Článek
Sedíme spolu na terase, zapadlí do ošuntělých pohovek. Kolem nás se v pokojících tísní matrace a skromný majetek jejich obyvatel. Odpolední slunce ztrácí sílu, přesto je odsud dobře vidět na prostornou pláž i nekonečný oceán. Hned pod námi je hotelový komplex, který se stal dočasným útočištěm běženců (nejčastěji) z Afriky. Ti na plácku u bazénu neúnavně kopou do míče, plavat ale nesmějí - vodní nádrž je ohrazena plotem.
Jsme na Kanárských ostrovech, které patří Španělsku. Ve městě Maspalomas, které je zdánlivě nekončícím shlukem hotelů, supermarketů, pláží a restaurací. Vysoký, štíhlý muž naproti mně má neobvyklý život i bydliště — už rok žije v turistické rozhledně, kterou si dočasně vypůjčil od zdejších úřadů. Důvod? Nouze, kterou v časech koronaviru trpí i většina lidí kolem. Nejsou turisté, nejsou příjmy. A tento kraj z návštěvníků žije.
„Dostihla mě pandemie, i když jinak než nemocné,“ vypráví Miro Semecký. Literát, úspěšný bloger, občanský aktivista a kočující umělec. V posledních letech stavěl originální sochy z písku na mnoha plážích Středomoří, což je prý vcelku lukrativní práce. To jeho nynější spolubydlící na obsazené rozhledně má méně náročný džob. Přivydělává si jako „zlaťák“, tedy muž, který potřen zlatou barvou strne v pozici na promenádě, za což od turistů vybírá.
Jenže Mirův svobodný a hlavně spokojený život kočovného umělce ukončil koronavirus. Španělská vláda před rokem zavedla v celé zemi tvrdou karanténu. Takřka ze dne na den z ostrovů zmizely až čtyři pětiny turistů. „Nezaměstnanost na ostrovech je vysoká a lidé, kteří pronajímají nemovitosti, požadují pracovní smlouvu,“ říká Miro.
Miro Semecký, český umělec na Kanárských ostrovech.
Pro umělce na volné noze se bydlení stalo nedosažitelné. Jednoho dne se mu ale ozval kamarád s nabídkou: zkus opuštěnou rozhlednu, sám jsem tam žil. Klíče od hlavních dveří našel Miro schované na místě, které mu přítel popsal.
Stačilo se nastěhovat. Ve spodním patře na prázdné půlkruhové terase si tedy zařídil obývací pokoj, ve kterém právě odpočíváme. „Sedací soupravu, židle, obrazy, skříně, nádobí a vlastně i vše ostatní jsem našel položené vedle hotelových kontejnerů,“ konstatuje Miro. Vedení některých hotelů se rozhodlo čas bez turistů věnovat renovacím, takže o nábytek nebyla nouze.
Mirův dočasný obývací pokoj na terase nad městem Maspalomas.
Neklidný Miro žije už dlouhá léta na cestě. Živil se jako číšník, v Anglii prodával tradiční fish&chips. Myl nádobí. Pak začal zdobit těla. „Tetování je fajn, ale mnohahodinová práce nad kůží klienta se strojkem v ruce mi ničila záda,“ popisuje umělecké začátky. Začal tedy stavět písečné sochy, u kterých vydržel posledních čtrnáct let. „Miluji tohle povolání, práci na čerstvém vzduchu a slunci bych za nic nevyměnil,“ dodává.
Mirovo dílo z písku. Vulkán pro větší efekt dýmá.
Ještě důležitější je ale pro něj svoboda. „Nejsem na ničem a nikom závislý. Nemohl bych jen tak sedět s nataženou rukou. Ruce mám zdravé a člověk by se měl umět sám o sebe postarat. Ze všeho nejvíc jsem ale pyšný na to, že mé umění kolemjdoucí baví. To ostatní jsou drobnosti,“ říká Miro Semecký.
Scházíme z rozhledny na autobusovou zastávku, Miro cestou zdraví staré známé. Slunce zapadlo. Muž vedle mě neztrácí víru. Věří, že v létě se situace zlepší, že bude znovu moci cestovat a budovat sochy. A že rozhlednu vrátí těm, komu patří. Nebo ji věnuje lidem, kteří budou obývací pokoj vysoko nad pláží nutně potřebovat.
