Jak NBA točí hvězdy i miliardy. Basketbalový agent popisuje pozadí trejdů

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejlepší basketbalová soutěž planety za sebou zabouchla šílené přestupové okno. NBA se prohnal fičák. Odnesl s sebou i hvězdy. Slovinský rozehrávač Luka Dončić zamířil do Los Angeles Lakers výměnou za pivota Anthonyho Davise (31), který posílil Dallas Mavericks. Vybuchla bomba. A rázem znejistili všichni.

Také zkušený hráčský agent Phillip Parun nepustil doma ve státech s blížící se uzávěrkou mobil z očí, co kdyby se náhodou trejd týkal i jeho klienta Víta Krejčího z Atlanty, jediného českého vyslance v zámoří.

„Ricky Rubio říkal, že přestupový deadline byl vždycky jeho největším stresem v kariéře. Vidím vlnu hráčů, kteří se posouvají, a myslím na jejich rodiny. Přihlásíte děti do školy a musíte se stěhovat,“ popisuje tvrdý byznys a zákulisí slavné ligy v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Vypráví také o Tomáši Satoranském, jemuž dopomohl v Chicagu k téměř miliardovému kontraktu, který z něj tehdy udělal nejlépe placeného českého sportovce.

Tušil jste, že trejd se Vítu Krejčímu vyhne?

Jistotu nemáte nikdy. Možné jsou i trejdy, kdy hráče podepíší a hned ho pošlou dál. Je to jiný mechanismus než v Evropě. Nemůžu říct, jestli dobrý, nebo špatný. Je součástí toho, že hráči hrají v tak exponované soutěži. Zajímavost soutěže je daná i tím, že s tímto se počítat nedá. Hráči začnou v jeden okamžik hodně rotovat. Valančiūnas zase vyměnil pozici. P. J. Tucker se také šoupal, jde zpátky do Miami. Butler si nakonec vytlačil trejd, nechodil včas, nechal se vyhazovat. U super hvězd je to hodně sledované. V NBA vám oznámí trejd a do 24 hodin se musíte hlásit jinde. V srdci fanouška to vzbuzuje hrozně moc diskuzí: Je to dobrý trejd pro Luku Dončiće? Není?

Je, není?

Nedává velký smysl Luku posílat pryč s tím vším, co udělal. Je jedno, jestli je primadona, nebo ne. Pětkrát za sebou byl v NBA All-star, dovedl je do finále. Pětadvacetiletý hráč proti dvaatřicetiletému. Vypadá to, že Dallas chce vyhrát teď. V únoru hrají proti Lakers první zápas. To bude další minisvátek. Jsem zvědavý, jak se s tím Luka popere.

Jak jste prožíval přestupový deadline?

Trejd se zpravidla agent dozvídá podle vztahů. A často jen chvilku předtím, aby hráče mohl ještě varovat, než se to dostane ven. Tahle gentlemanská dohoda existuje, aby se hráč o výměně nedozvěděl z internetu. Ale v čerstvé paměti mám, jak Satoranský byl v New Yorku, jeli autobusem ze zápasu, během jízdy byli všichni na Twitteru a zjistili, že vytrejdovali dva hráče od nich. Hodně to hlídají, nesmí se o tom v zásadě dozvědět nikdo. I Danny Ainge, který řídí Utah, v trejdu pomáhal, dva hráči se přesouvali přes něj, protože to byl třístranný trejd, ale stejně nevěděl, kvůli jakému hráči se to děje, že jde o Luku Dončiće. Ten trejd byl udělaný hodně interně, nemluvilo se o něm.

Přitom se tak složitý transfer dojednával snad celý měsíc. Když to srovnám se sportovním prostředím v Česku, kde novináři vědí o drtivé většině fotbalových přestupů dopředu, je to jiný svět.

Takhle to tady funguje, kluby se spojí mezi sebou, začnou chystat trejd a hráče se to netýká. V NBA to nikdo nevěděl. Ani trenér. Bylo to vidět i na tiskové konferenci s Jasenem Kiddem, trenérem Dallasu, jak na to reagoval. Musíte zpívat píseň svého zaměstnavatele. Tady se hodně řešil i vztah mezi Pelinkou, generálním manažerem Lakers, a Harrisonem, GM Dallasu. Znali se ještě z dob Kobeho Bryanta. Tenhle přestup upletli oni a dokázali ho udržet pod poklicí. Kdyby to nedokázali a v Dallasu se zjistilo, že se trejduje Luka Dončić, tak reakce publika by i na americké poměry byla divoká.

