Špindl nebyl pro Čechy. Krize to změní, snížíme ceny, říká šéf TMR

TMR provozuje skiareály, zábavní parky, golfová hřiště a hotely na Slovensku, v Česku, Polsku a v Rakousku. V březnu je musela skupina všechny zavřít a teď znovu rozbíhá podnikání. Šéf TMR Igor Rattaj v rozhovoru přiznává: „Budeme muset spoléhat na domácí turisty a snížit ceny.“ Skupina podle něj skončí s expanzí a zvažuje, že se zbaví některých segmentů, aby se mohla soustředit na svůj klíčový byznys - horský turistický průmysl.

Krize by neměla zpomalit největší český investiční projekt TMR, tedy propojení skiareálů Medvědín a Svatý Petr ve Špindlerově Mlýně, což vyjde zhruba na miliardu korun. Podle Rattaje se stavba, která v závěru loňského roku získala kladné stanovisko ke studii EIA, rozběhne v příštím roce. Tedy podle plánu, bez ohledu na krizi.

TMR chce prosadit také stavbu velkokapacitního parkoviště a lanovky na Štrbském plese, kam vstoupila před měsícem jako nový majitel. Hlavní cíl pro letošní rok je ale podle Rattaje jasný: „Teď musíme hlavně přežít,“ říká v rozhovoru.

Jak se vám daří teď, na začátku prázdnin?

Už je to dobré, už to aspoň nějak šlape. Ale bylo to zlé a nevíme, co bude dál. Pořád hrozí druhá nebo i třetí vlna nákazy.

Za první pololetí letošního účetního roku, které vám skončilo v dubnu, máte meziroční propad čistého zisku o 22 procent. Je to dost, ale u vašeho byznysu bych čekala i horší náraz…

V březnu, když jsme museli zavřít, ještě neběžely aquaparky a lyžování už dobíhalo. Například skiareál ve Špindlerově Mlýně skončil plus minus s plánem, dostali jsme se ve výsledcích nad loňský rok. Tam to bylo v pohodě.

Přestože v Krkonoších navíc na začátku sezony ještě v prosinci téměř nebyl sníh?

Byla to velmi špatná sezona, začínali jsme později. Ale pak se to rozběhlo, ke konci už to šlo velmi dobře. Kdyby nebylo krize, tak Špindl je letos velmi úspěšný.

Jak je to možné?

Řeknu to lidsky. Od poloviny března ve Špindlu už zisk neděláte. Takže jsme tím povinným zavřením vlastně hodně ušetřili. Ale za celý holding to samozřejmě nebylo tak růžové. Máme mnoho zaměstnanců, téměř tři tisíce, mzdové náklady jsou okolo dvou milionů eur.

Ne všechny lidi zaměstnáváte celoročně. Kolik jste jich museli propouštět?

Asi 260 kmenových zaměstnanců. Rušili jsme některá oddělení, některé činnosti. Úplně přehodnocujeme život a podnikatelské tempo.

Vás se to dotklo osobně. Z TMR nedávno odešel dlouholetý ředitel Bohuš Hlavatý, který vaši firmu od počátku budoval, a vy jste do značné míry převzal jeho práci.

To byla věc, o které jsme uvažovali už dřív, před krizí, ta pak už byla jen impuls. Bohuš Hlavatý stál v čele firmy dvanáct let a postavil celou strategii. Já jsem mu velice vděčný za všechno, co udělal. Myslím si ale, že už to chtělo generační výměnu, čerstvý vítr i na jeho pozici. Krize tomu pomohla. Dočasně jsem jeho práci převzal já, ale cítím se spíš pořád jako akcionář než manažer.

TMR má přes 40 procent celoročních tržeb z horských středisek v Česku, na Slovensku, v Polsku a Rakousku. Které z vašich lokalit a segmentů krize zasahuje nejvíc?

V Krkonoších to bylo takové „šul-nul“. Samozřejmě to zasáhlo výrazně Rakousko. Ale v absolutních číslech podíl Rakouska na našich výsledcích není tak velký. Navíc ledovec má sezonu celoročně, takže tam už zase od 6. června fungujeme. Nejvíc nás to zasáhlo na Slovensku, kde jsme přišli o Velikonoce. Bylo navíc výborné počasí, jenom jsme byli všichni zavření doma.

Jak vypadají vaše horské areály dnes?

Ožívají, fungují. Je trošku cítit pokles. Naše základní skladba turistů jsou Slováci, Češi, Poláci. Pro Slovensko je v létě podstatná česká klientela. Režim na česko-slovenských hranicích i turistický ruch se uvolnil, naštěstí i mentálně. Slováci jezdí do Čech, Češi se vracejí na Slovensko. Co se moc neuvolnilo, je Polsko. Ony se sice otevřely hranice, jen Poláci zůstávají doma, tam je problém.

