Článek
Jan Macháček je legendou českého ragby.
Několikrát byl zvolen ragbistou roku, se Slavií vyhrál titul, ale úspěchy v tuzemsku ho ani zdaleka neuspokojily. Hrál na Novém Zélandu, později si jako profesionál zahrál ve Francii, ve Walesu a v Anglii. Absolvent informatiky na MFF a později FTVS na UK v Praze dnes v areálu pražského Centra sportu Olymp, kde se připravují sportovci Ministerstva vnitra, vede ragbyový oddíl, který těžiště svojí činnosti zatím vidí především v práci s mládeží.
Začalo dlouho očekávané a vysoce sledované mistrovství světa v ragby. Proč na něm nehraje česká reprezentace?
Nemáme tu kvalitu, je to jiná úroveň. Nejblíže jsme účasti na mistrovství světa asi byli v období let 2003-2008, to jsme v Evropě hráli druhou výkonnostní skupinu. Utkávali jsme se s Rumunskem, Španělskem, Portugalskem, s Ruskem nebo s Gruzií a hráli jsme s nimi občas i vyrovnaná utkání. Tyhle mančafty mistrovství světa hrají, ale my už jsme dnes jinde.
Ragby je v Česku malý sport, máme nepočetnou základnu, ze které je těžké vybírat hráče, kteří by svojí kvalitou odpovídali tomu, co vyžaduje účast na mistrovství světa. Určitě to není jediný problém, ale ragbyové velmoci mají mimo jiné obrovskou základnu, protože sport tam má velkou tradici.
Existují i výjimky, jako třeba Uruguay, kde, pokud vím, také ragby nehraje tolik lidí. Předpokládám, že úzký okruh lidí, kteří se v této zemi ragby na vysoké úrovni věnují, má výjimečné podmínky a kvalitní přípravu.
Proč to stejně neuděláme v Česku?
Nemáme na to prostředky a řekl bych, že schází podpora ze strany místních klubů. Dobrým krokem se zdá být myšlenka výběrového týmu „Bohemia Warriors“, který tímto směrem míří. Tento výběrový tým letos na podzim odehraje několik utkání s evropskými týmy v rámci poháru, který je vzdálenou obdobou konferenční ligy ve fotbalu.
Hrají čeští ragbisté v zahraničí?
Hrají, ale mám pocit, že je jich čím dál méně a nehrají vrcholné soutěže. Je to škoda, já jim doporučuji, dokud jsou mladí, aby šli hrát ven. Když nic jiného, je to dobrá škola života, třeba pro studenty to je určitě přínosem, i když třeba v dané zemi nehrají tu nejvyšší úroveň.
Která země je z tohoto pohledu zemí zaslíbenou?
Francie, tam se dá ještě i v nějaké třetí čtvrté výkonnostní soutěži vydělávat, k tomu třeba trénovat děti nebo studovat. Profesionálové už jsou dnes ve Francii dobře placení. Není to jako fotbal, to rozhodně ne, ale pokud hrajete pět šest let nejvyšší francouzskou soutěž, takž už si můžete docela slušně vydělat. Největší hvězdy mají kontrakty i na milion eur ročně.
Jinak je za peníze možné hrát ještě v Anglii, ve Walesu a v Irsku.
Na mistrovství světa je třeba Gruzie. Proč Gruzie může a my nemůžeme?
V Gruzii jsou historické vazby na Sovětský svaz, kde bylo ragby na slušné úrovni. Vlastní ragbyovou unii mají od začátku 90. let, jak už jsem říkal, kolem roku 2000 to byla plus minus naše úroveň. Nám pak ale začal ujíždět vlak a Gruzínci šli pořád nahoru. Dnes mají hlavně na některých pozicích kvalitní hráče, letos už porazili i Wales, ale úplná světová špička to ještě není. V Gruzii nemají valnou soutěž, tak skoro všichni hrají ve Francii.
Největší favorité šampionátu jsou známí, Francie, Anglie, Nový Zéland, Jihoafrická republika. Může jim někdo cestu k titulu zkomplikovat? Máte nějakého černého koně?
Pro mě by bylo překvapením i to, kdyby o titul hrála Anglie, protože v posledních měsících nijak zázračnou formu nemá. Uvidíme, co předvedou Argentina a Austrálie. Australané mají velice mladý, ambiciózní tým a zkušeného trenéra.
Mistrovství světa bude trvat skoro dva měsíce. Hráči na něj musí být extrémně dobře fyzicky připraveni. Jak taková příprava špičkového hráče na vrchol sezony vlastně vypadá?
Je to dlouhá cesta. Ragby je velmi komplexní sport spojující fyzickou připravenost s taktikou, takže v dnešní, již profesionální éře, se v tréninku musíte zaměřit na všechny aspekty hry. A protože je ragby hra fyzicky velmi náročná, hrají už významnou roli také regenerace a celková zdravotní péče.
