Snad skončíme lépe než v bibli, doufá německý farmář sužovaný suchem

„Najdete mě na poli s větrníky, u těch s červeným pruhem,“ naviguje mě po telefonu farmář Carl-Albrecht Bartmer, který má v třetím červencovém týdnu napilno. Sklizeň obilí je v plném proudu a on křižuje pole v zelenožlutém kombajnu od rána do večera. Na pruh v dolní části větrníků neupozorňuje náhodou - na obří stožáry s otáčejícími se lopatkami totiž poblíž Stassfurtu člověk narazí na mnoha místech.

V okolí 25tisícového města jižně od Magdeburku sice leží vůbec nejlepší zemědělská půda v Německu, tu ale v posledních letech poškozuje opakující se sucho. Právě zde najdeme vůbec nejsušší místo v celé zemi, jímž je vesnička Atzendorf. „Tato oblast neměla dostatek vody i v minulosti, leží totiž ve srážkovém stínu pohoří Harz. V posledních letech se to ale zhoršuje a sucho představuje stále větší problém,“ vysvětluje Christian Schüler, koordinátor hospodářských otázek na stassfurtské radnici.

Poslední roky zde zažívají zejména horká a suchá léta, málo prší ale i ve zbytku roku. Stassfurtské hasiče pak opakovaně zaměstnávají požáry, hasit často vyrážejí právě na pole. Podle tabulky zveřejněné místním deníkem Stassfurter Volksstimme klesla hladina podzemních vod téměř ve všech okresech. Zemědělci letos očekávají přece jen trochu lepší výnosy než vloni, stále však nižší, než bývali zvyklí.

„Sucho začalo v roce 2017, pokračovalo pak v následujících letech včetně letoška. Voda se v půdě ztrácí a umírají i stromy, které mají jinak hluboké kořeny a umí si vodu získat,“ říká farmář Bartmer, který zde hospodaří na celkem 1600 hektarech už téměř tři desítky let. V posledních dvou sezonách ale sklidil jen 60 procent jinak obvyklé úrody. Největší problém má s nedostatkem vody pšenice a cukrová řepa, zmiňuje s tím, že měnit plodiny kvůli suchu nemůže.

Na otázku, zda farmáře v době sucha nějak odškodnil stát, kroutí hlavou: „Něco dal v roce 2018, to ale bylo jen pro firmy, které na tom byly hodně špatně. Ta moje na tom zase až tak zle nebyla, tak jsem nedostal nic.“ Z Evropské unie sice dotace proudí, ty se ale počítají na hektar a se suchem nemají nic společného.

Jak s nedostatkem vody bojovat? Úředník z radnice nabízí dvě cesty: jednou je vysazování stromů, které má smysl především ve městě, druhou je změna evropské ekonomiky směrem k používání čistých energií. Oblast kolem Stassfurtu jde v tomto směru příkladem, výše zmíněné větrníky zajišťují z 50 až 60 procent zdejší spotřebu elektřiny.

Sám pan Bartmer jich vlastní pět, poznají se díky červenému pruhu. Do budoucna má s větrníky velké plány, které by v případě úspěchu mohly změnit nejen evropskou energetiku, ale i dopravu. Stassfurtští v nich totiž chtějí vyrábět nejen obvyklou elektrickou energii, ale také vodík, který by sloužil jako palivo do aut. Na jeho výrobu se dá použít jen asi pět procent kapacity větrníků, projekt je ale teprve v plenkách. „Plánujeme s tím začít v následujících dvou letech, nejdříve bude třeba postavit velké množství větrníků,“ vysvětluje farmář, podle něhož bude budování infrastruktury ještě tou snadnější částí ambiciózního projektu.

Nedostatek vody v půdě prý nevyřeší ani oddělování polí remízky, o němž se hodně mluví v Česku. „To je jen ideologie. Vždyť ta křoví také potřebují vodu, v jejich blízkosti žádné obilí neroste. Právě proto, že ji spotřebuje křoví,“ argumentuje Bartmer. Lidé by podle něj nejraději viděli všude idylická malá políčka obdělávaná tradičním způsobem, svět se ale mění, lidí dramaticky přibylo, a proto se muselo změnit i zemědělství.

„Kdyby můj dědeček viděl tenhle moderní kombajn, kterým projde asi 50 tun obilí za hodinu, byl by nadšený. No, a dnes jsou lidé nadšení spíš z toho, jak hospodařil on,“ kroutí Bartmer hlavou nad představami mnohých politiků.

On sám má přitom s farmařením dlouhé zkušenosti - pole, na nichž hospodaří, vlastnili jeho předkové už v polovině 18. století. Po pádu komunismu a sjednocení Německa si je začal nejdříve pronajímat od státu, nyní mu už patří a spolu s dalšími pěti firmami patří k největším vlastníkům půdy v okrese Salzlandkreis. „Mám šest zaměstnanců, z toho dva jsou sezonní, studenti z Rakouska. No, a tím sedmým jsem já, jak vidíte,“ směje se za volantem moderního kombajnu, v němž se dá pohodlně mluvit i nahrávat, aniž by nás obtěžoval hluk zvenčí.

Na svých polích pěstuje především pšenici, cukrovou řepu, hrách, řepku a také kukuřici. Brambory, kterými je Atzendorf proslavený, nemá. „Když nastane sucho, kvalita úrody brambor velmi utrpí a nedají se pak prodat,“ vysvětluje. I proto ještě před měsícem konkurenční farma z Atzendorfu na svých webových stránkách hlásila, že brambory nejsou. V době návštěvy redaktora Seznam Zprávy už opět byly v nabídce.

Pan Bartmer si však nemyslí, že by sucho v posledních letech bylo důsledkem klimatických změn. „Měli bychom rozlišovat změny klimatické, které probíhají po celá desetiletí, a změny počasí. Sucha, jako jsou dnes, byla podobná už počátkem devadesátých let a znali je i naši předkové,“ říká. To ale nijak těžkou situaci zdejších farmářů nezlehčuje. Na otázku, jak bude vypadat jeho podnikání, pokud se sucha budou opakovat i v následujících letech, krčí rameny: „V bibli trvaly přírodní katastrofy sedm let. Doufám, že tady to tak dlouhé nebude,“ věří.

A jak vypadá letošní úroda? Zemědělci jsou zatím mírně optimističtí, obrovské ztráty z posledních dvou let by se už opakovat nemusely. Ideální to ale ani zdaleka není: podle Olafa Feuerborna, prezidenta Svazu zemědělců v Sasku-Anhaltsku, sice plodinám pomohl chladný květen, celkově ale obilí reagovalo na nízkou hladinu spodní vody. To znamená méně vzrostlých klasů, a tedy i zrna.

Zdejší farmáři tak musejí doufat, že v příštích letech bude lépe. Anebo vložit všechen um do větrníků a výroby vodíku.