Je to nejpřekvapivější výměna v historii NBA?

Když jsem v mládí viděl Michaela Jordana, myslel jsem si, že nic lepšího neuvidím. Přišel LeBron James. Myslel jsem, že nic lepšího neuvidím. Přišel Wembanyama. A zase si můžu říkat, že nic lepšího neuvidím. NBA se pohybuje velkou rychlostí. Za dalších pět let může přijít další generační hráč a další výměna. Mezi největší trejdy v NBA patřil Kareem Abdul-Jabbar. Když se dnes na něj zeptáte deseti dětí na ulici, poznají ho dvě. Čas toho spoustu odvál jako písek. Dončić bude jedním z top přestupů, ale nemyslím, že ten největší i do budoucna. I když Luka je generační talent formátu malého Mozarta.

Dončić měl v létě prodloužit smlouvu na pět let a dostat obří kontrakt v hodnotě 345 milionů dolarů. Jakou tohle sehrálo roli?

Každý tým má jiný rukopis, který vytváří manageři a ekonomika rozhodnutí. Nedávno jsem viděl dokument Michaela Jordana. Měli možnost ještě udržet tým na jednu sezonu a do dneška to u fanoušků vyvolává emoce, co by, kdyby se to podrželo. Jerry Reinsdorf, majitel Chicaga, s generálním manažerem Jerry Krausem však řekli, že tým je potřeba omladit a rozpustili ho. U fanoušků Bulls byla podobná reakce jako u fanoušků Dallasu na Luku. Nezapomeňme, že odešel majitel Mike Cuban, prodal svůj většinový podíl v Dallasu. Dončić byl jeho chráněnec. Tohle bylo rozhodnutí nových majitelů.

Ekonomické hlavně?

Je to hodně peněz. Byl by to výjimečný kontrakt, ale na těch je NBA postavená. Bude se znovu zvedat salary cap (platový strop), bude se utrácet víc. U takhle velkého obnosu se bavíte o hráči, který musí splňovat všechny parametry - že tam není riziko zranění, tloušťky. Porovnejme si hráče jako je LeBron a Luka. LeBron neměl v životosprávě takové výkyvy jako Luka. Můžeme si v nedávné době vzpomenout na Ziona Williamsona, který je neustále zraněný po podpisu. Ve fotbale jsem teď četl, že Neymar vyinkasoval sto milionů a odehrál jeden zápas.

V tom je všechno.

Když si zaplatíte hvězdu, zatíží vám to fungování uvnitř týmu. Salary cap se musí rozdělit do posledního dolaru. Celou organizaci sázíte na toho hráče. Lakers zvažovali budoucnost. Jsou schopni fungovat na trhu s hvězdami dlouhodobě, dokázali to. Dallas vyhrál titul s Nowitzkim, ve finále byl s Dončićem. Mají dobře nakousnuto, ale furt jde o osmdesát zápasů, to je velké penzum pro jakéhokoli hráče, i lavička musí být široká, pokud chcete úspěch. Na začátku sezony všichni koukali na to, jak hraje Wembanyama, ale tým byl beznadějně ve druhé polovině tabulky. NBA prodává práva, protože ty dobře zaplacené hvězdy má. Je to globální produkt. Nárazová vlna z NBA prošla celým basketbalovým světem, který se těší na to, co Dončić udělá v Lakers.

Je to průlomový trejd? Hráči mluví o tom, že už si nemůže být jistý nikdo ničím.

Přestup Luky Dončiće ukázal, že nikdo chráněný není. Můžeme se bavit o tom, jestli je chráněný LeBron nebo Giannis Antetokounmpo. Davis se teď vzdal při trejdu šestimilionového bonusu. Nevyžadoval ho, aby se ten trejd mohl stát. Myslím si, že Dallas půjde na titul. Otázkou je: Když vyhraje titul, přebije to Luku? Budou si více půjčovat balon na hřišti? Když máte takhle dominantního hráče a vedle něj ještě Kyrie Irvinga, to už skoro potřebujete dva balony. Teď budou dvě superstar v Lakers, vysají velkou část kontraktu, ale zbytek týmu jim musí pomoct to utáhnout.

V NHL mají někteří hvězdní hokejisté ve smlouvách klauzule o nevyměnitelnosti bez jejich svolení nebo vymezí kluby, kam by vyměněni případně být mohli, nebo nemohli. Je to tak i v NBA?

To se děje jen u těch super výjimečných. Nedotknutelných.

