Smrad, špína a zubožená zvířata. Skrytá kamera ukázala, kam jdou peníze na jejich záchranu

Váš dokument se jmenuje Obchod se soucitem. Ústřední postavy jsou dvě: kotě Mojito, na jehož titanové nožičky se vybralo 82 tisíc korun. A pes Julka údajně zachráněný z cikánského ghetta na Slovensku, kterého srazilo auto. Ta zvířata se zákroku nikdy nedočkala?

ŠM: Dokud jsme natáčely, Mojito byl stále bez titanových nožiček. Julku jsme neviděly, ta byla podle informací paní Jack na veterině.

Julku jste neviděla během natáčení vůbec, i když jste se infiltrovala na místa, kde měla být. Existuje vůbec?

IL: Po tom, co se zveřejnilo v České televizi, Julku teď organizace Handy Pet Rescue hodně inzeruje na facebookových sítích. V krásném bytě, kde skáče i na postel, spí na kožešině.

Proč vám ji neukázali?

IL: Nevím.

Jak to vypadalo v těch údajných útulcích, které jste navštívila?

ŠM: Čistě terminologicky to nejsou útulky. Útulek zřizuje město, má své zákonné podmínky. A podléhá nějaké legislativě, nějakým pravidlům, tohle jsou spolky.

Jak to tam tedy vypadalo?

IL: Když jsem tam jela, tak jsem z toho, jak jsem je sledovala poměrně dlouho na Facebooku a na sociálních sítích, měla pocit, že jedu někam na veterinární kliniku. Ale viděla jsem dva polorozpadlé baráky, do jednoho mě nepustili. Do druhého mě pustili a byl tam neuvěřitelný nepořádek, špína. A v prostředku toho všeho prostě drátěná klec, ve které bylo vyděšené kotě s useknutýma nohama, nemělo ty nohy nějak ošetřené.

Nemůžete se právě dívat nebo číst? Poslechněte si audio verzi rozhovoru.

Přitom mělo být údajně v karanténě. To byl moment, kdy jste se musela nejvíc ovládat?

IL: Mně se tam stala zvláštní věc. Já bych tam toho natočila daleko víc, ale přestala mi tam nahrávat kamera. A tak jsme musely zbytek dohrát na mobilní telefon. Takže to tam nebylo všechno dobře vidět. Ale ten nepořádek, smrad a naprosto vyděšené kotě, které bylo po zákroku. Ty nožičky mu čistili, sešívali. To zvířátko se chce schovat, když má bolest. Ale místo aby bylo v nějakém košíku, tak bylo v drátěné kleci postavené na takové skřínce, okolo běhaly nějaké jiné kočky. A strašně se nás bálo.

Právě na toto kotě a na zmíněného psa Julku měly jít příspěvky, které vybírala nezisková organizace Pet Heroes. Zjistily jste, co se s těmi desítkami tisíc od lidí dělo?

ŠM: Pokud jsme normální a nejsme psychopati, tak jsme ke zvířátkům náchylní. A ošklivé fotky a fotky nemocných zvířátek nás rozdírají. A když jsem posílala pětistovku na nějaké takové zvířátko, tak mě vlastně nikdy nenapadlo, kam to jde. Lidi, kteří nám psali, nás přivedli k tomu, ať se podíváme na transparentní účet Pet Heroes, což je jednoduché a může to udělat úplně každý. A na tom transparentním účtu velmi rychle zjistíte, kam ty peníze jdou a kolik tam je peněz.

Jenže nikdo se tam nedívá. Přitom když někdo vybírá třeba na ulici na postižené lidi, tak nás hned napadne, že by to mohl být podvod, zjišťujeme si, o jakou organizaci jde, ale tady ne?

ŠM: Vůbec ne. U nemocného zvířátka vás to nenapadne opravdu vůbec.

Myslíte, že to teď lidi napadne?

ŠM: My doufáme, že po téhle Infiltraci už to lidi napadat bude.

Co za tou neziskovou organizací stojí za lidi?

