovalo.

Takže vás láká návrat?

Určitě. V Evropě je basket pro hráče o dost náročnější. Pokud chcete mít delší kariéru, Asie je ideální. Můj cíl je se příští sezonu vrátit buďto do Číny, nebo do Japonska.

Asijská kultura vám sedí?

Největší kulturní šok jsem zažil v Japonsku po olympiádě. Čína takový šok nebyla. Každé dva tři dny hrajete zápasy, kolikrát ani nevnímáte, jaký je den. Když jsem hrál Letní ligu s Tomášem Kyzlinkem, říkal jsem mu, že jsem rád, že už je sobota, že budeme mít tři dny volno, ale on mi odpověděl, že je teprve středa. Je to o tom, dostat se do zápasového rytmu. Liga v Číně je běhavá, není obranářská jako španělská. Každá liga má své pro a proti, ale tím, že není tolik obranářská, je pro hráče jednodušší, nemusí fungovat na sto procent na obou stranách hřiště.

Jaký zájem u Číňanů vzbudila vaše 217 centimetrů vysoká postava?

Celkově na všechny cizince koukají jako v zoo. Vidět bílé lidi mimo Šanghaj, Peking nebo Šen-čen je pro ně šok. A ještě jak jsem vysoký, koukají trochu víc. V Číně neskrývají, že na vás koukají. Vytáhnou mobil, začnou si vás fotit. V Evropě se to neděje, to se jen lidé mezi sebou nenápadně šťouchnou, aby se podívali.

V kariéře jste toho prošel hodně, několikrát jste měl blízko do NBA, hlavně do Houstonu. Říkáte si zpětně, že šlo udělat něco jinak, aby i tento sen vyšel?

Určitě jsem mohl udělat něco jinak. Tenkrát jsem neodešel, protože jsme se nedomluvili na buyoutu (výstupní částce). Měl jsem říct Seville, že to dořešíme později, ať mě pustí. To jsou věci, které ale vidíte zpětně jinak než v tu chvíli. Zpětně to však mrzí.

Co si myslíte o debatách, že NBA založí klub v Evropě a přihlásí ho do Euroligy?

Pro růst NBA a celkově basketu by to bylo zajímavé. Do budoucna to má potenciál. V NBA mají i G-League, ale to pořád není takový level. Před sezonou proti nim evropské týmy bez problémů vyhrávají. I Malaga, která není euroligový tým, ale kvalitní je. Dokazuje to, že Evropa v hráčském developmentu je pořád dál než NBA, a myslím, že NBA to začíná čím dál tím víc vnímat. Napomohlo tomu, že spousta Evropanů patří teď v NBA k nejlepším – Antetokounmpo, Jokič… Všichni tihle hráči dokazují, že Evropa basket umí i na nejlepší úrovni. NBA sází na atletičnost, v Evropě se mladí hráči rozvíjí celkově.

Hraje se atraktivnější basket v Eurolize, nebo v NBA, kde je to čím dál tím víc o trojkách?

Je to individuální. NBA nesleduji kvůli časovému posunu, ale kamarádi ze Spojených států říkají, že NBA sledují primárně ke konci základní části nebo v play-off. Za sezonu mají přes 80 zápasů, to je hrozné množství. I na sledování oblíbeného týmu. V Evropě je každý zápas důležitý.

Krátce jste si vyzkoušel také angažmá v Bayernu Mnichov. Spojení velkých fotbalových klubů s basketbalovými je v Evropě časté. Bude to trend?

Vezměte si Barcelonu, Madrid, Fenerbahce, Olympiakos, Milán, Bayern. Pomáhá to finančně. Pamatuji si, když se Baskonia spojila s fotbalovým klubem, jak jí to pomohlo, měli předtím finanční problémy a tím se srovnali. Sekce si navzájem pomáhají, přitáhne to fanoušky. Najednou zjistí, že mohou chodit i na jiný sport pod hlavičkou stejného klubu. Je to oboustranně výhodné. Teď je fotbal ještě o level výš než basket. Ale vidíte, že i fotbalové hvězdy se chodí dívat na zápasy. Fanoušky to láká, vytváří to klubovou kulturu. Neříkám, že je to budoucnost, ale je to krok dopředu, který bude pomáhat.

V Obradoiru máte jediný cíl – postup do nejvyšší španělské soutěže?

Jo. Podepsali mě kvůli postupu do ACB. I druhá španělská liga byla do roku 2008 v top pěti nejlepších evropských soutěžích. Zase se dostává zpátky do stejného bodu. Tento rok je tady šest klubů, které chtějí postoupit a reálně o to bojují. Už tomu tady říkají malá ACB.

Španělsko je pro vás země zaslíbená. Už se tam cítíte jako doma?

Dvanáct let je dost, strávil jsem tady většinu kariéry. Španělsko miluju. Už jsem byl i v procesu získání španělského občanství, který jsem přerušil, když jsem odešel do Japonska. Ve Španělsku bych chtěl trávit většinu života. Je to srdcovka.

Proto jste chtěl i občanství?

Do budoucna nikdy nevíte, co se stane s Evropskou unií. Druhé občanství by mohla být jistota. Po deseti letech žití v zemi můžete zažádat o občanství.

Navíc i ceny nemovitostí jsou asi lepší než v Praze, což?

Rozhodně. S přítelkyní se bavíme, kde budeme v budoucnu žít. Koukám se už po barácích primárně ve Španělsku než v Česku, už jen proto, že cenově je to dostupnější, a přijde mi, že i kvalita života, kterou tady zažívám, je pro mě lepší než v Česku.

Byl jste i spolumajitelem esportového týmu Sampi s fotbalistou Jakubem Janktem, ale projekt už skončil. Proč?

Měl jsem menší podíl. Esport je víceméně ztrátový byznys. Kuba to musel dost dotovat, aby to fungovalo. Sponzoři v Česku začali dávat o půlku méně peněz a to udělalo díru v rozpočtu. Nemůžu se Kubovi divit, že v této situaci už neviděl smysl dál pokračovat a rozhodl se projekt ukončit. Říkal jsem mu, že mu to nemám za zlé. Pro mě to byla spíš srdcovka, než že bych v tom viděl zisk. Byl jsem rád, že jsem mohl být součástí Sampi pár let. Na evropské scéně jsme udělali úspěchy.

Další vaší vášní jsou tetování. Pořád si necháváte volné místo nad srdcem?

To zůstává stejné. Jednou tam bude má rodina. Tam jsem se ještě neposunul.