Rozehrávač Dennis Schröder o výměnách v NBA uvedl: „Je to jako moderní otroctví. Každý může rozhodnout, kam půjdete, i když máte smlouvu.“ To ještě netušil, že za dalších 24 hodin bude vyměněn hned třikrát. I tak se sluší dodat - dobře placené otroctví…

Do této diskuze bych se vůbec nechtěl pouštět. Schröder vydělal za svou kariéru 103 milionů dolarů. Je to placená práce, která má nepříjemnost jménem trejd. Pokud si budeme porovnávat výdělky basketbalistů mimo NBA, neznám žádného hráče na světě, který by si vydělal přes sto milionů dolarů. Kdyby trejdy nebyly, bylo by to pro hráče příjemnější, ale je otázkou, jestli by pak NBA dokázala vygenerovat příběh, který obletí zeměkouli. Trejd Luky zatřásl celou basketbalovou komunitou.

Jdou zisky NBA i po covidu pořád nahoru?

Pořád to leze nahoru. Komisař NBA Adam Silver dobře převzal žezlo po Davidu Sternovi, který dokázal soutěž dát dohromady, prosadit ji do hlavních televizí, vybudovat okolo ten hype. Jsou diskuze, že by NBA expandovala do Evropy, jak by to ovlivnilo Euroligu. Jak poznávám americkou psychiku, tak když se pro něco rozhodnou, moc se neptají. Přestože existuje dlouhodobý balanc mezi Euroligou a NBA, že z Euroligy odcházejí top hráči do NBA a z NBA do Euroligy, tak je stejně NBA schopná pracovat s variantou, že v Evropě postaví tři kluby. A najednou Euroliga nemůže bojovat s trhem NBA, televizními kontrakty. Peněz bude postupně víc, podepsal se nový televizní deal. Půjde to jen nahoru. Je otázkou, jestli to, co dnes mohl podepsat Luka, nebude za deset let smlouva za půl miliardy dolarů.

Někteří basketbaloví fanoušci si stýskají, že NBA je už hlavně o trojkách, že Euroliga nabízí zábavnější podívanou. Na co koukáte radši?

Euroliga mě baví, je to týmové pojetí zápasu. Nikdy nevíte, kdo vyhraje. Souhlasím, že NBA je hodně o trojkách. Tradiční rivality v Evropě, Panathinaikos - Olympiakos, Rudá hvězda - Partizan, v NBA nemáte. Máte je na úrovni univerzitní soutěže. Nejradši mám zápasy, kde hrají klienti a můžu je vidět.

Tomáši Satoranskému, jenž nyní působí v Barceloně, jste dopomohl k velkému kontraktu, když zamířil z Washingtonu do Chicaga a podepsal tříletou smlouvu za 30 milionů dolarů (673 milionů korun). Znáte manažery klubů natolik, že víte, kde ještě můžete za klienta boxovat a kde už ne?

Dá se s tím modulovat, ale musíte mít s čím. Když Tomáš odehrál super sezonu za Wizards, měli jsme nabídek poměrně hodně. Když Vítek procházel zraněními, tak zase málo. Poslední sezona v NBA před koncem kontraktu je nejdůležitější, při tvorbě nového kontraktu jste na ní závislý přes 70 procent. Když se podíváme, kolik hráčů by chtělo hrát v NBA i za minimální kontrakt, který je zpravidla na úrovni top kontraktu v Eurolize, tak je obří tlak na to dostat hráče do NBA. Jakmile se v ní hráč etabluje, je to jednodušší, ale 99 procent je o hráči, o tom, jak vypadá na hřišti, jak zapadá do týmu. Člověk je v kontaktu se všemi kluby, ale i oni mají pořadníky. Krejčí i Satoranský mají přístup se neustále zlepšovat a to se tady hodně cení.

Ukázali vůli?

NBA je hodně ofenzivní liga. Jejich role v Evropě nikdy nebyla vyloženě ofenzivní, ale postupně se s ní seznámili. U Satoranského vidíme, že mu to dalo hodně i do další kariéry. Je těžké to zvládnout, ale jak to zvládnete, jde pak všechno jednodušeji.

Satoranský se tehdy v Chicagu stal nejlépe vydělávajícím českým sportovcem. Byl jste na to jako jeho agent hrdý?

