Článek
Ústavní soud tento týden rozhodl, že se prvními dvěma stížnostmi na omezení vlády a Ministerstva zdravotnictví kvůli pandemii koronaviru nebude zabývat, několik z jeho soudců ovšem bylo proti.
Jednou z nich byla ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, která spolu se svými kolegy Vojtěchem Šimíčkem a Davidem Uhlířem vypracovala oponentní stanovisko, ve kterém píší, že soud měl zkoumat minimálně mimořádná opatření ministra zdravotnictví.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak o případech přemýšlela ona. „Zabývat bychom se tím měli i proto, abychom dali návod do budoucna, aby vláda nechybovala. Pro nás bylo důležité, abychom poukázali, že forma opatření obecné povahy nebyla správná forma, jakou má v té situaci veřejná moc jednat,“ vysvětluje, proč byla připravená se podanými stížnostmi zabývat. „Aktivita soudu by měla být taková, aby se v chybě dále nepokračovalo,“ dodává.
Co přesně Ústavní soud skutečně zamítl?
Nedošlo k zamítnutí, jen k odmítnutí dvou stížností. Pokud by náš soud použil výraz zamítl, tak by se zabýval obsahem věci a řekl by, že člověk, který se na nás obrátil, nebyl v právu. Ve chvíli, kdy přijme usnesení o odmítnutí, tak dospěje k tomu, že jsou zde důvody, proč se věcí v samotném meritu nebude zabývat.
V souvislosti například s vyhlášením nouzového stavu jsem zaznamenala interpretace, že Ústavní soud řekl, že jde o výlučný „akt vládnutí“ a soud se jím nemá co zabývat, nebo že „nikdo nezpochybnil legitimitu opatření“.
Takové rozhodnutí jsme nevydali. Soud v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu řekl, že se v tomto konkrétním případě necítí příslušný se tím zabývat, protože nebude počítat, kolik lidí bylo zasaženo koronavirem. To je otázka politická, vládní a je primárně posuzována parlamentem. Ale spolu s tím Ústavní soud řekl, že za určitých okolností bychom se vyhlášením nouzového stavu zabývat mohli. Například kdyby byl nouzový stav zneužit k potlačení opozice.
A náš disent k tomu navíc říká, že jsme měli zdůraznit, že to není vůbec uzavřeno pro obecné soudy. Rozhodně obě odmítavá usnesení pléna nejde vysvětlit jako rozhodnutí, které by věcně schválilo kterékoliv z napadených opatření.
Vy sama jste spoluautorkou disentních stanovisek. O co se jedná?
U evropských i českých vysokých soudů existuje možnost disentu, jinak také odlišného stanoviska, které vydává soudce, který nesouhlasí s výrokem nebo odůvodněním rozhodnutí většiny.
Jakou mají tato stanoviska váhu do budoucna?
Hlavně, že se o věci dá přemýšlet jinak. Že byly vzaty v potaz i další argumenty, že soud nebyl zcela jednotný ve svém rozhodnutí. Vzorem pro nás byl německý ústavní soud a tam se stává - a v to já doufám, když sama disentuji - že nejprve je to jen menšinové stanovisko, ale posléze, třeba po změně generací nebo proměně názorů soudců, se může stát většinovým názorem.
Může se teď na váš oponentní názor odkázat třeba obecný soud?
Když vezmu konkrétní disentní stanovisko k případu, kdy jednotlivec podal ústavní stížnost kvůli nouzovému stavu a k zákazu svobodného pohybu: spolu s Vojtěchem Šimíčkem a Davidem Uhlířem si myslíme, že by Ústavní soud a obecné soudy v konkrétních kauzách téma vyhlášení nouzového stavu mohly posoudit jako předběžnou otázku.
Co znamená v právní řeči předběžná otázka?