IL: Majitelka té neziskové organizace (Nikol Burešová, pozn.red.) nepracuje a živí ji vlastně jenom tenhleten „šmejdí byznys“.

Vy jste na tom účtu našli poměrně dost peněz, bylo to nějakých 600 tisíc korun…

IL: Mně by ani nevadilo, že tam měli 600, 700 tisíc korun. Mně na tom vadilo to, že oni nezveřejňovali ani účetní uzávěrky. Účetní uzávěrky za poslední tři roky zveřejnili poprvé na podzim. A vybrali přes 5 milionů korun za rok, tak to mě šokovalo. Kdo z toho žije, já nevím. Když se podíváte na jejich transparentní účet, tak nevypátráte, na co ty peníze jdou. Vidíte tam jen dárce, kteří třeba píší „pro Mojita“. Potom tam vidíte třeba 5 tisíc veterina nebo krmivo nebo pohonné hmoty.

Kromě majitelky v dokumentu vystoupili lidé, kteří se o zvířata starali. Jde rozlišit, kdo je podvodník a kdo pouze bílý kůň, kterého vedou dobré úmysly?

ŠM: Já myslím, že to je opravdu jednoduché. Někdo tam vede byznys. A kdokoliv, kdo má čas a má rád zvířata, tak jim bude pomáhat a vůbec ho nenapadne, jak to vlastně fugnuje.

Jaká fotka zvířete, jaký příběh nejvíc otevírá lidská srdce a lidské peněženky?

ŠM: Zvířátko jakkoliv nemocné, roztomilé a ne úplně ošklivé. I když já mám třeba radši ošklivá zvířátka.

IL: Vždycky hraje roli, že je opuštěné. Konkrétně ten Mojito byl nalezen v Pardubicích někde u hřbitova jako divoké koťátko, které nemělo zadní nožičky. A oni si vlastně pro to koťátko dojeli, odvezli si ho k sobě do spolku, a přes Blesk inzerovali příběh toho Mojita. Blesk zveřejnil jejich transparentní účet a já jsem během týdne pozorovala, jak tam naskakují peníze. To bylo neuvěřitelné. Když něco najdete, nemůžete to ukrást. Nespadne to jen tak z nebe, zvíře musíte nahlásit na obec nebo na městskou policii. Nikdo nic nenahlásil, nikdo vlastně nezjišťoval, jestli tomu kotěti někdo neublížil. Protože by to byl trestný čin.

Podaly jste nějaký podnět na policii?

ŠM: My nejsme od podávání podnětu, já jsem jen mapovala, kam to půjde dál. Já jdu jako infiltrátor vždycky krok pozadu, ten někdo vepředu udělá krok a já jdu za ním a dívám se, jaké ty kroky dělá. Natočím to a potom to zmapuju. Proto pouze říkám, že cesta Mojita byla takováhle. Někdo ho ukradl, nikde to nenahlásil, zveřejnilo se to v novinách, na základě toho lidi poslali peníze.

Ve druhé části pořadu se infiltrujete do chovné stanice mainských mývalích koček. Ukazujete velké množství zvířat, která pobíhají po jedné místnosti, v podmínkách, které by se daly popsat jako nevyhovující. Kočky jsou očividně podvyživené, vy tvrdíte, že byly i nemocné. Kde je hranice mezi tím, co je a není množírna?

ŠM: Tady si opět pohrajeme se slovy. Jako novináři víme, že když se řekne množírna, tak to vzbudí velikou emoci. Klece a zvířata trápená ve tmě a bez jídla, bez vody. Nedokážeme si představit, že podobné zacházení v trochu lepších podmínkách je kousek vedle v baráku u někoho, komu to veterinární správa nechá v klidu běžet jako chovnou stanici. Přitom se ty podmínky moc neliší. A tady můžu mluvit opravdu i ze zkušenosti, protože já jsem tady byla taky kupovat tu kočku. Je škoda, že ten film nemá další smysl, protože jenom otevřete dveře a ten smrad, co se na vás vyline, se v podstatě nedá dýchat.

