Sokol není dravec a orel se bojí hasičů. Střípky za záchranné stanice

Sovy sedí na bidýlkách hned za branou oploceného areálu v pražských Cholupicích. A za dveřmi dřevěného domku v zahradě odpočívají dva sokoli s tradičními koženými čepičkami na hlavách.

Části areálu určené opeřencům jsou od sebe odděleny sítěmi, jednotliví ptáci na sebe díky dřevěným příčkám nevidí. Jištěni jsou přichycením za nohy, podobně jako to bývá k vidění při ukázkách sokolnictví na mnoha hradech a zámcích. Tady sedí supi, vedle sokoli, orli, jestřábi…

„Nesmí se dostat k sobě, větší pták by sežral menšího. Pro ně je to prostě kořist,“ vysvětluje Petr Kolomazník (67), který se chovu ptáků věnuje už od puberty. Rázným pohybem přitom posílá pryč dva obrovské psí hlídače, kteří se před vstupem do zóny dravců dožadovali pozornosti.

„Ta má zajímavou historii,“ ukazuje sokolník k zemi, kde malá sova pálená mžourá škvírkami očí. Dostala se sem loni, když ji náhodní chodci objevili zavřenou v kartonové krabici na náměstí Míru v Praze. „Zavolali nás a zjistili jsme, že má na noze kroužek z ukrajinského chovu. Vedle byly doklady v azbuce, ale na psa. Můžeme se jen domnívat, že ji sem někdo propašoval. Pak jsem slyšel o člověku, který loni v zimě chodil se sovou pálenou po Karlově mostě a vybíral peníze. Česká inspekce životního prostředí tam kvůli tomu udělala přepadovku, ale prý utekl. Třeba je to právě tato sova,“ krčí rameny s tím, že alespoň záchrana dopadla dobře.

Možná chtěl sovu někdo jen pro potěchu, protože k sokolnictví se nevyužívá. „Sova se živí masem, je predátor a noční lovec. Mezi dravce, jako jsou jestřábi nebo orli, ale nepatří. To ostatně nejsou ani sokoli, které vidíte hned vedle. Díváte se v podstatě na papoušky. Věda až nedávno zjistila, že sokoli nepatří mezi dravé ptáky, jenom tak díky způsobu života vypadají,“ vysvětluje Petr Kolomazník. „Dřív se určovala systematika druhů podle vzhledu, dnes se upřednostňuje metoda pomocí DNA vztahů,“ upřesňuje a dodává, že i australský papoušek Nestor kea s rozpětím křídel až jeden metr žere maso a farmářům napadá jehňata.

Další z prostorů obývá samice orla bělohlavého. „To je naše Helenka, vzhledově velmi impozantní dravec, ale povahou jde o ukřičenou dámu, která se bojí hasičů v uniformách,“ říká Petr Kolomazník. Dravci totiž mají skvělou paměť na to, co zažili špatného. A Helenku kdysi vyděsila zábavná pěna z hasičského auta na dětském dni, kde měli sokolníci ukázky své práce. Samice je právě jedním z opeřenců, kteří jsou vycvičení pro ukázky veřejnosti, a nepatří tedy mezi handicapované ptáky, kteří se sem dostali třeba po úrazu.

To není ani případ orla skalního, který má velkou voliéru bokem a byl odchovaný pro lov v sokolnictví. Kolem šestého roku věku se však začal špatně trefovat na rukavici při návratu. Následná vyšetření prokázala, že za to může šedý zákal. „Na maso ještě vidí, ale v přírodě by už dávno neměl šanci,“ tvrdí sokolník. V zajetí se přitom orel může dožít čtyřiceti i padesáti let, v přírodě sotva poloviny.

Jak dodává Petr Kolomazník, jediný orel skalní není oproti ostatním druhům orlů zbabělec. „Příroda si ale nehraje na hrdinství. Kdo se zraní, končí. Platí známé – kdo uteče, ten vyhraje a má šanci přežít,“ nabízí jednoduché vysvětlení.

