Šlechtě prodloužily život pokusy na dětech a vězních

V roce 1600 mohl čerstvě narozený královský potomek očekávat, že bude žít necelých 25 let. To bylo zhruba o deset let méně než činil tehdejší celoanglický průměr.

Zbytek britské šlechty na tom byl o něco lépe, s očekávanou délkou dožití při narození 32 let místo zmíněných 25 let královskou rodinu porážel – ale i tak to bylo méně než u průměrného Angličana té doby.

Dnes je samozřejmě situace jiná. Bohatství se pevně pojí s nadprůměrně dlouhým životem. Bohatí Britové prožijí zhruba o osm, devět let delší a zdravější život než chudí. A samotní britští panovníci během 19. a 20. století žili v průměru téměř o 24 let déle než jejich průměrný poddaný v dané době. (V případě amerických prezidentů je to mimochodem podobné.)

Kdy se to změnilo? Demografům, konkrétně T. H. Hollingsworthovi v 70. letech 20. století, se podařilo změnu vystopovat do „osvíceného“ 18. století. Britská šlechta během něj v délce života překonala celospolečenský průměr v délce dožití o více než dekádu.

A proč? Velkou roli v tom zřejmě hrála vydařená PR kampaň, která se odehrála právě před 300 lety.

Začneme však u otázky, proč vlastně lidé na vrcholu společenského žebříčku na konci středověku mohli žít kratší dobu.

Nebylo to proto, že by šlechta žila tak nebezpečně. Ano, ještě v 15. století významná část anglických šlechticů, kteří se dočkali dospělosti, zemřela násilnou smrtí – takový osud údajně v některých obdobích potkal více než čtvrtinu mužů ze šlechtických rodin. Ale už na konci 17. století byl počet šlechticů zemřelých v soubojích či na bojišti v podstatě zanedbatelný, alespoň tedy v Británii.

Roli zřejmě hrálo něco jiného – moc a nemoci. Velká část šlechty (hlavně té mocné) si v dané době nemohla dovolit zůstávat dlouho stranou od hlavních měst. Ta přitom byla doslova zdraví nebezpečná: Jejich populace byly už dost velké na to, aby se v nich udržely i smrtící nemoci jako mor nebo neštovice.

Lidé žijící v nuznějších poměrech na venkově byli méně ohroženi infekčními chorobami než řada bohatých žijících ve městech (více třeba v této práci: PDF), žili tedy déle. A protože na venkově tehdy žila drtivá většina obyvatelstva, celkový věkový průměr byl vyšší než u šlechticů a panovníků.

Co to mohlo změnit? Dnes panuje mezi historiky celkem shoda na tom, že značnou roli hrály inovace. Během 18. století významně přibylo prakticky použitelných medicínských vědomostí, které umožnily zvýšit šance na přežití. Lékaři nemohli pomoci zdaleka tak účinně jako dnes, pomoci ovšem mohli. Tehdejší odborníci si například i bez mikroskopů uvědomovali, že nemoci se šíří z jednoho člověka na druhého. A kde mohli, snažili se přenosu zabránit.

Ovšem medicínské novinky nebyly zadarmo. Lékaři byli drazí a pro velkou část obyvatelstva naprosto nedostupní. A jejich rady by byly pro většinového pacienta také doslova „hraběcí“ – zcela mimo jejich reálné materiální možnosti. Kam měla městská chudina chodit do karantény? Do vzdálenějšího kouta?

Inovace se tak zřejmě v mnoha případech šířily shora, od bohatých elit, které si je mohly dovolit. Šíření té zřejmě nejdůležitější začalo v roce 1721 v Londýně sevřeném epidemií neštovic.

Právě neštovice byly největším zabijákem této doby. Nemoc, která v průběhu 17. století v podstatě vytlačila mor, měla v průběhu „osvíceného století“ v Anglii na svědomí zhruba deset až 20 procent všech úmrtí.

Původce nemoci (tedy variola virus) byl přítomen mezi lidmi víceméně neustále, viditelný byl hlavně během epidemických vln, které sice nebyly úplně pravidelné, ale opakovaly se znovu a znovu. A to ve chvíli, kdy měly dost bezbranných cílů, tedy především malých dětí. Ty, které přežily dětství, už měly reálnou šanci dožít se věku, který se od našeho zase tolik neliší, zhruba kolem 60 let. Ale protože umíralo tolik malých dětí, průměrný věk se pohyboval kolem 30.

