Sokol: Podniky mají nárok na náhradu škody teď už bez diskuze

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Otevírá se verdiktem soudu teď firmám větší šance žádat o odškodné za krizový stav?

Ano. Je to o malinko složitější. Podle názoru řady právníků i předtím ten nárok existoval. Ale vzhledem k tomu, že zákaz určitých činností, z nichž posléze vyplynula ta škoda, vycházel z mimořádného opatření vydaného Ministerstvem zdravotnictví na základě zákona, který neznal explicitně právo na náhradu škody, oproti předchozímu období prvních deset dnů na začátku března, kdy tyto činnosti byly zakázány nařízením podle krizového zákona, který naopak má speciální ustanovení o náhradě škody, tak to bylo takové nepřehledné. A tvářilo se to tak, že za to další období ten nárok nebude existovat. Jak říkám, byly právní názory, které hovořily o tom, že stejně nárok existuje. Ovšem ve chvíli, kdy městský soud rozhodl o tom, že formálně ta omezení byla protiprávní, tak se samozřejmě prostor významně zvětšil. A teď už, pokud zůstane v platnosti nadále rozhodnutí městského soudu, by skoro nemohla být diskuze o tom, že by nárok neexistoval.

Říkáte „pokud zůstane v platnosti“. Vicepremiér Karel Havlíček dnes pro Radiožurnál řekl: „Je tady celá řada právních spekulantů, vždycky se postě na pár hodin zviditelní nějaký právník, my jsme to večer okamžitě změnili, rozhodnutí soudu ještě projde kasační stížností. To neznamená, že to ještě nemůže dopadnout jinak.“ Je ve hře, že se to celé ještě otočí?

Když vynecháme ty trochu jaksi jízlivé poznámky od laika o tom, že existují právní spekulanti, což jsou tedy, sebe vynechávám, ústavní právníci a řada jiných odborníků, kteří říkali, že to je velmi právně pofiderní, tak v té podstatě ano, to má pravdu. Ano, může být podána kasační stížnost. A nepochybně Nejvyšší správní soud může dospět k jinému závěru, což ale pořád nic nemění na tom, že tady stále ještě bude to, co říká také řada těch právních spekulantů, to jsou lidé s akademickým titulem z právnické fakulty, ale říkejme jim právní spekulanti, že i za té situace nárok existuje.

Máte informace o tom, že by se podniky už chystaly žalovat stát?

Mám řadu osobních informací o tom, že řada podnikatelů to velmi intenzivně zvažuje. Pokud tedy vím, tak zatím je to ve stadiu shromažďování příslušných podkladů, protože ono to nebude jednoduché. To není záležitost, kdy by bylo možné obrátit se na stát a říct: „Tak, podívej se, státe, já jsem tady měl zavřenou, řekněme, restauraci nebo hotel, předtím jsem měl takové tržby a teď nemám žádné tržby a ten rozdíl, to je škoda, která mi vznikla, tak mi ji nahraďte.“ Bude to složitější. To znamená, dávají dohromady účetní podklady, vypočítávají, co by mohlo být touto škodou, ale určitě se na to řada subjektů připravuje. Samozřejmě je ale potřeba zdůraznit, že současně ty subjekty musí odpočítávat to, co už od státu dostaly, protože to je svým způsobem také forma sanace škody, o to se ten nárok musí snižovat.

Jaké šance jako advokát byste svým klientům v takovém případě dal, že jim soud škodu skutečně uzná?

Takhle na to neumím odpovědět. Klient si může v podstatě nárokovat jakoukoliv výši. A já bych vždycky tu šanci posuzoval podle toho, jak reálný požadavek je. To znamená, že řekněme, klient chce sto procent, prostě všechno, o co přišel, tak tam bych řekl: „To moc velkou šanci nemáme.“ Ale pokud bude střízlivý a pokud se bude snažit vypočítat skutečně to, co by bylo za všech okolností majetkovou újmou, a bude čelit i případné námitce, že i kdybychom mu tu provozovnu nezavřeli, tak by vám do ní moc lidí nechodilo, protože byla pandemie a lidé byli doma, k čemuž se bude muset nějak vyjádřit, tak tam si myslím, že ten nárok by mohl být docela reálný.

A žádat by mohli náhradu škody za období mezi 17. březnem, kdy to bylo vyhlášeno podle Ministerstva zdravotnictví, až do doby opravy nařízení?

Já jsem přesvědčen, že nárok na náhradu škody by měli být za celé období, kdy provoz byl omezen. Ten rozdíl je právě v tom, že ta prvá část toho omezení byla podle krizového zákona, který má výslovné ustanovení, paragraf číslo 36. Ta druhá etapa je podle oněch mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví, kde už ten nárok není takhle explicitně vyjádřen, ale já jsem přesvědčen, že by měl být za celé to období.