U každého hráče mám radost, když se nám podaří dosáhnout výsledku, který jsme si dopředu dali. Tomáš mi v šestnácti řekl, že jeho cílem je hrát v NBA. Vítek mi to řekl už ve čtrnácti. Je to jako procházka na Mount Everest. Dojdete nahoru, přijde chvilka blaženosti, kdy se kontrakt dotáhne, a víme, že je hotovo. Ani ne za dva dny to všechno utichne a běžíme dál. To, že byl Tomáš ten rok nejlépe placeným českým sportovcem, byla jedna z dalších odměn v celém procesu. Dostat se z českého prostředí na sportovní vrchol, na ten Olymp, je úspěch, za který jsem rád a vážím si ho.

Nelitujete, že v NBA mohou mít agenti z kontraktu hráče jen čtyři procenta?

My ta pravidla neurčujeme. Všichni jsme se zvykli, že se zdražují letenky, elektřina. Nebo jakou má hodinovou taxu právník - je leckdy vyšší než ta procenta. Musíte mít top hráče. Když máte hráče v G League za 70 tisíc dolarů, zpravidla fíčko neúčtujete. Oboustranně si dobře vydělat znamená, že se hráč musí dostat přes nějakou roční částku, abyste si opravdu mohl říct: Jo, mám hráče v NBA. Čtyři procenta ještě rozdrobíte, mám další spolupracovníky, partnery. Ve fotbale si laik řekne, že má agent deset procent z přestupu, ale ani tam to takhle není. Záleží na spoustě faktorů.

Vymáčkl ze sebe Tomáš Satoranský svůj potenciál v NBA na maximum?

Jak znám Tomáše, dělá všechno vždycky na 101 procent, takže nemám pochyb, že tomu tady nechal úplné maximum, stejně jako úplné maximum nechal v reprezentaci, v Barceloně. Chce vyhrávat. To je jeho hlavní cíl. Nezáleží mu na individuálních statistikách. Je týmový. Zanechal tady dobrou stopu. Teď jsem měl možnost se potkat s jeho bývalým trenérem Scottym Brooksem, který ho vedl ve Washingtonu a dnes dělá asistenta v Lakers. Byl to zajímavý rozhovor, když jsem se ho ptal, jak vnímá Tomáše.

Co odpověděl?

Publikum v Česku vnímá Brookse jako trenéra, který škodí našemu hráči, že ho nestaví. On mi ty začátky vysvětloval. A nikdy nezapomněl říct, že Tomáš byl totální profík, který chtěl vyhrávat, že byla radost ho mít v týmu. Ale že mu trvalo, než se zformoval s americkým basketem, který je jiný než v Eurolize. V Barceloně hrál na jiné pozici než ve Washingtonu, protože ta byla obsazená Johnem Wallem. To je pomyslná miska na váze hráče, jestli se dokáže zadaptovat na NBA.

Satoranský to dokázal.

Prošel si přes komplikovanou část adaptace, čelíte tlaku své země, svých známých a svého ega, které vás dotáhlo až sem, protože musíte být trošku zarytý, jiný. A najednou nehrajete. Amerika vám nedává moc odpovědí. Tady se nic neopravuje, tady se vyhazuje, nahrazuje. Tohle provázelo Satoranského i Vítka Krejčího. Jsem pyšný na celý tým, který kolem nich rotuje. S oběma jsem nedávno řešil, jak je důležité mít klid na sportovní výkon a nepouštět myšlenky jinam, aby jinde nevznikaly problémy. Nepřemýšlejí, jestli ztratili peníze na bitcoinech, jestli přišel správce do jednoho z jejich bytů, nepřemýšlejí, že nemají něco zařízeného.

Od toho mají vás?

Tyhle věci jsme zvládli dobře. A je hlavně jejich zásluha, že se dokázali probojovat do NBA. Myslím si, že není nikdy dost zaplaceného hráče, protože zatímco ostatní si budují civilní kariéry, po střední jdou na vysokou a pak do práce, tak hráč se mezitím rozhodne jít cestou profesionálního sportu. Tohle kluci zvládli skvěle, vydělali si peníze. Jsem zvyklý řešit hlavně tu část, kdy hráč nehraje. A když hraje, tak mi to jen přináší radost.

Jako teď Vít Krejčí v životní formě. Také si prošel těžkým obdobím, zraněním, ale v NBA to nezabalil.

Když vařím a otočím se od televize, tak tam je furt. Dřív vyběhl na jednu minutu a já o ten úsek nechtěl přijít. Je to odměna za jeho práci, kterou do toho vložil, a že to nevzdal.

Krizové situace ho zocelily?

