Šojdrová otevřeně popsala, o jakých sirotcích ze Sýrie je řeč

Po zamítavé reakci Andreje Babiše k návrhu přijmout 50 syrských sirotků se na premiéra snesla vlna kritiky. Vedle členů opozice jeho stanovisko ostře odsoudili i někteří členové jeho kabinetu. Předkladatelka návrhu a europoslankyně Michaela Šojdrová by se s Andrejem Babišem ráda sešla osobně – a přesvědčila ho o opaku.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy lidovecká politička popsala, jaké konkrétní kroky dál chystá. A zejména, o jakých dětech je tu vlastně řeč.

Seznam Zprávy: Navrhujete, aby Česko přijalo 50 uprchlíků z Řecka, kde se většina dětí pohybuje ve věku 12–17 let. Jako alternativu jste potom zmínila i Libanon, kde se nacházejí i mladší sirotci. Jakou věkovou skupinu preferujete prosadit?

Na úvod je třeba říct, že Česká republika by měla primárně mířit na děti, které už jsou na území Evropské unie. Mluvím konkrétně o řeckých táborech, protože jsem je osobně navštívila a ty děti viděla.

Jako eventuální možnost jsem zmínila i Libanon a oblasti na Blízkém východě, protože i tam Česko pomáhá a přicházejí do nich váleční uprchlíci přímo ze Sýrie.

Můj návrh ale směřuje přímo na Řecko. Na jeho území se nachází asi 3 500 nedoprovázených dětí a sirotků, u nichž jsme buď schopni potvrdit, že jsou sirotky, anebo se jejich rodiče pohřešují. Ty z nich, které jsem viděla, měli od 10 do 18 let. Ale je na České republice, jestli si pro přijímání sirotků stanoví nějaký věkový limit – napříkad Sir Winton v roce 1939 převážel z Československa jen děti mladší 16 let.

Zůstaňme tedy u Řecka. Zmínila jste, že jste některé tamní uprchlické tábory navštívila. O jaké děti tam nejčastěji jde?

Jsou to převážně děti, které přišly o rodiče během převozu přes Turecko, byly dopraveny přes ostrovy a dostaly se postupně až do srbského vnitrozemí. Viděla jsem třeba skupiny dětí ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu, které se společně učily anglicky a řecky.

To, že mezi nimi převažují kluci, je pravda. Mezi rodinnými příslušníky jsou považováni za ty odolnější, a pokud prchají například ze Sýrie, mají větší šanci dostat se úspěšně mimo válečnou zónu. Dívky tam ale jsou taky.

Jak dlouho už se tyto děti v táborech zdržují?

Některé jsou tam rok, viděla jsem rodinu, která tam byla i rok a půl. Mnohdy je to ještě víc, ale na ostrovy se teď dostali i noví uprchlíci, takže se to liší člověk od člověka. V současné době tam někteří migranti mohou být i dva roky.

Jakou pomoc potřebují?

Potřebují se učit, potřebují chodit do školy. Potřebují bezpečí, které jim prostředí uprchlického tábora nedá, ale v každém případě mají stejnou potřebu jistoty a ochrany jako děti, které jsou bez rodičů v Česku.

Jelikož jsou to děti, kterým se podařilo prchnout před válkou, často mohou trpět posttraumatickými problémy a vyžadují pomoc psychologa. Musím říct, že děti, které jsem potkala já, na mě nikdy nepůsobily agresivně. Naopak byly často smutné, zakřiknuté. Potřebují, aby jim někdo dal pocit, že se o ně postará.

Často mluvíte o tom, že by se ze strany Čechů jednalo pouze o dočasnou ochranu.

Moje vize celého návrhu je postavená na dočasné ochraně. Ovšem pokud si děti zvyknou a vytvoří si k České republice vztah, mohou tu zůstat i dlouhodobě – myslím si, že z nich můžeme vychovat dobré občany. Ale primárně se počítá s ochranou dočasnou. Takovou, která jim zabrání v nějaké radikalizaci. I dětští psychologové tvrdí, že děti v tomto věku nemají ještě zakotvenou osobnost a dají se snadno zmanipulovat. Jsou snadno zneužitelné i pro politické účely.