U některých pravidel, která platí v rámci právního řádu, samo vyhlášení nouzového stavu přepíná zákon do jiného režimu. Typický příklad je, že doteď se musely vyhlašovat veřejné soutěže na všechny větší nákupy a po vyhlášení nouzového stavu se omezuje povinnost státu vyhlašovat veřejné zakázky, protože to spěchá tak moc, že je vyhlásit nejde. Kdyby třeba v budoucnu byl vyhlášen nouzový stav proto, že by si chtěla vláda jen ulevit, aby nemusela zadávat veřejné zakázky, tak ve chvíli, kdy by zahájil soudní spor někdo, kdo by chtěl soutěžit o možnost ucházet se o veřejnou zakázku, tak v tomto sporu by obecný soud mohl podle našeho názoru sám posoudit, zda nouzový stav nebyl vyhlášen svévolným způsobem a nesledoval jiné cíle, než bylo oficiálně uváděno.
Říkali jsme si, že nerozhodujeme jen pro tuto hodinu a o tomto nouzovém stavu, ale když jednou k tomu zaujmeme stanovisko, může to platit i do budoucna. Například v budoucích sporech by toto bylo to téma.
Základní vaše výtky byly, že Ústavní soud se přece jen měl zabývat mimořádnými opatřeními ministra zdravotnictví, které omezovaly volný pohyb. Proč?
Zde jsme se nejsilněji lišili od většiny, protože jsme tvrdili, že ve vztahu k opatřením Ministerstva zdravotnictví jsme měli shledat, že je to ústavní stížnost, která překračuje vlastní zájem stěžovatelky. A rozhodovat i o ústavnosti vydání těch opatření. Stěžovatelka se sice mohla obrátit na obecný soud, ale pokud se obrátila přímo na Ústavní soud, tak Ústavní soud měl být akční a začít rozhodovat.
Náš zákon o Ústavním soudu říká, že pokud se věc týká velkého množství lidí, tak Ústavní soud může přeskočit obecné soudy a zabývat se tím přímo. V disentu jsme spolu s kolegy říkali, že co jiného než situace, kdy nikdo nesmí vycházet z domu, je něco, co přesahuje vlastní zájem stěžovatelky. Zabývat jsme se tím měli i proto, abychom dali návod do budoucna, aby vláda nechybovala. Pro nás bylo důležité poukázat, že forma opatření obecné povahy nebyla správná, jakou má v té situaci veřejná moc jednat.
Proč nebyla správná?
Všechny výjimečné stavy znamenají, že se standardní demokratická dělba moci změní tak, že výkonný orgán získá některé pravomoci zákonodárného sboru. Lidská práva může normálně omezovat jen parlament zákonem, ale když se vyhlásí výjimečný stav, tak do základních práv může zasahovat i moc výkonná. A když se takto přesune dělba moci, tak o to přísněji musíme sledovat, aby pravidla kudy a jak veřejnou moc vykonávat, vláda nebo další orgány exekutivy dodržovaly.
Máme za to, že tady to nebylo dodržováno a že pokud mělo být zasaženo do práv jednotlivce, tedy omezit ho v jeho pohybu, tak tím správným opatřením je krizové opatření podle krizového zákona, které má přijmout vláda a nikoliv Ministerstvo zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Oproti většině na plénu jsme se lišili v tom, že většina řekla, ať se to vyřeší před správními soudy, že do toho zasahovat nebudeme.
Proč kolegové toto odmítli a vypořádali se s tím argumentem, že stěžovatelka nedostatečně doložila, že se omezení dotýkají více lidí než jí a tedy že k jednání před Ústavním soudem je důvod?
V našem disentu jsme vycházeli z toho, že člověk nemusí argumentaci o přesahu vlastních zájmů přinést. Že už dvakrát nebo třikrát ji Ústavní soud dohledal sám a že my ji vidíme. Většina řekla, že argumentace nebyla dostatečná, což je pravda. Na druhou stranu podle mne soudy v demokratickém právním řádu jsou od toho, aby se snažily pochopit, co stěžovatel myslel, než aby po něm chtěly, aby přinesl všechny argumenty, které jsou ve hře.
