Barbora Krejčíková, tichá síla, která budí strach

Ano tichá. Barbora totiž nikdy – s výjimkou vítězného výkřiku po utkání – při úderech neheká, nekřičí ani neječí.

Donedávna byla „jen“ nenápadnou deblovou hvězdičkou. Najednou je komplexní hráčkou, z níž musí mít obavy kdokoli, kdo proti ní nastoupí. Její jízda Paříží v roce 2021 ohromila svět, dokázala na Roland Garros něco, co se nestalo už víc než dvacet let. A pořádně zahrozila i teď v Melbourne, i když se to v singlu nepovedlo na 100 procent.

V noci ze soboty na neděli evropského času ji ale na Australian Open čeká finále: v dámském deblu po boku Kateřiny Siniakové bude usilovat o grandslamový titul.

Krejčíková trochu mate tělem. Díváte se, jak hraje, jak se nehoní za každým balonem, a najednou zjistíte, že soupeřka je dva kroky za ní. Hraje agresivní, celoplošný tenis, který nedává moc šancí. Klidně pustí balon, který by jiné zkoušely doběhnout. Ale pak soupeřku dvakrát za sebou zatluče svým fantastickým bekhendem obouruč.

Není to superhvězda, nemá její manýry, obléká se obyčejně a stejně tak vystupuje. Teprve když se hodí do gala na večerní slavnostní akci, polknete překvapením, jakou osobnost před sebou máte.

Neplýtvá emocemi. Když hraje s divokou sopkou Kateřinou Siniakovou, je právě ona ta klidná síla. Jede jako dobře namazaný stroj. Umí všechno, ale ještě geniálnější je v tom, jak to všechno dokáže propojit do jednoho celku, do jedné hry, jednoho setu a jednoho utkání. A pozor, má k tomu hodně silnou psychiku. Tuhle mladou dámu jen tak něco nerozhodí.

Jakoby zničehonic se najednou vyhoupla i na místo české singlové jedničky. Je enormně pracovitá. Ano, enormně, ale právě to může být někdy i její slabinou. Dře do úmoru. První kolo v singlu, pak v deblu… Pak druhé, třetí atd. A když pořád postupuje vzhůru, což se nyní dost děje, přijde někdy náhle sekera, která ji doslova podetne. Přesně to se stalo teď na Australian Open. Nebylo to poprvé, kdy jí najednou došly síly. Snad za tím není zdravotní problém, jak naznačila.

S tenisem začínala asi ve třech letech na kurtech doma v Ivančicích, kam s maminkou doprovázela staršího bratra Petra. Tenis ji od začátku moc bavil. Celé odpoledne po škole běhala kolem tenisové zdi a snažila se trefit prkýnkem do tenisáku.

Nevyrůstala ale v žádné tenisové peřince. Prvních pár let hrála tenis v létě jen o zeď a v zimě si párkrát pinkla ve školní tělocvičně. Až později se dostala na antukový kurt, kde se o ni staral první trenér Antonín Ondra. Nejvíc se jí ale věnovala maminka, která s ní poctivě docházela každý den odpoledne na kurty.

Už v juniorkách patřila mezi světovou špičku, největší úspěchy ovšem sbírala v deblu. Třeba v roce 2013 ovládla čtyřhru na juniorském US Open, French Open i Wimbledonu.

„Nikdy jsem nechtěla být specialistka na čtyřhru. Dostala jsem nálepku, o kterou jsem vůbec nestála. Vyhrály jsme první dva grandslamy v deblu, když mi bylo dvaadvacet, ale vůbec to neznamenalo, že bych nechtěla uspět ve dvouhře,“ svěřila se před časem pro sport.cz.

Mimochodem, když na ni dohlíží z tribuny Aleš Kartus a z nebe její velký vzor Jana Novotná, je skoro k neporažení.