O 15 hráčů pečuje 50 lidí. Jediný Čech v soutěži popisuje život v NBA

Třebaže v NBA svůj rekordní počet zápasů v řadě s dvojciferným počtem bodů na pět nenatáhl, znovu mohl nahodit široký americký úsměv. Čtyřiadvacetiletý basketbalista Vít Krejčí pomohl Atlantě Hawks k vítězství na hřišti obhájce titulu Bostonu 119:115 po prodloužení, na palubovce strávil téměř 26 minut a potvrdil, že má v zámoří životní formu.

„Určitě. Cítím se dobře, ale vím, že sezona je dlouhá. V NBA je 82 zápasů, pět povedených nic neznamená a pro mě nic nemění,“ vypráví v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy jediný český vyslanec v nejlepší basketbalové soutěži planety.

Co vězí za vaším výborným rozpoložením?

Myslím, že pohoda, kterou mám a kterou sbírám zápas od zápasu. A kterou mi dává trenér i spoluhráči. Chtějí, abych byl víc agresivní, abych měl víc střel, abych víc hrál s míčem. To mi pomáhá se každý další zápas cítit na hřišti víc pohodlně. Spoluhráči mě v tom extrémně podporují a jsou na mě tak trošku naštvaní, když nejsem tak agresivní, jak bych měl. Tohle mi dává důvěru v sebe. To je určitě to nejdůležitější.

Mění se vaše role v týmu?

Role se mění zápas od zápasu také podle zraněných. Musíte být vždycky připravený přijmout jinou roli. Trenér po mně ale chce furt stejné – abych byl agresivní. Role se mění jen v tom, že hraji víc s míčem, nebo bez míče. Ale agresivní musím být pořád. To mi pomohlo k tomu, abych měl posledních pár zápasů dobré střelecké výkony.

Když chodíte z lavičky, převážně kryjete záda hvězdě Youngovi, ale při zranění Jalena Johnsona jste v základní pětce s Youngem. Cítíte se komfortněji, když jste více na míči jako playmaker pro ostatní, nebo když jste v pozici číhajícího střelce na trojce?

Je výhoda, že když jsem byl mladší, tak jsem hrál rozehrávače, teď posledních pár let jsem hrál spíš takovou trojku dvojku. Cítím se pohodlně v obou pozicích. V té rozehrávačské je to pro mě něco nového.

Je vám herní agresivita už vlastní, nebo jste na ní musel hodně zapracovat?

Musel jsem na tom hodně zapracovat. Spousta hráčů v NBA je zvyklá být vždycky ten nejlepší hráč v týmu, brát si dvacet třicet střel za zápas. Ale u mě to tak nikdy nebylo. Nikdy jsem nebyl nejlepší hráč v týmu, roli jsem měl jinou. Je to pro mě nejtěžší část. Spoluhráči za mnou chodí v poločase, ale také o time-outech a furt mi říkají: Hej, buď agresivní, buď agresivní! Chceme, aby sis bral střely! Chceme, abys najížděl do koše! A to je pro mě obrovská motivace. Vím, že i když se nedaří střelecky nebo to kazím, tak spoluhráči mi kryjí záda.

Tím pádem jste i v hlavě uvolněnější. Víte, že první špatný moment neznamená špatný zápas, že přijdou další příležitosti předvést, co umíte?

V tomhle je výhoda, když hrajete víc minut. Když jste na hřišti jen deset patnáct minut, tak víte, že příležitostí není tolik a že každá akce je o to důležitější. Teď vím, že mám dost času to napravit, že bude víc příležitostí se do těch akcí dostat.

Počet střel za tři body v zápase letos opět stoupl na 37,6, je nejvyšší v historii. Jak vnímáte kritiku některých expertů a fanoušků, že to ubírá na atraktivitě hry? Je vám tento trend NBA blízký?

