Článek
„Na Slovensku se něco musí stát, něco takového si nemůžeme nechat líbit.“
Slova rakouské europoslankyně Claudie Schmidtové, která v lednu zazněla na výboru Evropského parlamentu pro rozpočtovou kontrolu, přinášejí malým slovenským farmářům opatrnou naději.
Právě o jejich příběhy, které jsou pro řadu europoslanců ze západních zemí jen těžko uvěřitelné, se Unie začala po vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky intenzivně zajímat.
Přesto, že italská mafie (díky vazbám na premiérovo okolí) o lukrativní dotační byznys na Slovensku po Kuciakově vraždě víceméně přišla, život zdejších malých farmářů zůstává dál stejně neutěšený.
A to i podle závěrů delegace Evropského parlamentu a Evropské komise, kterou Unie na Slovensko vyslala na konci loňského roku: drobní zemědělci čelí za tichého souhlasu a nezájmu státních úřadů a policie šikaně a mnohdy i vysloveně mafiánským praktikám svých velkých a mocných konkurentů.
Příkladů, které to dokládají, je bezpočet. Vybrali jsme příběhy dvou zemědělců, které zazněly i na půdě Evropské unie a které podivnou dotační politiku a nerovné chování slovenského státu vůči velkým a malým zemědělcům ilustrují.
Příběh první: Ne/vláda práva
Z městečka Sobrance je to do dřívější metropole Podkapratské Rusi – Užgorodu – vzdušnou čarou jen pár desítek kilometrů. Vysokohorská slovenská krajina tu přechází v zemědělcům zaslíbené, mírné východoevropské vlnky.
Marián Mičko, jak sám říká, „gazduje“ na polích v okolí Sobranců nejdéle z porevolučních soukromých zemědělců. Problémy ale začal mít až po roce 2013, kdy do okresu vstoupil nový velký hráč – zemědělský koncern Gard (později Agro Porúbka). Za ním stála bývalá poslankyně vládního Smeru-SD Ĺubica Rošková, která nyní čelí obvinění z dotačních podvodů.
„V té době byla jako poslankyně členkou zemědělského výboru parlamentu a měla ohromné kontakty,” popisuje Mičko, jak začal příběh jeho výrobny na tvarovaná krmiva, nad kterým o několik let později kroutí v Bruselu nevěřícně hlavou.
Nová průmyslová hala, ve které se krmiva vyráběla, stojí uprostřed jinak zpustlého areálu bývalého zemědělského družstva. To odkoupila společnost spadající pod koncern tehdejší poslankyně Roškové, které nikdo v okolí neřekne jinak než grófka, hraběnka. Několik oprýskaných objektů nyní slouží jako chlévy, většina přízemních dlouhých budov bez střechy a oken ale zeje prázdnotou. Před zamčenou branou stojí auto zdejšího hlídače, jinak je i ve všední den v rozsáhlém areálu liduprázdno.
„Tím pádem jsem jim nepasoval do karet, protože družstvo by bylo nefunkční, pokud by ho chtěli prodat, když v něm figuruje ještě jiný vlastník,” popisuje Mičko. „Proto udělali novou, fiktivní kupní smlouvu a na jejím základě chtěli objekt na katastru převést do svého vlastnictví.”
O neplatnost kupní smlouvy a přístup k výrobní hale se pan Mičko soudil a za pravdu mu daly všechny soudy včetně nejvyššího. Dva roky starý pravomocný rozsudek mu ale stále není nic platný. Slovenská policie mu dál odmítá vstup na oplocený a hlídaný pozemek zajistit. „Je to nezajímá. Státní orgán má rozsudek nejvyššího soudu a odmítá ho řešit.“
Vysvětlení, proč se na Slovensku neřídí rozhodnutími soudu, teď po slovenské vládě bude žádat i Evropská komise.
„Nemohli na mě přes půdu, přes dotace,” vysvětluje si Mičko, který si na rozdíl od řady svých kolegů půdu nepronajímá od státu, ale hospodaří na vlastní. Problémy s dotacemi kvůli údajnému porušení pravidel ale řeší jeho syn Kristián, také hospodář. Nepravosti, jak tvrdí jeho otec, „odhalil“ kontrolor, kterého na úřad nominovala právě Ľubica Rošková. Platební agentura mu kvůli tomu výplatu evropských peněz pozastavila.
Teď čekají, až si nová kontrola udělá čas. Do té doby jsou ale bez financí. „V tuto dobu se nakupují hnojiva, my ale nemáme za co je pořídit,“ popisuje Kristián Mičko další obvyklou praktiku, která mnohdy fatálně komplikuje malým farmářům život. Pochybení nebo udání často přijde od velkého konkurenta a než se vše vysvětlí, zůstanou bez peněz dlouhé měsíce nebo také roky.
„Z každé strany je na vás tlak vás ekonomicky zničit a zruinovat. Přežívám, ale je to z ruky do pusy. Kdyby nebyla naděje, tak tu nestojím. Ale ta cesta je dlouhá a trnitá. Ale bude už pro děti, pro mě už ne,” ukazuje Mičko na vedle stojícího nástupce.
Příběh druhý: „Skutok sa nestal“
Stát a firmy „grófky“ Ĺubici Roškové hrají hlavní roli i v příběhu Juraje Béreše, který dlouhé roky v okolí Sebranců hospodařil na tisícovce hektarů půdy, zhruba z poloviny pronajaté od státu. V areálu jeho družstva na okraji vesnice je pod střechou zaparkovaná asi desítka traktorů a dalších zemědělských strojů. Podle Béreše jde však jen o malou část jeho původní zemědělské „flotily“.