Jak silný by byl argument vlády, kdy ministryně financí Alena Schillerová mluví o tom, že pokud by stát měl odškodňovat, pak by to vyšlo až na bilion korun a to prostě stát nemá a zkrachoval by?

To je velice silný argument. Ale problém je v tom, že zrovna paní ministryně několikrát říkala: „Nic nedostanete, na nic nemáte nárok.“ Já jsem přesvědčen, že kdyby představitel státu řekl: „Prostě na tohle nebudeme mít peníze, dostanete jenom část, budeme to odškodňovat podle nějakého klíče, uznávám, že vám vznikla škoda, ale prostě nejsou na ni prostředky,“ a hledali nějakou formu, jak se s touto situací vypořádat, tak by to asi každému bylo jasné. A samozřejmě i z hlediska případných potenciálních soudních sporů by i ten soud musel zohlednit tuto situaci. Nebo domnívám se, že by ji zohlednil. Ale to by někdo musel přijít s jasnou koncepcí. Například řekněme, dostanete jenom 25 procent, prostě proto, že na víc nemáme. Nebo dostanete, jak řekl kolega Balík v nějakém televizním rozhovoru, dluhopisy, budeme to splácet léta letoucí. Popravdě řečeno budeme to splácet přece všichni, protože se na to budou skládat daňoví poplatníci. Takže stát to z toho, co posléze získá z daní a z jiných příjmů, bude splácet léta. Ale to by prostě někdo musel přijít s tou koncepcí a pak samozřejmě respektuji to, že ty nároky, pokud jsou vyčísleny, mohou přesahovat finanční kapacity státu. To je zřejmé a musel by se to brát ohled, ovšem to by se stát musel takhle chovat.

Co rozhodnutí pražského městského soudu zrušit opatření Ministerstva zdravotnictví v rámci boje proti koronaviru znamená pro právní prostředí České republiky? Premiér Andrej Babiš řekl, že rozhodnutí respektuje, ale že to považuje za absurdní.

Já si myslím, že je to opět jeden z takových laických výroků. To rozhodnutí je velice zajímavé, já bych řekl, že se o něm budeme bavit ještě dlouhá léta v rámci různých právních diskuzí, protože to rozhodnutí říká: „Ano, na jednu stranu je namístě přistupovat k některým regulacím, které jsou zásahem do občanských práv a svobod, a na druhé straně je potřeba k tomu přistupovat principiálně tak, že to je zásah do práv a svobod, a nemůže si ho vymyslet nějaké ministerstvo, musí to udělat vláda.“ Musí to mít respekt k tomu, že tady existuje nějaký právní stát a výslovně ten soud říká: „I když je krizová situace, tak stát nepřestává být právním státem a musí být respektovány i určité principy právě pro to, aby stát vůbec mohl fungovat.“ Já to považuji za velice zajímavé rozhodnutí a hovořit o něm jako o absurdním je prostě reakce laika.

Nemůže vládu omlouvat to, že krizový zákon byl zamýšlen spíše na případy, jako jsou povodně, a pandemii tady ještě předtím nikdo v takové míře neřešil?

Nikdo vládu z ničeho neviní, takže není potřeba omlouvat. Otázka zní, jestli bylo nezbytné jít touto cestou, když už jednou byla omezení vyhlášená podle krizového zákona. Proč posléze po deseti dnech to, jak říká soud v tiskovém prohlášení, překlopili do opatření, která měla stejnou kvalitu, stejný dopad, ale byla vydávána Ministerstvem zdravotnictví. Prostě k takovému experimentu podle mě nebyl žádný důvod, když znovu zdůrazňuji, pokud jde o tu věcnou stránku, to znamená o regulaci vztahů, tak tam je plný respekt k tomu, že vláda taková opatření musela přijímat. Pravděpodobně bude další spor o to, jestli je v souladu s ústavou, že zakázali přeshraniční přechody a tak dále, ale to je někde jinde. Nicméně principiálně nikdo vládu neviní z toho, že přijímala opatření, ale že zvolila velmi nešťastnou formu.

Vy máte osobní vysvětlení pro to, proč se nakonec rozhodla jednat podle zákona o ochraně veřejného zdraví a vyhlásit to přes Ministerstvo zdravotnictví?

Zatím jsem četl v podstatě pouze jediné vysvětlení a já jsem na jiné také nepřišel. A to vysvětlení spočívá v tom, že právě krizový zákon má ustanovení, které deklaruje právo na náhradu škody, zatímco zákon o ochraně veřejného zdraví to nemá. To znamená, že se tedy tímto způsobem pokusila vláda přenést celý problém do rozměru, kde nebude muset hradit škodu. Což, když by přišla vláda a řekla: „Nemáme na to peníze, budeme to muset hradit nějakým přiměřeným způsobem,“ tak by to bylo něco jiného. Ale hledat tuhle právní kličku podle mě bylo nešťastné a také to podle toho zatím dopadlo.