Chápu obě strany, ale statistiky hovoří jasně: Tým, co vystřelí nejvíc trojek, má největší šanci vyhrát. Tak to prostě je. Trojky jsou v dnešní době pro tým extrémně přínosné. Taková je realita NBA. Chápu, že pro některé lidi není atraktivní, když se celý zápas jen střílí trojky. Ale každý tým chce vyhrát a tohle je cesta, jak vyhrát. Viděli jsme Boston, který střílí čtyřicet padesát trojek za zápas. A vyhrávají. Je to hlavně o těch pokusech.

Atlanta umí hrát s těžkými soupeři na východě, porazili jste dvakrát Cleveland Cavaliers, Boston Celtics, New York Knicks, Milwaukee Bucks, přesto jste až osmí. Čím to? Vidíte pořád prostor pro zlepšení?

Určitě je spousta věcí, které můžeme zlepšit. Momentálně je náš největší problém, že máme spoustu zraněných hráčů. Musíme se vyléčit, to je nejdůležitější. Když jsme všichni, tak potenciál je obrovský.

Čeho chce Atlanta dosáhnout?

Letos je pro nás nejdůležitější dostat se do play-off, být v top šestce, abychom minuli play-in, ve kterém se už pár let pohybujeme.

V týmu máte i jedničku draftu, Francouze Zaccharieho Risachera. Jaký je?

Myslím, že náš tým posune do budoucnosti. Dřív byl založený jen na přítomnosti. To se tento rok změnilo, máme hodně mladých hráčů, co se budou zlepšovat. Zacch je na první příčce. Je skvělé ho sledovat. Přišel z Evropy, je to hodně jiný basket, ale je vidět, že se cítí na hřišti zápasu od zápasu víc pohodlně. Jeho potenciál je ohromný.

Basketbal je týmový sport, i když ve vysoce konkurenčním prostředí. Jakou máte partu v kabině?

Skvělou, to je základ týmu. Člověk, který tomu zásadně pomohl, je Larry Nance. Veterán, který nás všechny spojil dohromady. Organizuje večeře. Nechci říct, že nás trošku do toho nutí, ale snaží se udělat dobrý tým. To je strašně důležité. V týmu jsme spolu každý den. Teď jsme byli na třináctidenním road tripu. Tento rok jsme silný tým.

Atlanta má složený tým ze solidních obránců, kladl trenér Snyder v tréninkovém kempu důraz na defenzivu? Zlepšení je oproti minulé sezoně vidět.

Ano, už od začátku to bylo vidět. Největší změnou pro nás byl Dyson Daniels, který je v obraně neuvěřitelný. Určitě nejlepší obránce, jehož jsem viděl naživo hrát. Když vidíte, jak maká na obranné půlce, motivuje všechny k tomu, aby se snažili víc, aby bránili tvrději. To je hlavní důvod, proč jsme se mohli tento rok posunout v obraně.

Jaký máte vztah s trenérem Quinem Snyderem?

Máme skvělý vztah, jsem rád, že je tady. Myslím, že je to hlavní důvod, proč mě minulý rok podepsali. Chtěl mě asi nejvíc zpátky. Jsem mu velmi vděčný, že mi tuhle příležitost dal. Vím, že mi věří.

Jaký je?

Letos je tým postavený přesně tak, jak chce hrát – rychle dopředu, bránit a běhat, hrát s přihrávkami rychlý basket. Daří se nám to, i když je furt pořád spoustu věcí, které můžeme zlepšovat. Se stylem, který chce hrát, se můžeme i v budoucnosti dostat daleko. Základ máme.

Jak moc se liší příprava na zápas oproti Španělsku?

Není tady tolik času na tréninky, protože zápasů je hodně. Připravujeme se víc u videa, to je asi největší rozdíl. A pak je to tady mnohem víc individuálnější. Na tomhle levelu už každý ví, co potřebuje. Někdo si jde zastřílet, někdo jde na masáž. Všichni tady chápou, co jejich tělo potřebuje.