Vítek si toho prošel hrozně moc, jednou to vydá na krásný příběh. Ve třinácti letech stál v Zaragoze hodinu na vlakovém nádraží. Někdo z klubu pro něj jel pozdě. Tím to začalo. Dostal se nahoru z EBA, čtvrté soutěže ve Španělsku. Pak následovala nejvyšší španělská liga ACB, najednou zájem z NBA, ale během draftu ho trenér nenechal hrát, oni neprofilovali hráče, Zaragoza chtěla vyhrávat. Hráli v Maďarsku, byl tam manažer NBA, ale na Vítka se díval jen na rozcvičce. Nenechali ho vyběhnout ani na minutu, během jeho draftovaného roku.

A do toho zranění.

Jak dopadl bokem, utrhl si na koleni všechno, co šlo. To bylo hrozné zranění. Deset let zpátky by takové zranění mohlo být stopkou. Zburcovali jsme půl Evropy, fotbalové týmy - Bayern, Innsbruck, kliniky. Nakonec jsme našli pana profesora, který dělá kolena fotbalistům Realu Madrid. Vítek rehabilitoval rok, byl draftovaný a končil rehabilitaci v Oklahomě. Ještě si v Zaragoze tejpoval palec. Byl jsem u něj a říkám mu: Hele, ten palec ti roste úplně jiným směrem, vypadá jako dráp od orla. To by tak být nemělo!

Tak jste zase začal shánět specialistu.

Tehdy byla ta hrozná kauza s napadením Petry Kvitové, ale díky tomu jsem se dočetl o chirurgovi Radku Kebrlem, který se jí o ruku staral. A dokázal prst Vítkovi opravit. V Oklahomě se zranil znovu. Pak došlo k trejdu, k dalšímu trejdu. Při prvním tréninku ho trefili do ramene, měsíc out. Vítek ukázal charakter. Hodně si věřil. I když nehrál v Atlantě, vyžádal si, že chce hrát minuty, tak šel do G League. Na farmu hráči dobrovolně většinou nechtějí. Léta dělají podzimy a zimy. Je vidět rozdíl, jak trénují NBA hráči. Zakusil si toho dost.

A ještě není na svém stropu, což?

Jednoznačně ještě poroste. Vidíme, kam se posouvá vršek hráčské kariéry, ten prime. Před patnácti roky to bylo dvacet šest let, teď může být prime třicet dva, pokud jste zdravý. Marcelinho Huertas válel na olympiádě a je mu už 41 let. LeBron to dokazuje. Pokud máte zdravé tělo, tak každý trenér chce zkušeného hráče. Zvlášť když se dokáží zadaptovat na ztrátu atletičnosti, kterou měli v sedmnácti, ale vyplní ji obří zkušeností.

Jaký je Krejčího potenciál?

Vidíme, jak se posouvá ve střelbě a v individuálních akcích, které střelbě předchází. Neustále se zlepšuje. Kde je jeho vrchol, je těžké říct. Být součástí týmu a lídr týmu je malý rozdíl, ale je složité se tam dostat. V Chicagu Satoranský tu dominantní roli měl, určovala ji smlouva, dokázal tým řídit. Krejčí je jiný hráč než Satoranský. Vítek už dneska vyhovuje směru, kterým se ubírá NBA - výškou, zaměnitelností, že je schopný hrát čtyři pozice, v obraně i útoku. Hráči jsou stále vyšší, atletičtější a hrají bez pozice, přitom měří 208 centimetrů. V Evropě by takový hráč zpravidla končil blíž ke koši.

Pořád platí, že každý Čech v NBA je svátek. Co udělat pro to, aby Krejčí nebyl jediným? Z české ligy se na draft nechodí.

Dobrých hráčů generujeme hodně na tak malou zemi - Jirka Zídek, Jirka Welsch, Honza Veselý, Tomáš Satoranský, Vít Krejčí. To není málo hráčů v NBA. Když šel Jirka Zídek do UCLA, ještě nebyly mobilní telefony. Rozhodl se jít cestou univerzitního basketu, kdežto Jirka Welsch přes Euroligu z Lublaně. Bylo to dané tím, že Sparta tehdy hrála poháry, takže byl hráč vidět. Talent si vždycky objeví. Najdete v lese jablko, ale ještě z něj musíte upéct štrůdl.

To je i vaše práce - dodat potřebné ingredience?

