Adam Ondra: Když mi bude sloužit zdraví, polezu do smrti

Adame, tento rozhovor má být bilanční. Musíme se zastavit u roku uplynulého. Jaký byl?

První, co mne napadne, že byl krásný, nejen kvůli sportovním úspěchům, ale i díky narození syna. Ze sportovního hlediska byl trochu odpočinkovější, vybral jsem si jen pár závodů, tak byl i méně stresující. OH v Tokiu byl velký cíl, tam jsem dal hodně do tréninku. Teď jsem nebyl pod takovým dlouhodobým tlakem jako před olympiádou.

Jak se špičkový horolezec změní s příchodem manželství, potomka, když najednou začne vedle svých cílů vytvářet cíl nový – rodinu?

Určitě změní, ale zatím se ukázalo, že se dá vše skvěle skloubit. Mám štěstí v úžasné manželce, která mne podporuje a chápe, co lezení obnáší, protože je sama výborná lezkyně. Musím trochu jinak vybírat tréninkové cíle, takže jsme třeba letos jeli na měsíc do Norska s celou rodinou, a skloubit trénink na závody. Já ale ani nemám důvod často cestovat někam daleko za tréninkem. V Brně mám výborné podmínky, které jsou srovnatelné jen s několika málo místy na světě. Pro trénink je zásadní lezení na umělé stěně. A v čisté přípravě na závody trénuji jen na ní. Skály jsou pro mne jakýmsi paralelním sportem, na který nezapomínám.

Jste 15 let na absolutní světové špičce. V roce 2008 jste získal první prestižní Salewa Rock Award. 2009 první medaili v obtížnosti na MS, 2010 vyhrál první Arco a 2014 první dva tituly na MS v Gijonu. Čeho si ceníte nejvíc?

U závodů je pro mne nejvíc mistrovství světa. Zlato z něj mi relativně dlouho chybělo. V roce 2009, to mi bylo 16, jsem byl relativně hodně blízko, ale nakonec mne přelezl Španěl Patxi Usobiaga, který byl zase předtím třikrát druhý. On si to zasloužil. A já jsem byl rád, protože potom byl mým trenérem a díky němu jsem se sám stal dvojnásobným vítězem na MS 2014 v Gijonu. Dnes už je to spíš mentor, mým hlavním trenérem je Petr Klofáč.

Jaký chcete, aby byl rok 2023? Co bude vaším hlavním cílem?

Asi ze sportovního hlediska srpnové MS v Bernu. Bude to jak MS jednotlivých disciplín, tak i té olympijské dvojkombinace. Takže půjde o první možnost, jak se dostat na pařížskou olympiádu, nominují se tam první tři. Pak bude ještě jedna vstupenka z ME.

Paříž je pro vás tedy podobně jako Tokio velkou prioritou?

Určitě, kdyby nebyla, tak bych se třeba závodům ani nevěnoval a na 100 % bych se už dal na skalní lezení,. Je to zajímavý a motivační cíl. Aby se člověk udržel ve špičce, tak je třeba závodit.

Bude to pro vás poslední olympiáda?

Doufám, že nebude poslední. V Los Angeles 2030 mi bude 37 let a možná tam budou ty tři disciplíny závodního lezení samostatně. To by mi vyhovovalo.

Proč?

Protože lezení na rychlost není pro mne. Pak jsou ty dvě – bouldering a obtížnost. V boulderingu mám vyhráno spoustu závodů, jsem v něm i mistr světa z roku 2014. Ale ta disciplína se mění a mně už tolik nevyhovuje. Zaměřuje se to víc ke koordinaci a dynamice. A dynamická síla se s věkem ztrácí. Když jsem začínal, tak tenhle styl boulderingu vlastně neexistoval. Na skalách to nenajdete, a když teď dorůstá generace, která v tom stylu vyrostla, tak je náročné jí konkurovat. Po Paříži s boulderingem končím, nebudu konkurenceschopný a mohl bych se i zranit. Myslím, že soutěž na obtížnost se za pět let tolik nezmění, šla mi vždycky nejlíp a je pro mne i královskou disciplínou. A sám se v ní určitě budu ještě posouvat dál.

Máte plán, jak Paříži přizpůsobit přípravu?

Před olympiádou bude již zmíněné MS, na to se chci dobře připravit. Vím, jak budu trénovat a na jaké závody kdy pojedu i na jaké skály. Do května to bude spíš o tréninku a nějakých kratších výletech do skal. Závodní sezona pro mne začne až první víkend v červnu, kdy bude v Praze Světový pohár v boulderingu. To bude velká událost na Letenské pláni, nemůže snad být lepší místo. Světový pohár se do Česka vrací po mnoha letech, čekám skvělou návštěvu a atmosféru.

Dá se na olympiádu natrénovat dobře jen doma, nebo potřebujete i nějakou zahraniční přípravu?