V oddílech ale určitě pořád existují různé přístupy, vždy záleží na trenérovi. V Newportu, když jsem tam působil, trénovali ti nejlepší třeba jen dvakrát týdně, říkali, že mají natrénováno z mládí. Ovšem kdo se chtěl do áčka dostat, musel logicky trénovat víc, individuálně. Když jsem ale hrál v Manchesteru pod Johnem Mitchellem, který pak trénoval All Blacks, měli jsme osm nebo devět tréninkových jednotek týdně. Plus zápas. Zahrnovalo to od posilovny přes nácvik herních činností až po regeneraci.
Jaká jsou v ragby nejčastější zranění?
Kolena, kotníky, ramena, záda… Ale bohužel také otřesy mozku, což je nebezpečné. Světové ragbyová unie to teď dost řeší, především na úrovni úpravy pravidel.
Byl v ragby někdy problém s dopingem? Látky urychlující regeneraci, ale i ty, co podporují růst svalové hmoty, by se ragbistovi asi hodily, nebo ne?
Když nepočítám to, že někomu zjistili marihuanu, tak je těch případů minimum. A nepamatuju si, že by se kdy jednalo o hráče té úplně nejvyšší výkonnostní úrovně.
Že by takové prostředky, anabolika, steroidy, růstové hormony pomohly, o tom nepochybuju. V našem prostředí ale dobře funguje osvěta a také jsou poměrně časté kontroly. Já jsem byl v době, kdy jsem hrál špičku, kontrolovaný každý rok.
Čekal jsem odpověď typu „to by ragbista nikdy neudělal, je to čestný chlap a sportovec“.
Určitě jsou hodnoty většiny hráčů, alespoň těch špičkových, obecně nastaveny tak, že doping do jejich sportu nepatří. Hlavně je tu ale fakt, že ragby je nesmírně komplexní sport, ve kterém je ta kondiční část sice důležitým, ale pořád jenom jedním z mnoha aspektů tvořících kvalitního hráče. Když budete hora svalů, samo o sobě vám to v ragby nepomůže.
Táhne doopravdy celý ragbyový svět za jeden provaz? Žádné spory asociací, uplacená pořadatelství šampionátů…?
Nechci to vidět příliš idealisticky, protože nějaká zákulisní pnutí se i v ragby občas objeví. Jde především o někdy rozdílný pohled těch tradičních ragbyových velmocí, kterými jsou především Anglie a Francie, a novodobých velikánů reprezentovaných Novým Zélandem, Austrálií a třeba Argentinou. Každý, kdo ragby alespoň trochu sleduje, asi slyšel o Six Nations, což je nesmírně populární a prestižní soutěž hraná mezi Anglií, Francií, Itálií, Irskem, Skotskem a Walesem. Je to uzavřená společnost, ta sestava se mění nebo rozšiřuje jen velmi výjimečně.
Jinou soutěž mezi sebou hrají Jihoafrická republika, Nový Zéland, Austrálie a Argentina a čistě ze sportovního pohledu to je dnes asi kvalitnější soutěž než Six Nations. Ale oni se samozřejmě potýkají s problémy danými jejich geografickou polohou a komerčně to tedy tak úspěšné není. Dovedu si představit, že by pro někoho bylo zajímavé tyto dvě soutěže nějakým způsobem propojit. A někdo jiný se tomu možná brání, tak třeba tam mohou být určitě třecí plochy. Six Nations je dnes ve skutečnosti komerčním podnikem vlastněným soukromou společností a vyjednávání s nimi asi nebude právě nejjednodušší.
Co je ale zajímavé, v ragby se ta diplomacie nedostává na veřejnost, takže sport celkově působí konzistentně a jednotně.
Velkou roli asi hraje historie a tradice.
To sice ano, ale Světová ragbyová unie se rozvoji a novinkám nebrání. Teď mám na mysli třeba mistrovství světa žen, které se vedle mužského šampionátu také razantně přihlásilo o sledovanost. No a samostatnou kapitolou by mohlo být sedmičkové ragby a olympiáda. Ale ragby na olympijských hrách, to vlastně není žádná novinka.
Barbarian F.C.
Exhibiční ragbyový tým složený ze špičkových hráčů světových týmů založil v roce 1890 Angličan William Percy Carpmael. K příležitostným zápasům vyzývá kluby i národní týmy z celého světa. Tyto zápasy jsou vždy vysoce sledovanou událostí, pozvaní hráči berou pozvánku do týmu Barbarians jako poctu. V posledních letech, kdy je kalendář špičkových ragbyových týmů stále plnější, je ale čím dál složitější nacházet termíny a zvát do týmu hráče tak, aby zápasy Barbarians nekolidovaly s programem klubů či národních týmů. „Je to čistě komerční projekt, kterému nemusí být třeba trenéři v určitou dobu nakloněni. Pořád má ale obrovskou sledovanost,“ vysvětluje Jan Macháček, který měl tu čest si za Barbarians také zahrát.
