Snadná oběť koronaviru. Čínští chudí jsou pro úřady neviditelní

Wu-chanská vlaková nádraží a letiště jsou od čtvrtku uzavřená, silnice blokované a jedenácti milionům obyvatel hlavního provinčního města, kteří by se nejraději v poklidu připravovali na příchod čínského nového roku, je doporučeno neopouštět město.

Karanténu nařídily úřady po náhlém rozšíření koronaviru. Uzavření Wu-chanu v tomto období je srovnatelné s uzavřením Chicaga dva dny před Dnem díkůvzdání, píše server Foreign Policy. Tento zásah je ale jednoznačně zdůvodnitelný. Koronavirus se dostal do Spojených států, Thajska, Japonska, Jižní Koreje, Vietnamu a Mexika.

Ale nejsou to rezidenti Washingtonu nebo Bangkoku, kteří jsou nákazou virem ohroženi nejvíce. Takovou skupinu představují Číňané žijící na hranici chudoby, kteří nedosáhnou na základní zdravotní péči. A právě členové této nejchudší vrstvy jsou ti, kteří se do kontaktu s koronavirem dostanou nejpravděpodobněji, mezi kým se bude virus šířit nejrychleji a kdo se nejspíš stane největší obětí jak nemoci, tak represivních opatření čínské vlády.

Čínský ekonomický růst obvykle znamená představení impozantních čísel, donedávna stabilně rostoucích. Podle statistik Čína vede v Asii v počtu miliardářů. Na opačném konci těchto impozantních čísel ale stojí necelých 20 milionů Číňanů, kteří podle vládních údajů žijí na úrovni chudoby. Nevládní data ukazují číslo ještě vyšší.

Za epicentrum onemocnění označily čínské úřady Wholesale Seafood Market, kde velkou část prodávaného zboží tvořily lahůdky z divoké zvěře, od vlčích mláďat po hady nebo netopýry. Právě hadi, konkrétně druhu bungara páskovaného, byli označeni za zdroj nákazy. Na trzích pracovali většinou lidé z nižších vrstev, kteří se zvířaty přicházeli do kontaktu bez ohledu na dodržování hygienické bezpečnosti.

Wu-chanský zdravotnický systém se nyní snaží zvládnout obrovský nápor nemocných a podezření na onemocnění. Před karanténou vyhlášenou 23. ledna už oblast stihlo opustit plno mimo Wu-chan žijících lidí a studentů vysokých škol.

I další čínské regiony se snaží registrovat a hlásit případy nákazy koronavirem. Informace související se zdravotním stavem lidí a situací okolo vývoje koronaviru se staly alfou omegou čínské společnosti.

Mimo rozsah škod na čínské půdě hlásí onemocnění i okolní státy. Ve všech případech cestující ale pravděpodobně nepatřili mezi průměrné čínské občany, vzhledem k tomu, že jen 10 % čínské populace má vlastní pas. U cestujícího pokašlávajícího v economy class na cestě do Bangkoku se nákaza odhalí daleko snadněji než u upoceného dělníka cestujícího sdíleným vozidlem na okraj Wu-chanu nebo jedoucího dálkovým autobusem domů do jiné provincie kvůli nastávajícím svátkům jara. Migranti původem z jiných provincií mají během roku jen málo příležitostí navštívit své rodiny, a těchto svátků se tak mnozí nevzdají.

Čínská společnost je neustále pod kontrolou, ale i tato spletitá síť obsahuje značné trhliny. Střední vrstva Číňanů používající moderní technologie a sociální sítě je mnohem více na očích než chudší vrstvy. Někteří z nich nemají ani vlastní identifikační průkazy, kterými by se mohli prokazovat. Buď je ztratili a neměli šanci a prostředky vycestovat do jejich rodného města pro vydání nových, nebo jim rodné město ani nebylo vládou přiděleno.