Kolik lidí v organizaci se o vás stará?

Na každý venkovní zápas letí 65 lidí, z toho patnáct hráčů, patnáct trenérů, máme čtyři fyzioterapeuty, dva na masáž, tři kondičáky… Tým je obrovský, ale potřebujeme ho. V hektickém programu, kdy každý druhý den hrajeme, je to potřeba. Péče je tady na nejvyšší úrovni.

Naučil jste se být v zámoří ještě větší profík v regeneraci a v péči o své tělo?

Rozhodně. Už také na sobě pozoruju, že mám něco odehrané. Nechci říkat, že jsem stařík, ale už jsem pochopil, co mé tělo potřebuje. To je velmi důležité. Je to hlavně o rutině. Zápasy jdou tady jeden za druhým a je potřeba si najít něco, co vás vždy připraví na zápas a držet to. Můj zápasový den vypadá prakticky úplně stejně.

Jak?

Ráno si vždycky dám stejnou snídani – nějaká vajíčka. Stejný předzápasový trénink – odstřílím stejný počet střel. Pak si dám hodinu a půl spánek. Tři a půl hodiny před zápasem přijíždím do haly. Patnáct minut se strečuju, pak jsem patnáct minut na hřišti. Dám si nějaký film, další strečink, lehké jídlo, těstoviny s masem, a jdu na zápas.

Nejde ani tak o rituály, jako spíš o ověřený postup práce?

Je to tak. První roky jsou prostě o tom, abyste to pochopil. Život v NBA je hodně odlišný od Evropy a pro ostatní kluky od univerzity. V Evropě jsme hráli dva zápasy týdně, měli jsme čtyři pět tréninků, tady je to opak. Hrajeme čtyři zápasy týdně a máme dva tréninky. Je důležité si najít rutinu.

Kolik času trávíte s fyzioterapeuty?

Když jsem hrál teď s Phoenixem 35 minut a další den 28 minut, bylo to pro mě hodně namáhavé, tak jsem jen přišel na halu a dvě hodiny jsem měl masáž. Dřív bych šel ještě na hřiště, ale je vážně důležité vědět, co vaše tělo potřebuje.

Jak se brání Kevin Durant?

Je pro mě neuvěřitelná zkušenost každý zápas bránit takové hráče – Kevin Durant, Jimmy Butler, Jayson Tatum, Jalen Brunson a tak dále. Je to super. Na ty lidi jsem koukal jako na mé idoly a teď se na ně každý den připravuji. Hrozně si toho vážím. Neberu to jen tak. Pořád je to pro mě zážitek.

Žijete svůj sen?

Je to tak.

Victor Wembanyama vám dal v říjnu 42 bodů. V čem je tak výjimečný?

Jeho potenciál je neuvěřitelný. Je šílené, že je to jeho teprve druhý rok v NBA. Bude jen lepší a lepší. Má na to, být v top pět nejlepších hráčů v historii NBA. Záleží to také na jeho zdraví, to bude pro něj nejdůležitější, protože má velmi atypickou stavbu těla. Co jsem slyšel, má to v hlavě v pořádku a chápe, že jeho tělo je pro něj to nejdůležitější, a fakt se o něj stará. Na svou výšku má opravdu výjimečné schopnosti. Nevidíte moc takových hráčů střílet trojky z jedné nohy.

Legendární LeBron James se zapsal do historie také tím, že v této sezoně nastoupil za Los Angeles Lakers se svým synem Bronnym. Hodně se rozebíralo, zda jde jen o marketing, protekci. Jaký je váš pohled?