Češi i Slováci letos nepojedou na dovolenou k moři v takovém počtu jako dřív. To by mohlo být pro váš byznys dobré, ne?

Já si myslím, že se zvyklosti změní a přinese to pro nás velký posun. Ale on třeba Špindlerův Mlýn dnes už moc české středisko není. Letní sezona je vždycky v Krkonoších víceméně česká a polská. Ale v zimě, třeba v únoru, je ve Špindlu Čechů jen tak třicet procent. Zbytek jsou Němci, Poláci, začali jezdit Holanďané, dokonce i Rusové. Uvidíme, co to udělá v další sezoně. Pokud se klientela změní, musíme tomu přizpůsobit další věci - ceník a podobně. Protože naše cenová politika byla zaměřená na mezinárodní středisko.

Takže víte, že je ve Špindlu pro běžné české rodiny příliš draho?

Češi říkají, že je to pro Čechy drahé, ano. Ale Špindl není určený pro Čechy. Nemyslím to ve zlém. To se ale asi bude muset změnit.

Půjdete s cenami dolů?

Ano, počítáme s tím v byznysplánu. Naštěstí máme zajímavou věc, kterou jsme zavedli už minulý rok, tedy pohyblivé neboli flexi-ceny.

Fungují tak, že když máte hodně návštěvníků, jde cena skipasů nahoru. V Nízkých Tatrách se tak někdy lyžovalo dráž než v Alpách.

Umíme pružně reagovat na poptávku. Jiné areály si ceny musejí nastavit a pak celý rok držet. A když je špatně nastaví, může být zle. Takže v tomto se cítíme jako ryba ve vodě.

Jak teď vypadá zájem o turistiku v horách? Říkáte, že v Alpách na ledovci se lyžuje…

Na ledovci se lyžuje, ale lyžují převážně lyžařské kluby, sportovci, kteří vypadli z tréninkového procesu, reprezentace nebo privátní kluby. Jsou to stovky lidí, zanedbatelné číslo.

Do Alp se jezdí i na letní turistiku.

Ve střediscích, která máme v Alpách, s tím vůbec nepočítáme. Tam letní sezona nebyla rozvinutá, takže to je pro nás nula. Naštěstí nás to netrápí. Spíš nás trápí, jak bude vypadat letošek v našich aquaparcích, jak bude vypadat léto na horách. Jestli přijde polský turista, nebo nepřijde. Do jaké míry přijede na Slovensko český turista, jak bude vypadat Špindl, kolik českých turistů opravdu zůstane doma a využije hory.

Jak si zatím vede váš aquapark Tatralandia, největší na Slovensku?

Zájem je zatím velký, ale je to samozřejmě méně než v minulém roce. Jsme někde na 80, 90 procentech.

Největší novinkou v TMR je nedávný vstup na Štrbské pleso. Koupili jste areál v nejznámějším česko-slovenském horském středisku. Je to pro vás významné?

Nechtěl bych to úplně shazovat, ale je to banální transakce. Bulvár informoval, že „jsem koupil Štrbské pleso“. A jak si to můžu dovolit, koupit jezero? Ale tam jsou čistě tři lanovky, jeden vlek a pronajaté pozemky na sjezdovkách. Je to velmi jednoduchá změna v rámci našeho lyžařského byznysu, žádná mega akvizice. My jsme už dlouhodobě spolupracovali s bývalým vlastníkem, byla tam i nějaká pomoc s financováním od skupiny J&T. Krizí se to i trošku zahýbalo, takže jsme to převzali.

Kolik vás to stálo? Je dražší Štrbské pleso, symbol česko-slovenské vysokohorské turistiky, nebo menší střediska, která jste loni kupovali v Alpách?

Myslím, že Mölltaler byl dražší, ale ty transakce se nedají porovnávat. Mölltaler je koupený velmi komplikovanou dlouhodobější smlouvou, na splátky. Toto se koupilo přímo, započítaly se tam některé staré dluhy.

Tak kolik vás vlastně „to jezero, co jste si koupil“, stálo?

Já opravdu jezero nekoupil, to pořád patří všem. Cena skiareálu je v jednotkách milionů eur.

Chystáte na Štrbském plese nějaké změny?

Nevím, jestli jste to zaznamenali, ale Štrbské pleso je momentálně ve víru mediální publicity.

Jasně. Podle toho, co se u vás píše, nejste na Štrbském plese veřejností právě vítáni.