U nás je dnes dost umělých stěn a jediné, co potřebuji mít, jsou na nich určité specifické cesty postavené dobrým stavěčem. I v ČR jsou už dobří stavěči, ale dají se pozvat i ti světoví. Financuje to Český horolezecký svaz a není to jen pro mne, ale pro celou reprezentaci. Jen ty nejtěžší úseky si vyzkouším nakonec pouze já a Martin Stráník.

Mám zároveň výhodu, že těsně před závody pojedu do Innsbrucku, kde je jedno z nejlepších lezeckých center.

Jak vlastně vypadá váš trénink? Určitě se liší podle toho, jestli je léto, zima i jaké cíle před sebou máte?

70 % spočívá v lezení, ale provádím i posilování s vlastním tělem s důrazem na propojení svalových řetězců. Zvedat železa v posilovně by pro mne bylo kontraproduktivní.

Stane se často, že se lezec i zraní?

Stane, většinou nic vážného. Před pár lety to byly nejčastěji prsty, kvůli malým chytům, které mohly prsty poškodit. Dnes je trend, že se leze na větších a oblých chytech, mezi nimiž musíte skákat - o to náročnější je to zase na ramena, lokty a na kolena. Pro mne je Achillovou patou rameno.

U vás se jasně kariéra dělí na dvě větve – sportovní lezení a skalní lezení. Mění se teď nějak pro vás ten poměr i důležitost?

Vzhledem k olympiádě polezu víc na umělé stěně, ale na rozdíl od přípravy před Tokiem polezu tentokrát víc i na skalách. Bude to pro zachování psychické pohody. Jsem sice závodník, ale duší a srdcem skalní lezec.

Máte za sebou dva lezecké skalní diamanty – Downwall a Flatanger 9c. The Economist vás dokonce označil za nejlepšího skalního lezce. Dá se v tom jít ještě dál? Existuje i 9c+? Už o ní víte?

Určitě může být i 10a, ale momentálně to ještě nikdo nenavrtal a nevylezl. Já osobně si myslím, že 9c je asi můj strop, 9c+ už nevylezu, protože to je na mne moc těžké. Ale dost možná taková cesta už je někde připravená a navrtaná. Problém je v tom, že dokud to nevylezete, tak nevíte přesně, o jakou obtížnost se jedná.

Jak se vůbec hledá ta velká stěna? Máte známé, přehled, ale třeba se někde skrývá něco, o čem nevíte…

Na světě jsou určitě stovky a tisíce takových cest, ale zatím nikdo nemá tu schopnost. Zjistíte to tím, až když to vylezete. Někdy je to dané jediným těžkým krokem. Jindy jednotlivé kroky nejsou až tak náročné, ale zato je těžké je pospojovat.

A jak se to dozvíte? Lidé mi píší, bavíme se, vidím fotku na internetu, někdo mi poradí. Stane se, že někdo něco objeví, navrtá a zjistí, že to není pro něho a zavolá vám. Třeba Flatanger 9c v Norsku jsem si navrtal já sám, ale trvalo pár let, než jsem to vylezl. Je to individuální, v Moravském krasu lezu 20 let, ale i tam můžu najít těžkou linii, kterou ale teprve objevím až na základě zkušeností.

Lezení šlo v posledních letech obrovsky kupředu. Je to pravda?

Úroveň lezců se posunula nahoru. V závodním i skalním lezení. Dnes jsou i velmi dobré tréninkové podmínky. Zvedla se kvalita umělých stěn, kvalita chytů, tolik se dnes nezraňujete, chyty jsou promyšlené.

Změnil se i pohled na sport. Dívat se letos v září na mnichovskou arénu Königsplatz během ME bylo úchvatné. Najednou na ty soutěže koukají i ti, kteří nemají s lezením nic společného…

Na závodech jsou tisíce diváků už dlouho, ale dřív to neběželo v televizi. A díky TV to má úspěch u nás i v zahraničí. Někteří z nás si mysleli, že lezení je z diváckého pohledu nuda, ale ukázalo se, že je to dramatické.

Co bouldering? To je určitě samostatná kapitola. Lidé se dnes scházejí na boulderingu i jako na nějaké společenské akci…

Je to velký fenomén, za posledních pět let to vylétlo brutálně. Dříve jsem tam přišel a velkou část lidí znal. Dnes ze 150 lidí nemusím znát nikoho, to bylo dřív nepředstavitelné. V duchu si ty lidi rozděluji na hardcore lezce, těch je spíš konstantní počet. A pak jsou tam ti, které lezení baví a občas si zajdou na stěnu. Baví je ten pohyb. Chodí tam, jako dřív chodili do posilovny. Nic zásadního totiž k tomu nepotřebujete, je to relativně levný a dostupný sport.