Z jedné části to bude i marketing, ale Bronny je dobrý hráč. Díky stylu, jaký hraje, to může dotáhnout daleko. Jelikož je to LeBronův syn, tak kdyby chtěl, může střílet 30 střel za zápas a nikdo by mu nic nemohl říct, ale on hraje tvrdou obranu. Líbí se mi. Potenciál tam je, akorát potřebuje víc zápasů ve farmářské lize. Pro LeBrona i pro něj je to neuvěřitelný úspěch a zážitek, že spolu byli na hřišti. To se už jen tak někomu nepoštěstí.

Kdo je pro vás basketbalová jednička? LeBron, nebo Jordan?

Pro mě furt Jordan, ale absolutně chápu i volbu LeBrona. Je neskutečné proti němu hrát. Měl jsem několikrát možnost ho bránit. Cítit to naživo je neuvěřitelná zkušenost.

Proti Phoenixu jste hrál parádní zápas, ale basketbalový svět obletělo také video, jak Devin Booker předvedl proti vám ukázkový „step back“, prohodil míč mezi nohama a skóroval, zatímco vy jste po zádech odklouzal z palubovky. Jak je těžké takový moment hodit za hlavu a pak zase hrát to svoje a věřit si?

Je důležité pochopit, že tohle se dříve nebo později stane každému, obzvlášť když bráníte takovéto hráče. Pak jsem samozřejmě nešel na sociální sítě a nehledal jsem si to, věděl jsem, že to bude úplně všude. To je asi ta špatná stránka, ale myslím, že spousta lidí by byla na sebe pyšná, kdyby si mohla říct, že je krosnul Devin Booker. Já si z toho hlavu nedělám. Je to pro mě jen další zkušenost.

V minulé sezoně jste překonal zdravotní patálie a v závěru ročníku jste si výkony řekl o místo v sestavě Hawks a také o čtyřletou smlouvu na deset milionů dolarů. Když jste byl v létě volný hráč, neřešil jste i jiné varianty?

Atlanta byla pro mě jasná volba, protože – jak jsem říkal – s trenérem mám skvělý vztah. Nezdá se to na evropské poměry, ale na NBA poměry už tu jsem docela dlouho. Atlanta je už pro mě docela domov, mám to tady rád.

Jaká jsou vaše oblíbená místa?

S přítelkyní jsme se teď přestěhovali do nového bytu. Je to tady skvělé. Máme spoustu možností co dělat. Je tu i fajn počasí. Jediné, co je hrozné, je provoz. Na zápasy občas jedu 40 minut. Je ale mnohem lehčí přesvědčovat kamarády a rodinu, aby za mnou přijeli do Atlanty, než když jsem byl v Oklahomě. Tam za mnou nikdo nechtěl.

Vaří vám česká přítelkyně česká jídla?

Jo, já to miluju. Jsem hrozně rád, že je tady se mnou, je to podpora. Už dlouhou dobu nežiju doma v Čechách, přináší mi do Atlanty trošku českého domova. Je to skvělý.

Jak jste si zvykl na život v Americe?

Popravdě je mi bližší než ve Španělsku, kde byl život hodně jiný. Jak létáme všude po Americe, vidíme spousty kultury, města, hodně skvělých věcí.

Ale i těch horších. Jak ničivé požáry v Los Angeles narušily NBA?

Odletěli jsme odtamtud den poté, co požáry začaly. Měli jsme štěstí, byli jsme kousek od toho. Zasáhlo to NBA i všechny v okolí. V Americe se děje i spousta šílených věcí.

Musíte ještě spoluhráčům vysvětlovat, kde leží Česká republika?

Někteří vědí, umí i pár slovíček.

Jistě ta krásná.

Samozřejmě, ale radši je nebudu říkat. Ale fajn, že se bavíme o Česku a zjišťují si informace o něm.

Co se musí v Česku změnit, abyste nebyl jediným vyslancem v nejlepší basketbalové soutěži světa?

