Atletika v krizi. Legenda chce zachránit zkostnatělý sport revolucí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Patří k nejlepším atletům historie. Čtyřikrát získal olympijské zlato, dvanáctkrát se stal mistrem světa. V posledních letech se však někdejší americký sprinter Michael Johnson nemůže zbavit dojmu, že od přelomu tisíciletí, kdy se loučil s kariérou, se jeho milovaný sport příliš nezměnil.

Atletika podle něj přešlapuje na místě, rozpačitě reaguje na nové trendy – jak na odlišné zájmy mladé generace, tak na stále se měnící způsob sledování sportovní zábavy.

Nejdřív o tom psal na sociální síti X a mluvil v rozhovorech s novináři. Loni se pak rozhodl, že sám zkusí atletiku postrčit směrem k budoucnosti. Od investorů získal 30 milionů dolarů a založil čtyřdílný seriál Grand Slam Track. První mítink se o víkendu konal v Kingstonu na Jamajce, další tři se uskuteční v Miami, Philadelphii a Los Angeles.

Jak název napovídá, soutěží se pouze na dráze, tedy v bězích. Johnson věří, že tradicionalistický sport má v jeho režii šanci být populární jako tenis, golf nebo F1. Že dokáže zaujmout sportovní fanoušky i jindy než při olympijských hrách a mistrovství světa.

„Je trochu nešťastné, že máme tři miliardy lidí, kteří na velkých akcích atletiku sledují a pokračovali by v tom dál, kdyby měli příležitost,“ tvrdí.

Od roku 2010 sice existuje Diamantová liga, seriál patnácti elitních mítinků na čtyřech kontinentech, ale musíte být docela znalci, abyste věděli, kdy se koná příští akce, ve kterých disciplínách se bude soutěžit a jaká se sejde konkurence.

Rozhodně to není fenomén srovnatelný s hlavními tenisovými a golfovými turnaji.

Pro letošní rok se v USA ani nepodařilo sehnat televizní stanici ochotnou koupit vysílací práva. Diamantová liga bude k vidění pouze na placených streamech webu FloTrack, což se mezi závodníky nesetkalo s nadšením. „Platit třicet dolarů měsíčně kvůli atletickým přenosům, to hodně fanouškům nebude dávat smysl. A upřímně, nedává ho ani mně,“ postěžovala si sprinterka Gabby Thomasová, trojnásobná olympijská vítězka z Paříže.

Oslovit početnější skupiny než tradiční příznivce se atletice nedaří ani při halových a regionálních šampionátech. A jen v málokterých zemích jsou národní mistrovství nebo ligové soutěže událostí, o níž by média podrobně informovala.

Nedá se však říct, že by se funkcionáři a manažeři nesnažili. Nápady dostat atletiku blíž lidem, kteří by si jinak lístek na závody nekoupili, jsou tady dlouho. Například při ME 2016 se kvalifikace diskařů a oštěpařů konaly v amsterdamském parku Museumplein.

Závody chodců a maratonců už jen výjimečně startují i finišují na dráze stadionu. Častěji se přesouvají do center měst – kvůli možnosti zaujmout nové publikum, lepší atmosféře i fotogenickým kulisám.

Na zásadní změnu to však nestačí.

Atletika musí podle Michaela Johnsona v první řadě změnit sebeprezentaci. Přestat být posedlá čísly a rekordy. Fanoušci potřebují vnímat hvězdy hlavně přes jejich životní příběhy.

Podobně jako se to naučili u F1, zejména díky seriálu Drive to Survive. „Lidé chtějí znát cestu sportovců na vrchol. Chtějí pochopit, co je to za osobnosti,“ vysvětloval v loňském rozhovoru pro Los Angeles Times. „To bude pro naši soutěž naprosto zásadní věc.“

Od vyprávění příběhů má být kousek k ostře sledovaným duelům jejich hrdinů.

I tady má atletika co dohánět. Zatímco tenisté Roger Federer a Rafael Nadal se za kariéru utkali čtyřicetkrát, ona podobnou rivalitu hodně dlouho neměla. Špička se až na výjimky střetávala pouze na mistrovských akcích.

Někteří borci měli dokonce ve smlouvě s pořadateli mítinků a maratonů klauzuli no competition, tedy si mohli vybírat soupeře. Aby nepřicházeli o renomé a peníze, případně se v klidu mohli soustředit na překonání světového rekordu.

Dalším důvodem, proč atletika nedokáže trvale udržet pozornost fanoušků, je podle Johnsona to, že lpí na zkostnatělém fungování soutěží. Na představě, že lidi pořád nejvíc baví rozmanitost disciplín.

„Při mítincích se snažíme vtěsnat olympijské hry do jednoho dne. To mohlo fungovat v 60. nebo 70. letech. Ale dnes je stále méně fanoušků, které zajímá všechno a jsou schopni rozumět nuancím čtyř různých skokanských disciplín, čtyř vrhačských a ještě sprintům a vytrvalostním běhům,“ tvrdí.

Anachronismem jsou pro něj také disciplíny, jež se nedají v televizi sledovat na jeden zátah. Tedy soutěže ve skocích a vrzích trvající několik hodin se spoustou přešlapů a nepovedených pokusů.

„Můžu zachránit běhy, ale ne celou atletiku.“ Těmito slovy Johnson zdůvodnil, proč se Grand Slam Track zaměřil pouze na dráhové disciplíny.

Rozdělil je do šesti kategorií: krátké sprinty (100 a 200 m), krátké překážky (100/110 m př. a hladkých 100 m), dlouhé sprinty (200 a 400 m), dlouhé překážky (400 m př. a hladkých 400 m), krátké tratě (800 a 1500 m), dlouhé tratě (3000 a 5000 m). Každý z účastníků tak během tří dnů absolvuje dva závody a vítěze kategorie určí součet bodů za umístění.