Máte představu o tom, jak by pomoc těmto dětem konkrétně vypadala?

Začít by se mělo ve společných skupinách, aby dětem navodily pocit bezpečí. Často jde o sourozence – ti by se neměli rozdělovat. Ministerstvo vnitra má v pohotovosti zařízení pro azylovou pomoc, které by se do procesu zapojilo hned v úvodní fázi, aby se děti v novém prostředí naučily orientovat.

Pak počítáme s pomocí různých charitativních organizací, ale i státních dětských domovů nebo ústavů. Kromě ústavní péče bychom pak samozřejmě do procesu rádi zapojili pěstouny a náhradní rodiče. Ani jedna varianta ale není špatně – z vlastní zkušenosti víme, že dětské domovy už jsou u nás skutečně instituce domovského typu.

S nabídkou pomoci už se vám ozvala třeba Slezská diakonie. Obracejí se na vás i další organizace?

Kromě Moravskoslezské diakonie je to například organizace Češi pomáhají. Ta má dokonce konkrétní rodiny, které s přijetím sirotků chtějí pomoct – dosud je to okolo padesáti rodin. I proto si myslím, že 50 dětí je počet zcela zvládnutelný.

Myslíte, že je Česko schopné postarat se o vlastní sirotky? A dá se to vůbec srovnávat?

Česká republika má velmi dobrou náhradní rodičovskou péči. Stojím si za tím, že pracovníci v dětských domovech odvádějí skvělou práci, stejně jako u nás máme propracovaný systém pěstounů a adopce.

Takže o děti se postarat umíme, a na tom to stojí. Máme dobrý systém. Máme rodiče, máme instituce, máme na to systémovou péči – včetně kvalitního rozhodovacího procesu, odborného procesu i procesu zdravotní a psychologické pomoci.

Co se týče srovnání našich dětí a sirotků ze Sýrie – bojím se, že se to moc srovnávat nedá. Děti odtamtud přicházejí z úplně jiného prostředí, náš právní systém na ně uplatňuje jinou ochranu než na občany narozené v ČR.

Ale to si musí stanovit vláda – rozhodnout, jaký právní status každé dítě dostane. Nikdo neříká, že to musí být plošné; mladší děti ho můžou mít jiný než ty starší, svou roli může hrát i jejich individuální vývoj. A samozřejmě se jejich status bude měnit i podle toho, jak se změní situace na celém Blízkém východě.

Říkala jste, že byste o celé věci ráda jednala s premiérem. Kontaktovala už jste Andreje Babiše?

Ano. Požádala jsem o schůzku pana premiéra i místopředsedu vlády Hamáčka s tím, že by se jí kromě mě účastnila i organizace Češi pomáhají. Ta se tématem zabývá dlouhodobě a chce, aby Česká republika přijala syrské uprchlíky, kteří se nacházejí na území Evropské unie.

Před několika dny jste zmínila, že v souvislosti s návrhem na přijetí sirotků ze Sýrie oslovíte také manželky premiéra a prezidenta.

Původně jsem je skutečně měla v plánu oslovit, protože k tomu jako ženy možná mají trochu jiný, citlivější přístup. Ale když sleduji, jakou publicitu můj návrh ve veřejném prostoru vyvolal, tak mi to v této chvíli připadá už trochu zbytečné. Reakce veřejnosti je tak veliká, a troufám si říct, že převážně pozitivní, že o tom tyto dámy musejí přemýšlet – a měly by to zvážit. Kdyby se o celé problematice ovšem chtěly dozvědět víc, přemýšlím o tom, že jim schůzku nabídnu.

Senátor Václav Hampl svolal na minulý pátek kulatý stůl se zástupci vlády i pomáhajících Čechů. Co z jednání vyplynulo?

Kulatého stolu se zúčastnili jak zástupci ministerstva vnitra a zahraničí, tak sdružení Češi pomáhají nebo dvě zástupkyně tzv. Wintonových dětí – dámy, které se zúčastnily transportu z Československa do Velké Británie v roce 1939. A právě na jeho základě jsme se dohodli na tom, že oslovíme premiéra Babiše.