Soudkyně popsala příběh velké lži. Vydělali na ní Janoušek a spol.

Ivan Činčera odpovídal před soudem na všechny otázky skoro stejně.

Nevím, nepamatuji si, nezajímal jsem se o to.

„Já jsem obyčejný zámečník a těmhle věcem moc nerozumím,“ vysvětloval šestasedmdesátiletý muž letos v únoru.

Ivan Činčera je jedním ze šestice restituentů, kteří před lety získali pozemky v Praze a okolí v hodnotě několika miliard.

Ale jak v červenci prohlásil - zatím nepravomocně - soud, šlo od začátku o zločin, kterého se dopustili tři státní úředníci. Při nedbalém schvalování restituce přehlédli, že dědicům po bývalém pražském velkostatkáři přiřkli o mnoho větší majetek, než na jaký měli restituenti ve skutečnosti nárok.

Jednalo se o parcely v hodnotě 1,4 miliardy.

Jan Horák, bývalý právník Státního pozemkového úřadu, za to má jít do vězení na sedm let. Ředitelka úřadu Eva Benešová dostala šest let a další šéf úřadu Petr Chmelík je podmínku.

Písemný rozsudek, který nedávno dokončila soudkyně Jana Miklová, však ukazuje, že soudní senát při rozplétání kauzy zapochyboval, jestli šlo opravdu jen o pouhou chybu úředníků.

Soudkyně v písemném odůvodnění verdiktu namířila na možné spolupachatele: právě na restituenty, kteří podle ní od začátku věděli, že získávají superlukrativní pozemky nad rámec toho, co mají dostat. A druhým člověkem, který se podle soudu na celé operaci vědomě podílel, byl advokát restituentů Daniel Honzík.

„Na jejich straně od počátku dobrá víra a poctivost absentovaly, restituenti i jejich právní zástupce věděli, že jim jsou restituční nároky přiznávány nezákonně, nad rámec jejich zákonných nároků, když veškeré nad rámec nároku vydané náhradní pozemky či vydané původní pozemky byly jednoznačně výnosem z trestného činu,“ napsala soudkyně Miklová do rozsudku, který Seznam Zprávy pročetly.

Jen stručně, jaká je podstata složitého příběhu: jedná se o restituci po bohatém prvorepublikovém statkáři Juliu Bečvářovi, který vlastnil pole na okrajích dnešní Prahy – po roce 1948 mu je komunisté zabavili a postavili na nich sídliště.

Dnešní restituenti dostali od státu možnost získat za to náhradní parcely. Úředníci ale udělali v roce 2011 z jedné z restituentek - během rozhodování o tomto případu - neteř dalšího velkostatkářova příbuzného. Ačkoli s ním nebyla vůbec spřízněna. A tím nárok na náhradní pozemky výrazně nabobtnal.

Restituenti se díky tomu domohli skvělých náhradních parcel ve stamilionových hodnotách, například v pražské Krči, kde bude ústit východ z budoucího metra D.

Na to, že ztratil pozemky za 1,4 miliardy, přišel stát – shodou náhod – až v roce 2014.

Písemné odůvodnění rozsudku soudkyně Miklové přitom nabourává tu část příběhu, podle níž se mělo jednat pouze o vědomé pochybení úředníků. Vědomé proto, že podle obžaloby restituci důkladně neprověřili – kdyby se totiž podívali do všech listin založených ve spisech a v počítačích, museli by odhalit, že údajná neteř ve skutečnosti žádnou neteří není.

Podle soudkyně Miklové však restituenti věděli, že se v rozhodnutí úředníků objevila „falešná“ neteř. Neprotestovali proti tomu, a několik let na to se tak mohli těšit ze získání superzajímavých státních pozemků.

„Na straně restituentů došlo k neoprávněnému, bezdůvodnému obohacení,“ rozhodla soudkyně Miklová.

Že restituenti měli informace, že s jejich restitucí něco není v pořádku, doložila soudkyně Miklová výpověďmi samotných dědiců před soudem. Například restituentka Jana Řezbová si vzpomněla, jak reagovala, když se od svého bratra, dalšího restituenta, dozvěděla, že v rozhodnutí pozemkového úřadu píše o neteři.

„Řekla jsem bratrovi: To je lež, nějakým způsobem to vyřiď,“ uvedla před soudem Řezbová. Právě její bratr Zdeněk Činčera také u soudu přiznal, že o neexistující neteři věděl.