Nejdůležitější už nejsou časy, nýbrž dramatičnost závodu. Radši vyrovnanou, pomalou patnáctistovku než vítěze s nejrychlejším výkonem sezony, jenž cílem proběhne s desetimetrovým náskokem.

Soutěží se proto bez vodičů i bez pohybujícího se světelného značení podél vnitřní dráhy. A také bez startovních čísel. Ta ostatně byla další věcí, která Johnsona iritovala. „Nejrychlejší sportovci světa závodí s kusem papíru přišpendleným na dresu… To prostě zavání amatérismem,“ prohlásil už dřív. Místo nich vymyslel nalepovací „závodní ID“ s křestním jménem a adresou instagramového účtu.

Základ GST tvoří 48 běžců se smlouvou na všechny čtyři akce – právě proto, aby se fanoušci mohli těšit na opakované souboje hlavních hvězd. Dalších 48 účastníků jsou tzv. vyzyvatelé, doplňovaní průběžně.

Ovšem největší změnou proti atletickým zvyklostem je výše odměn. Ve hře je celkem 12,6 milionu dolarů a vítěz každé kategorie si z mítinku odveze 100 tisíc dolarů. Ještě osmý v pořadí bere 10 tisíc.

Pro srovnání: 10 tisíc dolarů je prize money pro vítěze běžného závodu Diamantové ligy, prémiové disciplíny jsou honorovány dvojnásobně. Až při závěrečném finále se dá vydělat 30 tisíc, resp. 50 tisíc dolarů.

„Atleti jsou frustrovaní z toho, jak byli v minulých letech placeni a oceňováni za své úžasné výkony. Teď nastala šance to změnit,“ dodává Johnson.

V podcastech a na tiskových konferencích zněly jeho představy slibně, mnozí experti mluví o nové éře, ale teprve teď se ukáže, jestli Grand Slam Track má skutečně potenciál měnit atletiku.

Na první problémy narazil Johnson hned při sestavování soupisky. Sice podepsal deset olympijských vítězů z Paříže, ale některá velká jména mu odřekla. Navzdory rekordním odměnám.

V první řadě Noah Lyles, což je nejen chlapík, jenž po dvaceti letech získal pro USA zlatou medaili na stovce, nýbrž také hvězda netflixovské dokumentární série Sprint. Nejdříve mu vadilo, že v době jednání neměl Grand Slam Track uzavřené televizní kontrakty – nakonec se vysílá do 189 zemí včetně Česka (Eurosport). Pak zpochybňoval obchodní model i samotný systém závodů.

Dalšími chybějícími esy jsou Sha'Carri Richardsonová (mistryně světa na 100 m), Keely Hodgkinsonová (olympijská vítězka na 800 m, britská sportovkyně roku 2024) nebo norský fenomén Jakob Ingebrigtsen (mj. olympijský vítěz na 1500 a 5000 m).

Nenaplnila se ani představa, že dva ze závodů by se konaly v Evropě. Johnson měl zájem o Londýn a Birmingham, ovšem od oslovených organizátorů slyšel jen, že mu drží palce, ale do takového rizika nepůjdou. I proto se seriálu účastní minimum Evropanů – ono letět během jara čtyřikrát za oceán by docela narušilo přípravu na zářijové mistrovství světa.

Příští mítink tak bude hostit Miami na skromném stadionu pro 5000 lidí. V Kingstonu je sice kapacita podstatně vyšší, ale tvrdit, že o víkendu se závodilo před poloprázdnými tribunami, by byl docela eufemismus. Pořadatelé vysvětlovali nízké návštěvy i extrémním počasím, které vládlo den před startem mítinku.

Pro ekonomický úspěch seriálu sice bude důležitější počet fanoušků u televize a na sociálních sítích, přesto by malý zájem o lístky nebyl dobrým signálem. „Žádný startup není ziskový hned v prvním roce,“ reagoval Johnson na podobné výtky.

Mezinárodní federace World Athletics se ke Grand Slam Tracku staví neutrálně. „Každá konkurence je dobrá,“ prohlásil na nedávném setkání s novináři Petr Stastny, šéf její Diamantové ligy. „Vítáme nové projekty, ale už méně termínové kolize, které nás bohužel čekají. Takové věci neprospívají atletům ani organizátorům,“ dodal s odkazem na květnový miamský mítink pořádaný souběžně s Diamantovou ligou v Šanghaji.

World Athletics nemohla zaujmout povýšený postoj už proto, že také ona se chystá vydat podobnou cestou. Příští rok uspořádá v Budapešti ambiciozní novinku Ultimate Championship, jakousi třídenní show nejlepších atletů světa.

I tam bude program docela osekaný – o zdlouhavé kvalifikace i některé závody. Hlavním magnetem mají být běhy do 5000 metrů, technické disciplíny se stanou spíše doplňkem. Fanoušci tak neuvidí disk a kouli, ale ani chůzi, steeple a víceboje. Kladivem budou házet muži, trojskok čeká jen ženy. Obě štafety budou pouze smíšené.

Akce se má pravidelně konat v sudých letech (lichá jsou vyčleněná pro světové šampionáty) a odměny budou ještě vyšší než na GST. Vítězové dostanou 150 tisíc dolarů, za víkend se rozdělí celkem 10 milionů.

Jestli podobné podniky přitáhnou do hledišť a k televizním obrazovkám více příznivců, pochopitelně ukáže až čas. Ale minimálně sportovci mají šanci vydělat na tom, že se atletika konečně rozhýbala.