Nevidíte chybu i na straně kupců, když je očividné, že ty podmínky nejsou v pořádku?

ŠM: Ano, to je chyba. Obrovská chyba a legalizuje se to tím. Ale jsme lidé. Když vidíte takovéhle zvířátko, v takových podmínkách, tak co uděláte, pokud jste běžně emocionálně vybavená? Jdete ho zachránit.

Není to začarovaný kruh?

ŠM: Je to začarovaný kruh.

IL: Proto se to jmenuje Obchod se soucitem, a ne Obchod se zvířaty. Oni útočí na náš soucit.

Ústřední hrdinkou příběhu kolem mainských mývalích koček je paní Pittnerová, majitelka chovné stanice. Konfrontovaly jste ji s tím, co se vám u ní nelíbilo?

IL: My v té Infiltraci nekonfrontujeme, já jsem mapovala cestu paní Pittnerové, mapovala jsem to, že to bylo nahlášeno na veterinární správu, byla jsem za veterinářem se ho zeptat, proč ty kočky legalizuje…

Toho jste ale konfrontovala.

IL: Já jsem ho ale nekonfrontovala, že jsem z České televize. Já jsem tam šla jako maminka té paní, která si kočku koupila. A já jsem se ho šla zeptat, jakto že má dcera takhle nemocnou kočku.

Jak vám to veterinář vysvětlil?

IL: Pan doktor v tom neviděl problém, řekl jednoznačně: Tak proč si tu kočku kupujete? Když vidíte, v jakém je stavu? A přirovnal tu kočku, což mě zarazilo, k tomu, když si jdete koupit auto. On říká, že když si jde koupit auto, tak si taky s sebou vezme automechanika a když se mu nelíbí, tak si ho nekoupí.

Jak si to vysvětlujete? Je to nedbalost veterináře nebo za tím může být i něco jiného, třeba peníze?

ŠM: Já vůbec nevím, co za tím je. A vůbec nehodlám zkoumat lidské chování a jeho sekundární důvody a důsledky. Ale chová se, jak se chová. S paní Pittnerovou spolupracoval. Ale musím říct, že tohohle chlapa si docela cením, protože na konci vlastně naznačil, že už to dělat nebude. Spíš z toho byl otrávený, že mu z této chovné stanice prochází tolik nemocných zvířat pod rukama, že už toho třeba měl opravdu plné zuby.

Věřila jste mu to?

ŠM: Já lidem věřím, když mi něco řeknou.

I po tom všem, co jste natočila?

ŠM: Po všech těch Infiltracích jsem pořád ochotná lidem věřit. Ale tenhle pán, já bych klidně věřila, že už to dělat nebude.

IL: Tak teda já jsem s ním byla v přímé konfrontaci a já bych mu nevěřila.

Po tom všem, co jste natočila, je vaše jméno a váš obličej poměrně známý. Nebojíte se, že vám teď bude někdo vyhrožovat? Nebo už se to děje?

IL: Dostáváme nepříjemné maily, snaží se s námi zkontaktovat lidé po Facebooku, přes Messenger. Před chvílí jsem mluvila s paní doktorkou Rennerovou (předsedkyně neziskové organizace Animal Eye, pozn.red.), která nám to komentovala a pomáhala nám v závěrečné fázi dokumentu. A paní doktorka mi říkala, že čelí poměrně velmi nepříjemné šikaně a je jí vyhrožováno.

Bude případ řešit veterinární správa? Tušíte, jestli bude mít nějakou dohru?

ŠM: To je otázka na veterinární správu, jak se k tomu postaví. Ona je v podstatě účastníkem děje. A už to řeší. My vždycky zaznamenáváme ten děj. A veterinární správa je tady jedním z hrdinů.

Vy jste se ve svých dokumentech zabývaly nejrůznějšími šmejdy, byli tam léčitelé, ale i zdravotníci, kteří zanedbali své povinnosti. Dokážete nám už teď říct, kdo by měl být před vámi na pozoru příště?

ŠM: No to určitě ne. To byste to potom mohli točit taky.