Argument, že kvůli neteři mají restituenti získat náhradní pozemky v mnohem větším rozsahu, se poprvé objevil tak trochu nenápadně schovaný uprostřed jednoho ze složitých úředních rozhodnutí. Restituent Činčera při výslechu řekl, že se hned ptal rodinných advokátů, jestli je to nějaký problém.

„Říkali mi: Důležité je, jestli to rozhodnutí je v pořádku. Nevadí, že v odůvodnění je chyba,“ popsal Zdeněk Činčera – tou chybou myslel právě zmínku o neteři.

Hlavním právníkem restituentů byl advokát Daniel Honzík. Také v jeho případě soudkyně nezapochybovala, že znal pozadí kauzy. Doslova napsala, že od roku 2007 věděl, že rodina nemá tak velký nárok na restituci, přesto o něj jménem restituentů při jednání s úřady usiloval.

V roce 2007 totiž advokát Honzík v některých dokumentech uznával, že rodina má restituovat jen v omezené míře. O tři roky později už však pro ni Honzík chtěl mnohem víc náhradních pozemků. A advokátu únorovou výpověď před soudem, kde mluvil o okolnostech restituce, soudkyně Miklová v rozsudku označila za „nevěrohodnou, účelovou a manipulativní“.

„S cílem zastřít podstatné okolnosti věci, včetně případného svého podílu na trestné činnosti,“ popsala soudkyně Miklová. A rovnou doplnila, jaké možné trestné činy v tom vidí: zatajení věci (to je případ, když někdo nějakým omylem získá věc, která mu nepatří, a nechá si ji) a legalizace výnosů z trestné činnosti (lidově: praní špinavých peněz).

Honzík už dříve Seznam Zprávám přiznal, že o nesprávné neteři věděl. „To byla fabulace úředníků,“ řekl s tím, že zaměstnanci pozemkového úřadu zřejmě udělali chybu. Zároveň ale také připustil, že tehdy úředníky na omyl neupozornil. Prý jednal v zájmu klientů. „Budete protestovat proti tomu, co považujete za spravedlivé?“ ptal se.

Advokát Honzík vždy restituenty hájil s odvoláním na to, že pro ně chce jen spravedlnost. Často mluvil o tom, že mají dostat odškodnění za to, co jim „komunisté ukradli“.

Soudkyně Miklová si nechala proklepnout advokátovu minulost a v rozsudku zmínila, že Honzík byl vedený jako agent tajné komunistické policie pod krycím jménem „Danny“. Státní bezpečnost ho nasadila například na sledování jiného advokáta, nepohodlného tehdejšímu režimu.

Ani kriminalisté z Národní centrály proti organizovanému zločinu, kteří se případu chopili v roce 2014, kauzu nevyšetřovali jen jako chybu úředníků. Měli vážné indicie, že šlo o řízený a promyšlený podvod (nakonec však proto nenasbírali dost neprůstřelných důkazů).

Což v rozsudku naznačila i soudkyně Miklová, když napsala, že restituce probíhala podle „scénáře“. Když například chyběl pro dokončení restituce důležitý dokument z roku 1992, po nějakém čase se náhle objevil – sice bez podacích razítek (tedy nebylo jisté, kdy ve skutečnosti vznikl), ale pozemkový úřad s ním pracoval jako s pravým.

Jestli teď tedy bude chtít policie stíhat i restituenty a advokáta Honzíka, není zřejmé. Státní zástupce Jiří Pražák hned po červencovém rozsudku řekl, že o dalším postupu z něj novináři nedostanou ani slovo.

„K případnému prověřování se nebudu vyjadřovat,“ odmítl Pražák.

Důležité ještě je, že restituenti nakonec neměli mít ze získaných pozemků pohádkové zisky. Své pohledávky vůči státu totiž už na začátku fakticky prodali za 85 milionů (tedy zlomek následné ceny pozemků) skupině podnikatelů kolem Romana Janouška, Tomáše Hrdličky a majitelů liberecké stavební společnosti Syner.

Pozemky pak sice od státu papírově dostali restituenti, parcely však hned převáděli do majetku akciovky, jejíž podíly drželi právě tito podnikatelé.

Janouška a spol. detektivové proto podezřívali, že byli zákulisními hybateli kauzy. Ale opět: protože se k vyšetřování dostali až po letech od chvíle, kdy se restituce odehrála, o rolích těchto podnikatelů nezjistili nic podstatného.

Velká část pozemků z neoprávněné restituce je nyní zablokovaná policií. Pokud tresty potvrdí i odvolací soud, dostanou se zpět do majetku státu.