Slovensko volí nové lídry. Víte, co dělá Mečiar?

Co je ale s těmi, kteří po pádu komunismu převzali slovenské otěže? A vládli u našich sousedů v 90. letech a na počátku nového tisíciletí?

Dlouholetý premiér Slovenska a kontroverzní postava tamní politiky devadesátých let. A nově i uchazeč o křeslo v Národní radě. Kromě neúspěšné snahy dostat se do slovenského parlamentu v roce 2012 nebylo o Vladimíru Mečiarovi dvacet let skoro slyšet. Původně měl nastoupit do sobotních voleb s hnutím Slovenská liga. Tomu předvolební průzkumy velké šance nedávají. Podle průzkumu agentury AKO, který vydala poslední den před moratoriem, byla Slovenská liga hluboko pod vstupní hranicí pěti procent.

Čič byl první předseda slovenské vlády po sametové revoluci. Ještě před ní působil v roce 1988 jako ministr spravedlnosti – po revoluci vystoupil z komunistické strany a stal se členem Veřejnosti proti násilí. Ve volbách v roce 1990 Čiče ve funkci předsedy vlády nahradil Mečiar. Byl u rozdělení Československa o dva roky později sehrál roli u dělení majetku mezi Českou a Slovenskou republikou. Po rozpadu odešel z politiky a stal se předsedou Ústavního soudu – vrátil se až v roce 2004, kdy vedl kancelář prezidentovi Ivanu Gašparovičovi. Čič zemřel v roce 2012.

Herec a bývalý politik, který v devadesátých letech působil jako ministr zahraničních věcí a místopředseda slovenské vlády. Byl členem několika stran či hnutí, mimo jiné i Mečiarovy Lidové strany – Hnutí za demokratické Slovensko. V roce 1998 byl za vlády Mikuláše Dzurindy ministrem kultury. O pět let později se stal generálním ředitelem TV JOJ a v roce 2013 kandidoval (neúspěšně) na prezidenta Slovenské republiky. Do druhého kola voleb nepostoupil. Dva roky před kandidaturou natočil film Hranaři a objevil se i ve snímku Jan Hus.

Bývalá a jediná premiérka Slovenska. Vystudovaná socioložka se ve vodách slovenské politiky začala pohybovat na začátku devadesátých let, kdy se stala členkou hnutí Veřejnost proti násilí. Po roce 1992 se věnovala vlastní profesní dráze, načež ji v roce 2005 strana Slovenská demokratická a křesťanská unie – Demokratická strana nominovala do funkce ministryně práce, rodiny a sociálních věcí. A to kvůli demisi jejího předchůdce Ľudovíta Kaníka.

V roce 2009 kandidovala Radičová na prezidentku. Postoupila do druhého kola, nakonec však prohrála a hlavou státu se stal Ivan Gašparovič. Ten ji o rok později jmenoval premiérkou – poté, co se Robertu Ficovi nepodařilo sestavit vládu. V roce 2011 jí však Národní rada nevyslovila důvěru při spojeném hlasování o eurovalu, a vláda Radičové tak padla. V současnosti působí jako děkanka na Panevropské vysoké škole.

Bývalý premiér Slovenska i vášnivý běžec, který se účastní maratonských běhů. Stál u založení Křesťanskodemokratického hnutí. Poslanecký mandát získal v roce 1994, o čtyři roky později se stal premiérem Slovenska. Ve funkci vydržel do roku 2006, kdy od něj žezlo převzal Robert Fico. Vládl za stranu Slovenská demokratická a křesťanská unie – Demokratická strana, jejíž předsedou byl 12 let.

V listopadu roku 1989 se angažoval v hnutí Veřejnost proti násilí. O rok později se stal poslancem Národní rady. V roce 1992 vstoupil do Křesťanskodemokratického hnutí. Později působil jako předseda Národní rady, v roce 2004 poprvé kandidoval v prezidentských volbách. Do druhého kola (které vyhrál Ivan Gašparovič) nepostoupil. V roce 2009 kandidoval znovu, tentokrát za stranu Konzervativní demokraté Slovenska, kterou spoluzaložil. Opět neúspěšně. Naposledy se o prezidentský post ucházel loni, umístil se na pátém místě a do druhého kola nepostoupil.

Jedna z výrazných tváří maďarské menšiny na Slovensku, místopředseda Národní rady a lídr strany Most-Híd. Tu pomáhal založit v roce 2009 už jako poslanec. Do politiky vstoupil v roce 1990, kdy se stal členem předsednictva Maďarského křesťanskodemokratického hnutí. V roce 2019 kandidoval na prezidenta, do druhého kola však nepostoupil.

První slovenský prezident. A podle médií ten, „který se vzepřel Mečiarovi“. Vystudovaný ekonom se stal po pádu komunismu členem Federálního shromáždění, později jeho předsedou i ministrem financí. V roce 1993 ho do prezidentské funkce zvolil parlament. Spolu s Mečiarem založil v roce 1991 hnutí Lidová strana – Hnutí za demokratické Slovensko, o tři roky později už jako prezident premiéra Mečiara tvrdě kritizoval. Mimo jiné kvůli rozhodnutí udělat z Ivana Lexy státního tajemníka.

Kováč se do Mečiara opřel při projevu v parlamentu. V roce 1995 pak maskovaní muži zavlekli prezidentova syna do Rakouska – podle obžaloby za tím tehdy byla tajná služba v čele s Ivanem Lexou. Ten se s ním dvacet let soudil právě kvůli výroku, v němž ho Kováč obvinil. Kováč bojoval s Parkinsonovou nemocí a zemřel v roce 2016.

Dlouhá léta zastával funkci primátora města Žiliny a byl i členem Národní rady. Slota do politiky vstoupil v roce 1990, kdy spoluzaložil Slovenskou národní stranu. V té působil dvakrát i jako předseda. Proslavil se kontroverzními výroky často namířenými proti Maďarům. „My půjdeme do tanků. A půjdeme a srovnáme se zemí Budapešť,“ řekl podle deníku SME v roce 1999. Několikrát měl problémy i se zákonem – v posledních letech šlo například o „ohrožování mravní výchovy mládeže“, když se podle soudu opakovaně scházel s nezletilými dívkami v restauracích a barech. Odsouzen byl i za pokus o podplácení i za autonehodu. V roce 2013 Slotu vyloučili ze SNS.

Před pádem komunismu byl aktivní v československém disentu. V prosinci roku 1989 se stal prvním místopředsedou federální vlády národního porozumění a inicioval vznik Křesťanskodemokratického hnutí v roce 1990. O rok později se stal slovenským premiérem, v roce 1992 ho nahradil opět Vladimír Mečiar. Na počátku nového tisíciletí odešel z politiky a založil vlastní advokátní společnost. Stál i u zrodu soukromé Panevropské vysoké školy. V roce 2014 kandidoval na prezidenta, nepostoupil ale do druhého kola.