To bych až tak neřekl. Ale dneska je slovenská společnost naladěná zvláštním způsobem. Tam se ohlásila změna územního plánu, nijak přelomová. Změny se tam prováděly i dřív, řekněme, každé dva roky se územní plán měnil. V roce 2016 se tam přijímal nový, který povoloval developerské výstavby, netýkaly se ani nás, ani J&T. Ale začalo se tam stavět a lidé si to spojují s námi. Je tam strašně moc animozit.

Co tam vlastně chcete změnit vy?

Štrbské pleso je opravdu taková česko-slovenská ikona. Nikdo tam nechce zásadní zásahy do přírody. Ale je to relativně malá osada, kam v zimě i v létě přijde deset tisíc, dvanáct tisíc lidí. Ti se tam bohužel přivezou auty. A tuto situaci je potřeba řešit. Vybudovat centrální parkoviště ve spodní části a odtamtud lidi přepravovat. My jsme navrhovali lanovku, ne lyžařskou, ale ve stylu městské hromadné dopravy.

Lanovky jsou čisté, ekologické, dokážou přepravit dostatečně velkou kapacitu lidí. Můžeme lidi vozit i elektrobusy, na Štrbském plese to ale je problém. Tisíce lidí přijedou od desáté do dvanácté hodiny, to bychom elektrobusy nestíhali přepravit. Ony se v horských střediscích ani moc neosvědčily. Při velkém převýšení se rychle vybíjejí, jsou nepraktické.

Poté, co jste vstoupili do Špindlu nebo do Jasné v Nízkých Tatrách, zvedali jste ceny. Bude teď i na Štrbském plese dráž?

Nemyslím si. Spíš naopak, teď v krizi nemyslím, že je doba pro zvyšování cen. Cena je vždy daná poptávkou. Právě naopak, spíš by to mělo zůstat, nebo i klesat. Ale pokud bude chtít veřejnost všechno zakonzervovat, nechat to, jak to tam je, tak pak začnou být ty věci výjimečné. To by znamenalo, že cena půjde nahoru. A to není dobře.

Ve Špindlerově Mlýně chystáte miliardovou investici, spojení areálů na Medvědíně a ve Svatém Petru. Je možné udržet plánované tempo, když přišla krize a v holdingu vám klesá zisk?

Myslím, že investice nemají s krizí nic společného. Spojení Medvědína se Svatým Petrem stavebně vyžaduje asi dva roky, možná i víc. Z pohledu krize je to bezvýznamné. Jde to podle plánu. Jsem rád, že se našlo optimální řešení s KRNAP (projekt získal loni na podzim souhlasné stanovisko k vlivu na životní prostředí EIA, pozn. red.).

Samozřejmě, že nejsou všichni spokojení, jako u všeho, je to kompromis. Ale není přece v našem zájmu znehodnotit národní park. Národní park je důvod, proč tam lidé jezdí. V našem primárním zájmu je, aby to zůstalo v souladu s přírodou.

Kdy se do stavby přemostění labského údolí dvěma sjezdovkami a lanovkami pustíte?

Asi až příští léto, ještě potřebujeme dotáhnout všechna povolení.

Působíte ve čtyřech státech. Jsou výrazné rozdíly v tom, jak jednotlivé vlády přistupují k pomoci zasaženému turistickému průmyslu?

Velmi výrazné. Česko a Slovensko vycházejí zhruba nastejno. Slovensko mělo nevýhodu v tom, že se měnila vláda, během covidu přišla nová vládní garnitura, která neměla zkušenost s řízením státu. Takže to bylo takové volnější, ale velmi podobné tomu, co je v Česku.

Polsko je specifické, velmi národně zaměřené. To znamená, že tam pomoc přijde spíš domácím podnikatelům než zahraničním investorům. V Česku a na Slovensku jsme sice nedostali tolik, jako v Rakousku, ale dostali jsme to hned. V Rakousku nám slíbili hodně, ale dodnes nám nic nedali.

Liší se i formy pomoci v Česku, na Slovensku a v Rakousku?

Hlavní primární pomocí byl všude „kurzarbeit“, příspěvky na zaměstnance. Přislíbili nám to i v Rakousku, ale tam jsme do dneška nedostali ani euro. V Rakousku je přitom cítit, že turistický ruch vnímají jako významnou součást HDP, že si ho váží. Okamžitě věděli, že to je problém, okamžitě přiznali náhradu zisku a další subvence přímo do cestovního ruchu. Tady v Česku a vlastně i na Slovensku se o to musíme hlásit. V Rakousku to šlo automaticky, přiznali nám velmi zajímavou a štědrou dotaci. Ale je červenec a ještě nepřišla.

Kolik vám rakouská vláda slíbila?

Přes milion eur. Na Slovensku to bylo asi čtyři sta tisíc, v Česku také tak.

Nebýt koronaviru, chystali byste další rozšiřování TMR, další nákupy?