Bohužel pořád platí, že pokud to chcete dotáhnout co nejdál, tak je nejdůležitější co nejdřív se z Česka dostat třeba do Španělska nebo Německa. Případně na univerzitu. Myslím si, že český basket i mládež se posouvají. Je to něco, co chceme s našimi partnery a naší agenturou rozvíjet, dělat kempy, udělat nové hřiště. Jen ty děti na hřiště dostat. Pak bude víc talentů. Problém je, že dětí, co hrají basket, není dostatek. Tam, kde jsem vyrůstal, nebylo jediné basketbalové hřiště. Jediné venkovní bylo pod zámkem.

Stejně jste si cestu pod koš našel.

Taťka hrál basket ještě na vojně, pak i trénoval. Mám starší ségru, která taky hrála. V hale jsem byl celé dny s nimi, táhlo mě to k basketu. Na chvíli jsem zkusil i fotbal, ale věděl jsem, že basket je to, co chci dělat. Je to má vášeň.

V Písku jste za podpory projektu NBA vybudoval krásné venkovní hřiště. Vnímáte svůj společenský přesah?

Ano, je super, že NBA tyto projekty podporuje. Pořád na tom pracujeme, vymýšlíme další hřiště a kempy. Basket jde v České republice nahoru s výsledky, co reprezentace posledních pár let měla. Je potřeba toho využít a dostat malé děti na hřiště. Tam to začíná.

Jaké máte plány?

V létě budeme dělat velký kemp, přijede můj trenér z Ameriky. Chceme to udělat takové živější pro děti. Když jsem byl malý, tak v Písku bývaly kempy, na které přijížděli Američané. Byl to pro mě skvělý zážitek. Když přijede trenér, co trénuje hráče NBA, budu tam já, uděláme to v americkém stylu, tak si myslím, že to bude děti extrémně bavit, bude se jim to líbit. Můžeme to rok od roku posouvat dál, zvětšovat. Spousta věcí se dá zajistit i přes Atlantu Hawks, trička a další merch.

Baví vás trénování?

Jo, trénování jsem měl vždycky rád. Když jsem byl ve Strakonicích, tak jsem si také zkusil trénovat mladé. NBA to podporuje, dělá trenérské kurzy. Chci se na to zaměřit třeba po kariéře. To je snad za dlouhou dobu, ale určitě by mě to bavilo, mohl bych své zkušenosti předávat dál.

Do té doby si pokusíte plnit americký sen…

Chtěl bych jednou vyhrát NBA, to by byl sen. Tento rok se ale chci dostat do play-off. Ještě nikdy jsem ho nehrál. Byl by to taky pro mě splněný sen. Bude to ještě dlouhá cesta, ale s tímto týmem se tam můžeme dostat.

Důležité pro mladé hráče jsou také informace o finanční gramotnosti, abyste dokázal s výdělkem nakládat. Máte na to dobré poradce?

Tohle je jedna z prvních věcí, kterou by měl každý udělat, když se dostane do NBA – najmout si dobrého finančního poradce, aby mu peníze spravoval a pomáhal s investicemi. Nejsem člověk, který by utrácel. Bydlím v nájmu, auto mám na leasing. S tím problém nemám.

Investujete do fondů, nebo nemovitostí?

Spíš do fondů, ale nově začínám i s nemovitostmi, zkouším něco v Čechách. Je důležité se učit finanční gramotnost.

A mít správnou výchovu. Rodiče vás vychovali jako pokorného člověka?

Jo, jsem za to hrozně rád. Rodiče byli mou neuvěřitelnou podporou v celé mé cestě. Od začátku, kdy mě vozili do Písku, taťka mě trénoval celé dětství, mamka se pak za mnou přestěhovala do Španělska. Pomáhali mi moc. Jsem jim za to velmi vděčný. Nikdy po mně ani nic nechtěli. Nedělali to pro to, abych se jednou dostal do NBA. Pro ně je nejdůležitější, že jsem šťastný, že se mi daří.

Váš úspěch je i jejich.

Na sto procent. Bez jejich podpory bych to určitě nezvládl.