Namísto cestování vlaky a letadly, kde zakoupení cestovního dokladu vyžaduje ověření osobních údajů, absolvují cestování dálkovými autobusy nebo sdílenými dopravními prostředky. Takový způsob přepravy je pro vládu obtížné monitorovat.

Možnosti k přístupu na internet jsou také přísně omezeny, navzdory tvrzením, že například WeChat se dostane všude. K internetu má přístup pouze 60 procent Číňanů. Údaje z identifikačních průkazů mezi sebou členové rodin sdílejí, v dalších případech rodiče využívají totožnost dětí.

Oblasti venkova také zůstávají mnohdy odříznuté od přívodu informací.

Zprávy o šíření nemoci a informace o prevenci, jako je mytí rukou a používání roušek, tak zůstávají privilegiem čínských rodin s telefony a dobrým připojením k internetu. Bohatší tak mají větší šanci zůstat zdraví.

Chudší vrstvy nakažené virem se také méně pravděpodobně dostanou k lékaři. Dosáhnout na čínský zdravotní systém, který kombinuje veřejné a soukromé prvky, je hraniční i pro občany středních vrstev. Velká část populace má nízký nebo žádný přístup ke kvalitní zdravotní péči. I když jsou venkovské nebo maloměstské zdroje nominálně dostupné, politika vyžaduje jejich přesouvání do větších měst a metropolí.

Většina čínských lékařů má maximálně středoškolské vzdělání, někdy ani to ne. Skutečně studovaní doktoři medicíny pracují v největších nemocnicích, které momentálně praskají ve švech, zatímco personálu stále ubývá.

V samotném Wu-chanu jsou obyvatelé závislí na veřejné dopravě, která byla 23. ledna zastavena. Nízkopříjmové zdravotní sestry, lékaři s nižším postavením i další nemocniční personál se tak do zaměstnání vůbec nemusí dostavit.

Otázka veřejného pojištění je spojována s takzvaným chu-kchou – celočínským systémem registrování domácností. Tato politika tak znemožňuje vesnickému rezidentovi použít své pojištění v městské nemocnici, ve které by našel kvalifikovanější personál a kvalitnější péči. Stejně tak systém ztěžuje život přespolním pracovníkům, kteří od své „chu-kchou rezidence“ pracují stovky kilometrů daleko. Ve výsledku pak tito lidé navštěvují lékaře jen v případech nejvyšší nouze, často si vystačí se samoléčbou, která je zase důvodem vysokého užívání podpultových antibiotik. Mimo těchto antibiotik se Číňané bez dostupné zdravotní péče obracejí k tradiční čínské medicíně. Podlomené zdraví je pak k jakýmkoli dalším nákazám daleko náchylnější.

Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím pravděpodobnost nákazy je věk. Průměrný věk nakažených je 75, společným ohrožujícím faktorem je minulost chronických onemocnění. Migrující pracovníci bez kvalitní péče mohou být ve čtyřiceti letech v horším stavu než staří měšťané.

Zdánlivá neviditelnost a přehlížení chudé skupiny čínských obyvatel je pravděpodobně jeden z důvodů, proč se oficiální čísla nakažených natolik liší. Někdy se uvádí více než 500 nakažených, zahraniční výzkumy odhadují až o 1700 či více. Jednotlivé systémy pacienty buď nevypátraly, nebo jednoduše vůbec nezapočítaly jejich existenci.

Náhlá pozornost světových médií o Čínu by na tyto problémy mohla mít vliv. Přesto však preventivní opatření a diagnostikování probíhá pouze ve větších městských oblastech.

Stát má navíc tendenci v případě přírodních katastrof či epidemií venkov zanedbávat ve prospěch měst. Venkované jsou tak víc než kdy jindy odkázáni sami na sebe, píše server Foreign Policy.

Čína se do roku 2020 zavázala s chudobou zatočit. Podle agentury Sin-chua se během roku 2018 podařilo snížit počet chudého venkovského obyvatelstva o 13,8 milionu. China Daily přichází s číslem 82,36 milionu – tolik lidí se dostalo z chudoby za posledních šest let.