U kol se říká, že cyklistika je jen jedna. Platí to i o lezení? Určitě znáte takové lidi, jako je Mára Holeček, který leze výškové sólovýstupy. Nakolik jsou vaše sporty podobné?

Je to spíš hodně rozdílné a bude ještě víc. Ta filozofie, že lezeme nahoru, ta bude vždy (i když v boulderingu se leze jen do boku). Já lezu jen v letním dresu a v lezečkách. Mára Holeček dělá technické náročné věci ve vysokých horách, je tam i led a sníh, leze s cepíny a mačkami, to je hodně odlišné. A pak tu jsou i výstupy na osmitisícovky…

Měl byste chuť si dát někdy to, co Mára Holeček, prvovýstup nějaké 6-7tisícovky?

O tom bych asi ještě uvažoval, ale lézt na Mount Everest to už ne, tam je to přelidněné. Nemusím stát na nejvyšší hoře, to je až sobecké. Ale… na druhé straně je ve mně dobrodružná povaha, touha vystoupit na vrchol a kouknout se z vršku na svět. Mám to po rodičích, kteří dělali klasické horolezení a jezdili do hor. Je to i ve mně a to, co dělá Mára, by mne lákalo. Ale je to zároveň hodně nebezpečné, chce to posouvat limity, dráždíte hodně hada bosou nohou. Ani můj sport oproti tomu, co dělá Mára, není sice úplně 100% bezpečný, ale riziko je minimální.

A co teprve takoví lidé jako je Nims Purja, který doslova sprintuje na osmitisícovky a leze je v rekordních časech?

Líbí se mi to z moderního pohledu posouvání hranic. A posouvat to tak, že tam vyběhnu za den, to je drsné. Ono je to i v tom našem „normálním“ lezení. Třeba Macocha se dřív lezla technicky tři dny v kuse a bylo to velké dobrodružství. Já to dnes už lezu volně a místo abych tam tři dny mrzl, tak to vylezu za tři hodiny. To samé se stalo s výškovým lezením. Ostatně Nims Purja tím na druhé straně i eliminuje riziko.

Zpátky ke skalnímu lezení – který z těch způsobů máte nejraději, přijít pod neznámou stěnu a rovnou ji vylézt „na on-sight“? Nebo s nějakou přípravou?

V čem jsem nejvýjimečnější, to je asi „na on-sight“. Je to ultimátní dovednost. Umět stěnu přečíst napoprvé a neudělat chyby, dobře se rozhodnout, jít do rizika… To je něco. Tohle jsou mé přednosti, vždy mne bavilo lézt i tam, kde mi to ze začátku nešlo. Zkoušet něco, co jsem ještě nedělal.

Řekl jste nedávno: Adrenalin mám rád, ale sportovní lezení už mi žádný adrenalin nedává… A na druhé straně, když ho mám, tak lezu něco objektivně nebezpečného a do toho se mi vlastně trochu nechce…

Spousta lidí zažije adrenalin na umělé stěně a už se tam nahoře trochu bojí. Já jim závidím, protože já se nebojím. Musím lézt něco, co není zajištěné nýty. Jenže tam už jsou situace, kdy může přijít blbý pád. Musíte se pak rozhodnout, zda vám to stojí za to. Že třeba odejdete s pohmožděným kotníkem. Proto těsně před závody lezu jen dobře zajištěné cesty.

Zdůrazňujete, že vám jde v lezení hodně o estetiku pohybu a že se ve skalách cítíte víc jako umělec. Proč?

Je to tak. I lezení na závodech je o technice, ale pro mne je to o tom jít tam s nejlepší fyzičkou a pak ji dobře prodat. A jsou tam kroky, které jsem už dělal. Ve skalách je to mnohem víc kreativní, to mám radši.

Stačíte vnímat situaci kolem nás. Třeba i politiku, situaci na Ukrajině?

Určitě, sleduju to hodně. I proto, že mám díky lezení procestovaný svět, tak se o některé věci musím zajímat.

Umíte si představit, jaký bude a co bude dělat Adam Ondra za pět a za 10 let?

Za pět let to bude podobné dnešku. Za 10 let pořád polezu, a když mi bude sloužit zdraví, tak polezu do smrti. Určitě nebudu chodit do kanceláře od 8 do 16. Časem by mne asi bavilo přesunout se do vysokých hor, ale asi ne tak jako Mára Holeček, tam kde je led, ale kde bude většina lezení ve skále. To bych mohl být profi sportovcem do 50 let. Nebo si umím představit, že bych mohl být trenérem. Určitou techniku lezení umím vysvětlit jako málokdo, právě proto, že jsem to sám prožil. Díky tomu, co jsem se naučil a zažil, nemám strach o budoucnost. Ale je to ještě daleko.

Jednou bych prostě rád našel rovnováhu, abych měl čas i na sebe a na rodinu.