V roce 2014 Juraj Béreš onemocněl rakovinou a půl roku se léčil v Praze. V té době mu nájemní smlouvy na státní polnosti vypršely. Stejně jako v minulosti ale věřil, že stát žádosti o jejich prodloužení vyhoví. Jenže to se nestalo.
Od května tak měla původně jím obhospodařovaná pole nového nájemce. „Jenže v květnu byla pšenice tak,“ ukazuje si k linii svých kolen Juraj Béreš, „moje pšenice, kterou jsem zasel ještě v době trvání mé nájemní smlouvy.“
„Přišel čas žní, když jsem viděl, že do mojí pšenice tady na druhé straně cesty vjíždí kombajn.“ Technice, která se chystala sklidit jeho živobytí, se pan Béreš postavil na odpor. „Byly z toho tři dny bojů o úrodu. Něco jsme ubránili, něco ne,“ ukazuje fotografie, které tehdy s rodinou na místě pořídili. Na jedné leží bezvládně na zemi, na další ho nakládá přivolaná záchranka, na jiné mu v cestě stojí muž s černou vestou, jakou nosí policie nebo security, s rukou na zbrani u pasu. S rozbitou hlavou strávil Juraj Béreš v nemocnici tři dny.
Přesto policie jeho trestní oznámení kvůli napadení odložila jako „nedůvodné“.
„Radili mi, ať už vypadnu na důchod. Já jsem jim ale řekl, až přijde spravedlnost." Zemědělec Juraj Béréš nechce svůj boj se státem vzdát ani po čtyřech letech. Video: Veronika Neprašová, Seznam Zprávy
Na pšenici, kterou mu nový nájemník polí sklidil, pak společnost IP Konstrukt Lubici Roškové zažádala u Zemědělské platební agentury (známou pod zkratkou PPA), která evropské peníze pro zemědělství spravuje, o dotaci na zpracování úrody. Úspěšně.
„Mně dala Zemědělská platební agentura naopak pokutu za údajný podvod. I když to, že jsem pšenici rok před tím zasel, mi písemně potvrdili všichni okolní starostové, kteří mě při pracích viděli,“ shrnuje další vývoj Juraj Béréš, původní profesí vystudovaný veterinář.
Pokuty za údajné podvody následovaly i v dalších letech. Jednomu ze synů pana Béreše v té době maskovaný pachatel zapálil auto na parkovišti pražské zemědělské univerzity, kde studoval.
Se svým příběhem se Juraj Béreš loni v prosinci svěřil i delegátům Evropské unie. Pár dní před naším natáčením mu ze sociální správy přišlo oznámení, že hodlají přezkoumat jeho zdravotní stav. Po rakovině hrtanu totiž pobírá důchod na vysoký stupeň invalidity.
Přesto odmítá svůj boj se „státní zvůlí" vzdát. „Radili mi, ať už vypadnu na důchod. Já jsem jim ale řekl, až přijde spravedlnost. A já vím, že přijde,“ říká odhodlaným, byť kvůli prodělané nemoci tlumeným a trochu „nakřáplým“ hlasem.
Odhodlání nevzdat to dokládá i asi půlroční štěně německého ovčáka, které v únorové sychravé zimě pobíhá kolem a které má brzy nahradit dosavadní chlupatého strážce zbylého rodinného jmění, které zemědělský areál Béréšů ještě ukrývá. Temperament budoucího čtyřnohého vládce během naší návštěvy krotil Béréšův syn Štefan, který otci v hospodaření pomáhá. Tři jeho sourozence už však poměry na Slovensku odradily natolik, že se přestěhovali do zahraničí.
Zákony s.r.o.
„Na Slovensku je zákon prostitutka, kterou si oligarchové a velcí hráči penězi přizpůsobí podle toho, jak jim to vyhovuje," shrnuje frustraci a přesvědčení malých východoslovenských farmářů jeden z předáků nově vzniklého Spolku farmářů Slovenska Juraj Hospodár.
Nejen evropské miliardy určené na podporu malých a středních farmářů, které končí v kapsách východoslovenských zemědělských gigantů, se Evropské unii přestávají líbit. Zmíněná prosincová delegace přinesla i další otázky, které vzbuzuje hospodaření s penězi evropských daňových poplatníků.
„Za traktor, který v Rakousku stojí sto tisíc eur, utratili na Slovensku dotačních sto osmdesát tisíc,“ popsal během projednávání závěrečné zprávy jeden z účastníků mise na Slovensko, český europoslanec Tomáš Zdechovský. Další případy zneužívání dotací, na které delegace narazila, pak měly téměř parodický nádech: za peníze určené na podporu zemědělství se stavěla parkoviště, opravovaly hřbitovy a asfaltovaly silnice.
„Já jsem ze země, která je čistým plátcem, a to se nesmí stávat. Evropská unie je pak nedůvěryhodná, musíme mít odvahu nazývat věci pravými jmény a vyvozovat z takových věcí důsledky,“ neskrývala ostrý tón a rozhořčení Claudia Schmidtová.
Přesto, že Evropské komise jako představitel výkonné unijní moci slibuje Slovensku přísnost a důslednost, východoslovenští farmáři optimismem nehýří. „Stávající slovenská vláda se Bruselu vysmívá, jeho rozhodnutí neuznává,“ tvrdí Marián Mičko. Stejně jako řada dalších drobných slovenských farmářů tak největší naděje upírá k příštím parlamentním volbám.
„Nejlepší by bylo a já se za to modlím, aby se tato vláda už nezopakovala,“ dodává Juraj Hospodár, „aby se tito hráči, kteří dělají zákony podle sebe, k moci už nedostali.“