Prostorem se nese velmi zvláštní hlasový projev, jako sekané posměšné pochechtávaní. „Trochu jak husa, že? To je také orel, ale orel stepní. Jmenuje se Bobeš,“ říká sokolník, jak se blížíme k místu, kde se pohupuje velký tmavý pták, který působí poněkud naštvaně. „Naopak! On volá: Sex! Sex! Sex! Asi bych to neměl prozrazovat, ale dělá to na mě, protože já jsem pro něj jeho krásná orlice,“ usmívá se.

A hned vysvětluje, že Bobešovo chování je důsledkem toho, že jej Petr Kolomazník vypiplal odmalička. Každé mládě totiž první tvory ve svém okolí považuje za své rodiče, a tedy i předobraz budoucích partnerů. Říká se tomu imprinting nebo také sexuální vtištění, které je neměnné – a s tím počítají třeba kukačky. U různých druhů tato fáze probíhá v různý čas, u dravců se to děje třetí týden jejich života. Začínají totiž dobře vidět, kdo je krmí, kdo je tedy rodič, a jak tím pádem vypadá jejich budoucí partner.

„Tento stepní orel je jedním z prvních odchovaných u nás. Dnes je mu asi třiadvacet let a tehdy byl obrovskou vzácností, tak jsme ho oddělili od rodičů, aby mu náhodou neublížili. Bohužel pro něj viděl v důležitém období života nejdřív mě a od té doby jsem jeho orlice,“ krčí rameny sokolník. Jiného člověka si Bobeš nevšímá, na orlice útočí jako na soupeře.

Podobně i kterýkoliv jiný pták, jenž projde v tomto období lidskou péčí, už se nedá vypustit do volné přírody. Dalším psychickým handicapem u ptáků je podle Petra Kolomazníka ztráta schopnosti migrace. Tedy odlet na zimu do teplých krajů. „Pokud se mladý pták na podzim zraní a dostane se přes zimu do lidské péče, už se nedá vypustit, protože už nikdy migrovat nebude. Migrace se musí prožít první podzim života. Krásný příklad měli v pražské zoo před mnoha lety s vyléčeným čápem bílým. Přilákal si samičku klapáním zobáku, ale oproti ní a mláďatům nikdy neodletěl a čekal, až se mu na jaře zase vrátí,“ vzpomíná.

Omar, jeden z cholupických supů, zase ochotně létá k ženám, k mužům nikoliv. Jedním z možných vysvětlení podle sokolníka je, že čtvrt století létá po přednáškách v základních školách, kde naráží na samé učitelky a prakticky žádné učitele. „Nějakého hezounka ještě Omar zvládá, ale fousatého drsňáka už ne. To se pak zastaví, nejde, nelítá,“ vysvětluje.

Jeho další kroky vedou k zajímavému jedinci, který dřepí v rohu a pokukuje. Je to luňák Tonda, který ze záchranné stanice rád utíká a sežere, na co přijde. „Luňák je všežravec a v tropech Indie rád žije ve městech, kde žere odpadky. Je to takové létající prasátko,“ říká Petr Kolomazník.

Konkrétně Tonda už mu několikrát uletěl a vždy byl objeven v širším okolí, jak něco žere – od lojové koule pro sýkorky přes papírový sáček od svačiny po červenou igelitku. Když zůstane na trávníku, přivázaný na špagátu, vypase tam kruh jak koza. „Tonda je tulák, takže má vysílačku, která mi napoví směr. Pak jdu, než na něj narazím,“ vysvětluje sokolník, jak luňáka znovu najde.

Vracíme se do dřevěného domku, kde se konají přednášky pro zájemce, pokud zrovna sokolníci nejsou na návštěvě ve školce nebo škole. Na stole je vidět plakát, který láká na 54. národní sokolnické setkání. Bude už v říjnu na zámku Opočno. A někteří zdejší dravci, stejně jako Petr Kolomazník, tam nebudou chybět.