To souvisí se změnou, která u nás nastala. Nemyslím si, že TMR potřebuje dnes další expanzi. Bez ohledu na koronavirus. TMR potřebuje zlepšit některé produkty, zaměřit se na to, co má - hotely, lanovky, aquaparky. Ostatní činnosti budeme možná i opouštět, nebo předávat nějakým partnerům.

V principu, co bychom chtěli rozvíjet jako hlavní, je náš systém Gopassu, našeho věrnostního programu, který má v Česku a na Slovensku asi 1,5 milionu klientů. S těmi chceme pracovat a poskytnout jim rakouská střediska. Dnes už máme dohody s dalšími rakouskými areály, které by se do Gopassu přidaly. To znamená, že kdo by měl Gopass nebo si kupoval lístek přes Gopass, mohl by si snad do budoucna zalyžovat v deseti rakouských, italských, českých a slovenských střediscích. Může se z toho stát platforma pro lyžaře na výhodný nákup a návštěvu těch středisek. Takový booking v lyžařském byznyse.

Vždycky jste říkal, že se ve vašich areálech zaměřujete na rodinnou klientelu. V zimě jste ale v rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil, že uvažujete o tom, že byste tuto strategii opustili a cílili na jiné specifické skupiny. Třeba bezdětné páry nebo gaye. Trváte na tom?

Naše společnost je relativně velká, působí ve čtyřech zemích, má sedm resortů a každý si hledá svoji pozici. Nemůžeme všichni dělat všechno.

Vedli jsme debatu třeba o Ankogelu, což je jedno z našich rakouských středisek, kde je jedna lanovka. Nikdy z toho velký resort nebude, takže by měl být něčím specifický. Co mě tak napadlo: odvěký problém lyžařů je, že mají problémy se snowboardisty. Takže to bude buď pro snowboardisty, nebo tam bude pro ně zákaz. Anebo to bude jen pro děti. Anebo tam bude zákaz dětí. Jde o to vyspecifikovat skupiny.

A jasno v tom zatím nemáte?

Ne, to je zatím jen úvaha.

Takže zatím nehrozí, že se v Tatrách nebo v Krkonoších objeví sjezdovky či restaurace, kde bude zákaz pro děti?

Ne, ne. Jak Krkonoše, tak Tatry jsou všeobecné areály, pro všechny. Ale třeba takový Ještěd, to už může být menší areál, specifický pro nějakou klientelu.

Třeba jen pro dospělé?

Když se bavíme o dětech, to neznamená, že budou někde děti zakázané. My jsme zkusili takový koncept v hotelu Tři studničky. Pokud tam nemáte dětskou postýlku, sedačku u stolu, dětské menu atd., tak naznačíte, že není úplně vhodné tam s dětmi přijít. Mělo to celkem dobrou odezvu, chodí tam páry, které nechtějí řešit, že tam pobíhají spousty dětí, že je tam křik. A zase je druhý hotel, kde to vypadá jako ve školce. Jsou tam odrážedla, děti běhají a je jich tam spousta.

Klienti si hledají přesně to, co potřebují. Do budoucna můžete rozdělovat i lyžařská střediska, viděl jsem to v Americe. Nějaké středisko může být výlučně jen lyžařské nebo snowboardistické. Nad tím budeme přemýšlet.

Určitě to nebude Špindl nebo některé z velkých středisek. Ale je tu třeba Ještěd. Uvidíme, na jakou stranu se přikloníme. Jestli na stranu lyžařů nebo snowboardistů. Můžeme dát v Liberci hlasovat (směje se).

Říkáte, že nevíte přesně, co turistický ruch udělá, zda budou mít lidé chuť cestovat. Jaké máte plány na další půli letošního roku?

Přežít. Hlavně přežít. Neutrpět takové ztráty, abychom nemuseli někde něco rozprodávat nebo sanovat. Když se dneska ptáte, jaké máme plány, říkám: Vydržte dva roky. On není dneska ani tak problém, jestli bude nějaká druhá vlna nákazy. Ale problém je mentalita, strach v našich hlavách. Myslím, že k původnímu způsobu života se vrátíme nejdřív za ty dva roky. Potom můžeme říct, jestli se budeme rozvíjet. Do té doby potřebujeme přežít.

Poslední otázka. Co koronavirová epizoda naučila vás, osobně?

Že nemůžeme sahat až do nebes. Že jsou věci mezi nebem a zemí, které vás během pár dní srazí na kolena. Nemyslím jen byznysově, ale i lidsky, společensky. Moc jsme si zvykli, že způsob života, jak jsme doteď žili, je normální a nic se nemůže stát. Může se stát velmi rychle moc věcí. V mžiku. Za dva dny v březnu se nám prostě najednou změnil život, ani jsme nevěděli jak.