Ve většinovém stanovisku pak zaznívá, že omezení není pro většinu tak palčivé, třeba i proto, že velká většina omezení respektovala.
Jak si vysvětlujete poměrně velkou zdrženlivost kolegů?
Já jim rozumím. Hlavní argument byl, abychom respektovali dělbu moci, aby se jedna moc nepletla do moci druhé. Tady to většina mohla cítit tak, že dejme nejprve možnost správním soudům, aby ony předvedly, co si o tom myslí, a pak přijde na řadu Ústavní soud. Plus argument – musí tu být i jistá formální přísnost na ústavní stížnosti, které formulují advokáti, tak za ně nedomýšlejme argumenty.
V důsledku jste tedy volili pomalejší cestu. Je to v mimořádné situaci namístě?
Ústavní soud má interpretovat kompetence jednotlivých státních orgánů a měl by to říci ve chvíli, kdy je mimořádná situace, se kterou v českém právu nemáme příliš zkušeností. Podle mne to řekněme teď a řekněme to včas. Později se třeba bavme o rozsahu omezení, ale první a nejdůležitější je, aby státní orgány respektovaly své pravomoci a působnosti.
Podle mne není úplně zavrženíhodné, když některý orgán udělá chybu, protože se pohybuje v neprobádaném území, ale aktivita soudu by měla být taková, aby se v chybě dále nepokračovalo. Proto jsme v disentním stanovisku řekli přímo, že jsme měli zasáhnout. Ústavní soudy i v jiných zemích většinou volí vyčkávací taktiku, ale někdy jsou velmi aktivní - třeba v USA ve volebním boji soud vydává rychlá rozhodnutí, jestli se budou přepočítávat hlasy. Německý ústavní soud rozhodl na Velký pátek, zda je či není problém, že jsou zavřené kostely během Velikonoc.
Necítíte, že propadla šance vytyčit přesněji hřiště?
Uvedli jsme, že je nám líto, že jsme některé věci jako celé plénum neřekli jednoznačněji, ale i naše odůvodnění je minimálně návodem pro příští stěžovatele a žalobce. Nutno ale připomenout, že nejproblematičtější bod, tedy velké celostátní příkazy opatřeními Ministerstva zdravotnictví, tak ve vztahu k nim vydal jednoznačné rozhodnutí Městský soud v Praze, tudíž otázka byla ve veřejném prostoru vyřešena. Musím kvitovat, že reakce moci výkonné byla velmi rychlá. Napravila chybu a vydala opatření správně.
Teď vláda znovu chystá změnu, protože jí Sněmovna neodsouhlasila nouzový stav podle jejích představ, a chystá zákonem posílit pravomoci ministrovi zdravotnictví. Kde by se takové pravomoci měly zastavit?
Ústavní soud nemůže být poradcem v přijímání právních předpisů právě proto, že on bude tím, kdo je hypoteticky bude hodnotit. K tomuto se nemohu vyjadřovat, protože bych o tomto zákonu jednou mohla jako ústavní soudkyně rozhodovat. Navíc ani zatím nevíme, jak by ten obsah budoucí změny měl vypadat.
Kdy je možné očekávat další rozhodnutí Ústavního soudu v podobných věcech? Vypořádali jste první dvě věci, další podobné čekají.
Máme tu dalších 36 nerozhodnutých plenárních věcí netýkajících se nouzového stavu a jsou rovněž důležité. Nepřijali jsme žádné rozhodnutí, že bychom měli předřadit podání k nouzovému stavu. Ale to, že jsme o těchto dvou podáních rozhodovali rychle, nebyla náhoda. A ačkoliv šlo v obou případech o odmítavá usnesení, myslím si, že Ústavní soud naznačil, jakým způsobem je třeba formulovat podání, aby byla vůbec projednatelná.
