Šok i bolest. Osobní pohled naší dopisovatelky z francouzského Nice

Za normálních okolností bych pracovala v Nice, ale vzala jsem si volno na vymalování bytu. Přenáším obrazy a pouštím regionální rádio Bleu Azur, abych si poslechla novinky po středečním proslovu prezidenta Emmanuela Macrona, který oznámil radikální koronavirová opatření.

Pan David z obchodu la Brioche Dorée naproti bazilice Notre-Dame de l’Assomption v centru Nice rozrušeně líčí, jak někdo vtrhl do obchodu a křičí, ať okamžitě zavolá policii: „Někoho podřízli v katedrále! Myslel jsem, že je to hloupý vtip!“ Spolu s ním se dobírám krutého zjištění, že další lidé byli zavražděni stejně strašným způsobem jako nedávno profesor Samuel Paty.

Mám pocit, že karikatury proroka Mohameda vylezly jako kostlivci ze skříně a znovu absurdně vraždí další nevinné oběti, které se tentokrát pokojně modlily v katedrále. Jedna 70letá žena podříznutá takovým způsobem, že téměř přišla o hlavu, stejně jako i laický 45letý zaměstnanec baziliky. Třetí, vážně zraněná, které se podařilo uniknout a která se uchýlila do kavárny naproti budově, o několik minut později zemřela.

Představuji si příšernou scénu: „Udělali nemožné, okamžitě přijela záchranka, lékaři intenzivně oživovali, ale nepřežila,“ svědčí majitel restaurace Brahim Jilloule. Městská policie reagovala stejně tak rychle, když vtrhla do baziliky a postřelila pachatele. Jednadvacetiletý Tunisan během útoku opakovaně křičel „Alláhu akbar“, dokud nebyl „umlčen tišícími prostředky“, hlásá server Francetvinfo.fr. Poté byl převezen na jednotku intenzivní péče.

O něco později jiný islamista napadl se stejným pokřikem policistu v Avignonu. Utišující prostředky po francouzském způsobu na radikální islamismus evidentně nefungují. Zvláště když Emmanuel Macron před několika dny při poctě Samuelu Patymu neopatrně prohlásil, že Francie bude bránit svobodu vyjádření a publikovat i nadále karikatury Mohameda.

Dnešní událost převrátila nejen agendu prezidenta, který okamžitě přiletěl na místo, ale i myšlenky každého Francouze, jenž místo obav o svou koronavirem nahlodanou peněženku uvažuje nyní o základní bezpečnosti. A spolu s celou Evropou o otázce, zda právo na svobodu vyjádření má jako třešnička na dortu hodnot francouzské republikánské tradice šanci se v dnešní době ještě udržet.

Byt je připraven a otvírám dveře maskovanému malíři pokojů. Neodpustím si zkoumavý pohled, který prohlubuje i přízvuk blízkovýchodního původu. Nevím, co mě čeká, premiér Jean Castex vzápětí z rádia hlásí nejvyšší stupeň nebezpečí hrozby teroristického útoku na celém území státu. Emmanuel Macron ujišťuje, že Francie se terorismu nepoddá.

Pomáhám se žebříkem a doufám, že já z toho vyváznu. Rádio i televize se překřikují, Mohamed (ano, tak se opravdu jmenuje) si hledí práce, jako by neslyšel, a já pro své bezpečí podstrojuji kávu s teplými croissanty. A zatímco se mé stěny probouzí do zářivé bělosti, nad celou zemí zní temný smuteční umíráček v symbolickou hodinu Kristovy smrti v 15 hodin.

V době, kdy si psychologové lámou hlavu nad tím, jaký může mít další karanténa vliv na psychické zdraví Francouzů, je psychika země na kolenou z nebezpečí terorismu. Já jsem ovšem tentokrát nad potenciálním rizikem vyzrála nabídkou dřívějšího konce směny, další práce počká na zítra.

Než za Mohamedem s poděkováním zavřu, zastaví se mezi dveřmi a plný emocí říká: „Problém je ve špatném pochopení islámu. Alláh nikdy neřekl, že máme ve jménu víry zabíjet nevěřící. Naopak! Když zabiješ člověka, je to, jako kdybys zabil celé lidstvo. To je psáno v Koránu. U nás v Maroku žijeme všichni pohromadě s křesťany, židy nebo ateisty a nemáme žádné konflikty.“

V Nice se chýlí k večeru a bazilika, stále zapečetěná za neprodyšnou bariérou, bělavě září do soumraku. Svíčky, které přinášejí lidé, postupně lemují bariéry jako rozzářený ostrůvek spásy. Symbolické památníky v centru města zaplňují i květiny, podobně jako při atentátu 14. července.

Nice se ještě nestačily zahojit hrozné vzpomínky na tragické atentáty na Anglické promenádě. Uprostřed hloučku přihlížejících snědá Afričanka hlásá: „Měli bychom klečet na kolenou před katedrálou a děkovat za to, jak nás Francie přijala. Přistěhovalci se modlí, aby se do země dostali, a pak Francouze zabíjí! To už stačí!“

Bolest, pláč, vzedmuté reakce se valí v předvečer svátku Všech svatých ze všech stran. I další kolemjdoucí jsou traumatizovaní: „Je to ulice, kudy se procházíme každý den. Do kostela také někdy zajdeme. To se mohlo stát i nám,“ obává se mladý pár, ke kterému se přidávají dvě starší ženy: „Nejhorší je, že si na terorismus zvykáme jako na každodenní chleba.“

Mnozí občané včetně starosty města Christiana Estrosiho říkají, že ve Francii to začíná vypadat jako válka náboženství. „Nice stejně jako celá Francie platí daň za rozšiřující se islamofašismus, prohlásil na tiskové konferenci.

Takové označení bylo na vysoké politické scéně slyšet poprvé. Co to znamená pro obyčejné lidi? Společnost je destabilizovaná po všech stránkách, zdravotně, ekonomicky a nyní i bezpečnostně. Zítra jen možná Francouzi zůstanou ochotněji doma, jak žádá prezident, aby se zamezilo rychlému šíření viru.

Ještě včera jsme si všichni stěžovali na další nesnesitelný lockdown, ale s atentáty je to teprve opravdu nesnesitelné. Vracím se domů, s nadějí se ukládám do bělostné ložnice a přemítám nad slovy libanonského spisovatele a malíře Chalíla Džibrána: „Zásluha člověka spočívá v jeho znalostech a činech, nikoli v barvě jeho pleti nebo náboženství.“