Článek
ANALÝZA (od naší zpravodajky ze Slovenska) – Volební noc ve štábu příští slovenské prezidentky byla plná symbolů. Možná šlo o souhru náhod. Pravděpodobně ale nikoliv.
Zuzana Čaputová zvolila pro svou velkou noc šaty v sytém purpuru. Barvě, která v katolické církvi značí pokání, pokuru a kajícnost. Kněží oblékají fialová roucha během adventu nebo postního období. Těžko mohlo jít v katolicky výrazném Slovensku o nahodilost.
„Purpurová“ pokora zněla od Čaputové během večera několikrát.
Když ještě před uzavřením volebních místností poprvé předstoupila před novináře, poděkovala svému týmu. Ne anonymně, jmenovitě.
Slova díků zněla sálem i poté, co se průběžné sčítání hlasů nachýlilo už nezpochybnitelně na její stranu.
„Děkuji vám, že jste byli se mnou. Slibuji, že já budu s vámi,“ řekla svým klasickým pevným, neafektovaným tónem. Poděkování zaznělo nejen slovensky, ale také ve všech jazycích hlavních národnostních menšin, které na Slovensku žijí. A prostřednictvím tlumočnice na pódiu také ve znakovém jazyce. Demokracie jako vláda silných, ne na úkor slabých, ve své nejlepší podobě.
Pro slovenské novináře, přivyklé urážkám a výhrůžkám establishmentu Roberta Fica, i pro české novináře, kterým tuzemská hlava státu adresuje pohrdání, byla atmoféra ve štábu Čaputové téměř matoucí.
Maroš Šefčovič, jehož uznání porážky sledovali hosté u Čaputové na velkoplošné obrazovce, sklidil dvakrát potlesk. „Jsem vděčná za jeho velkorysá slova,“ ocenila poté bez sebemenší špetky ironie v hlase vítězka klání.
Když před více než rokem zvolili Češi podruhé svým prezidentem Miloše Zemana, vzkázal po vyhlášení výsledků svým odpůrcům, že budou muset zavřít ústa. Zuzana Čaputová v téže situaci pronesla: „Děkuji nejen těm, kteří mě volili. Ale také těm, jejichž důvěru se mi zatím získat nepodařilo.“
Symbolická byla i adresa volebního štábu, na kterém se z advokátky Zuzany Čaputové stala první prezidentka v historii Slovenska. Náměstí Slovenského národního povstání je pro slovenskou státnost a demokracii totéž, co pro Čechy pražské Václavské náměstí.
Před rokem, po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, se právě odtud vzedmula celospolečenská vlna občanského odporu, která za pár týdnů spláchla do té doby neotřesitelnou pozici premiéra Fica a začala trhat vlákna mocenské pavučiny spojující nejvyšší politické a podnikatelské kruhy v zemi.
Tady začalo hnutí nazvané pro někoho možná až staromilsky pateticky – Za slušné Slovensko.
Čaputová hrála v kampani riskantní hru.
V sousedních státech Visegradské čtyřky ve volbách v posledních letech nejvíce triumfují populisté, národní šovinismus a „válečný“ um PR specialistů. Pod Tatrami nyní lidé do svého čela zvolili ženu, která po celou dobu zachovala věcný, klidný a pevný tón. Která odmítala vracet soupeřům útoky a urážky. Která se v zemi se silným vlivem katolické církve postavila za práva homosexuálů. V zemi, kde ještě před rokem vládl jednomu z osmi krajů krajně pravicový nacionalista.
Sledovali jsme ŽIVĚ
Výjimečnosti svého úspěchu, ale také cesty, která k němu vedla, si byla vědomá i sama Čaputová. „Těší mě nejen vítězství, ale především to, že se událo způsobem, o kterém jsme mnozí pochybovali. Že se dá nepodlehnout populismu. Že lze mluvit pravdu a získat důvěru bez agresivního slovníku a podpásových útoků.“
Během letošní prezidentské volby dalo Slovensko lekci ze slušnosti celé střední Evropě.