Dokážeme se jako agenti přizpůsobit změnám trhu, to je důležité. Měli jsme tah do Španělska, poslali jsme tam přes 25 hráčů, protože jsem věřil, že pokud se to zvládne na Harvardu v basketbalu, neboť tehdy jsem španělskou basketbalovou školu uznával víc než italskou, může se otevřít i cesta do NBA. Jugoslávská cesta je specifická, je tam hodně hráčů, co tam dokázal Honza Veselý, je fenomenální. Nechci se ale pouštět do toho, jak funguje český sport. Má role není strukturálně nastavovat sport, od toho jsou jiní.

Chybí větší podpora od státu?

Třeba v Maďarsku je ohromná podpora sportu od státu. Máme nejkrásnější zemi ve střední Evropě. Soutěž je už atraktivní, jsou tam krásné rivality mezi Ústím, Děčínem. Když hraje Opava finále, je tam náboj. Potřebujeme k tomu hezčí stadiony? Co je nedostatkové zboží u nás, tady v Americe ne, na každých deseti kilometrech je hala. V Indianě přijde deset tisíc lidí na semifinále středoškolského poháru a na finále osmnáct tisíc. To na finále české ligy bohužel nepřijde. Jsem v ustrnutí, když vidím ty soutěže. Takovou kupní sílu, aby u nás lidé zaplatili pět set korun za zápas, nemáme. Bohužel Česko není trh, kam by jezdily top západní týmy, kromě Nymburka, který válí. Jsem na něj pyšný, že dokáže vypráskat finalistu španělské ligy a poslat ho domů.

Můžete jmenovat české naděje na draft do NBA?

Ještě jim dejme čas. Někteří by na to mít mohli. Lidi se mě ptají, jestli vidím nového Satoranského, nového Krejčího. Musí se sejít moc věcí najednou - talent, píle, charakter a být ve správný čas na správném místě. Univerzitní soutěž v Americe se zprofesionalizovala, bude vítaným krokem, když mladý kluk půjde přes univerzitu, to může otevřít dveře do NBA. Máme Ondru Hustáka, který bojuje o své místo v ACB v Manrese. Koulisianis přestoupil z Brna do Montverde, kde byl minulý rok Cooper Flagg. Tam vás přivítají pětihodinovým tréninkem. Jiný kraj, jiný mrav. I proto budeme s Vítem pořádat v létě pět unikátních kempů v Praze, Brně a Písku. Děti si budou moct zatrénovat s jejich vzorem a také s osobním trenérem Vítka. Věříme, že i tímto krokem přispějeme k rozvoji basketbalu u nás, a také, že se vyprofiluje další NBA zástupce naší malé země.

Plníte si profesní sny?

Určitě, ale hodně jsem na tom makal a hodně si toho odříkal. Volných víkendů nikdy moc nebylo. Každý víkend je nějaký zápas. Teď si můžu zajít na NBA, znám generální manažery. Co jsem si předeslal před 24 roky v Praze, že bych jednou chtěl být spojený s hráčem, který se dostane do NBA, se podařilo. Nabral jsem zkušenosti. Máte radost, že ta práce za to stála.

V Česku jste měl hudební agenturu, pořádal jste tady koncerty Eltona Johna nebo Jamese Blunta. Kde se to zlomilo k basketu?

K basketu jsem přičuchl v sedmé třídě, do té doby jsem se snažil hrát tenis, protože tatínek ho hrál profesionálně.

Velmi dobře. Onny Parun, Novozélanďan, finalista Australian Open.

Viděl můj bekhend, políbil mě na čelo a pronesl: Tento sport pro tebe není. Myslel jsem, že jsem byl dobrý, ale viděl, kam to směřuje. Zvolil jsem týmové pojetí. Na základce jsem šel na Spartu, hrál jsem s Jakubem Skálou, s Doušovými, Sklenaříkovými, Pavlem Milošem. Přemýšlel jsem nad tím, proč Pavel Miloš nejde ze Sparty do zahraničí, když je tak dobrý. A tam začala má cesta agenta. Kluci věděli, že je na mě spolehnutí. Pak jsem skončil ještě ve Slavii, která hrála chvilku nejvyšší soutěž. Šel jsem ale na vysokou školu, zjistil jsem, že nový John Stockton nebudu, tak jsem si začal žít své sny a ambice s hráči, kteří měli talent. A já měl talent skládat věci a organizovat, což mě naučily třeba ty koncerty. Prošel jsem i korporáty a s láskou jsem to aplikoval na basket. Sport je důležitou součástí mého života.

Kde je pro vás doma? V USA, v Česku?

Doma je tam, kde se cítím dobře, takže tam, kde mám rodinu, přátele. Teď to mám půl na půl - jednou nohou v Česku a druhou v zahraničí.