Lidé byli – či spíše museli být – smířeni s pro nás naprosto šokující mírou dětské úmrtnosti. Zvláště když se k epidemii přidaly ještě jiné nepříznivé okolnosti. O tom se můžeme přesvědčit při pohledu i do českých matrik.

Ještě na konci 18. století prošlo našimi zeměmi během napoleonských válek několik epidemií neštovic (1799, 1806, 1809, 1810). Kombinace nemoci a války vedla na přelomu 18. a 19. století k tomu, že v českých zemích umíralo v některých letech kolem 50 procent narozených dětí. V Moravské Ostravě se ukazatel během tohoto období dostal na těžko představitelných 85 procent.

Neštovice navíc nebyly bez následků ani u značné části těch, kdo je přežili. Nemocní si často odnášeli do života zjizvení obličeje a zohavení, v horším případě třeba slepotu. Nebylo to nic vzácného.

K tomu malá poznámka: V anglických pramenech dané doby se například občas objevuje zmínka, že dojičky krav vynikají mimořádnou krásou. A to zřejmě jen proto, že velká část z nich se během své práce infikovala virem kravských neštovic. Tato infekce jim poskytla částečnou ochranu proti pravým neštovicím, a tak mezi nimi bylo i méně žen s viditelnými stopami neštovic v obličeji.

Vlnu onemocnění a následných úmrtí – neštovice zabíjely každého třetího nemocného – nejspíše přijala většina obyvatel s obavami smíšenými s fatalismem. Podle dobových pramenů velká část rodičů považovala nákazu za jakousi nevyhnutelnou smrtící „zkoušku dospělosti“, které děti v podstatě nemohly uniknout.

Fatalismus ovšem zcela nepochybně nebyl všeobecný. V britských akademických kruzích se na začátku 20. let 18. století zcela prokazatelně mluvilo o nových zbraních proti neštovicím. Zachovalo se například několik přednášek cestovatelů včetně lékařů, kteří popisují praxi tzv. variolace.

Při té byl dotyčný nakažen živým virem pravých neštovic získaným od infekčního pacienta. Ale „očkovaný“ dostal virus do svalu, obvykle do malé ranky na paži.

Virus nám běžně vstupuje do těla vzdušnou cestou (podobně jako koronavirus SARS-CoV-2) a ve svalu si tak trochu „neví rady“. Průběh nákazy je proto mírnější. To neznamená, že postup přežije každý. Úmrtnost však měla být – v té době samozřejmě podle neověřených popisů daných cestovatelů – výrazně nižší než v případě neštovic.

Přesný původ této techniky neznáme, evidentně se používala již několik staletí předtím v Indii či Číně. A odtud se zřejmě postupně rozšířila až do Istanbulu. Ojediněle se používala i v západní Evropě, ale obecného uznání se jí ovšem nedostalo.

Postup se v britském království zatím nemohl uchytit. Rozhodující krok k jeho zavedení – nakonec ku prospěchu velké části britské šlechty a postupně i „nižších vrstev“ – nakonec neudělal žádný lékař, ale vlivná žena.

Byla jí lady Mary Wortley Montaguová, aristokratka, která rodem patřila k britské smetánce a svými schopnostmi se zařadila k intelektuální elitě své doby. Vdala se sice z lásky pod své „společenské možnosti“, ale i tak si brzy našla cestu zpět mezi nejvyšší kruhy díky kombinaci půvabu a intelektu. A měla za sebou velmi nepříjemnou zkušenost s neštovicemi.

Nejprve kvůli této nemoci přišla o svého v té době dvacetiletého bratra a v roce 1715 se ve 26 letech nakazila. Následovalo několik týdnů, během kterých se pohybovala na pokraji smrti. Naštěstí se nákaza nepřenesla na jejího malého synka, ale lady Mary si každopádně odnesla velmi nepříjemné zohavení obličeje. Tak velké, že někteří její známí ji už během nemoci považovali za společensky v podstatě znemožněnou, i kdyby přežila.

V době, kdy byla na lůžku, se také dostaly na veřejnost její psané satirické společenské básně, kterých se pokoutně zmocnil jeden londýnský vydavatel. V jedné nelichotivé básni se údajně poznala jedna z britských princezen. Mimochodem, slavný básník Alexandr Pope, tehdy podporovatel lady Montaguové, se vydavateli pomstil: Podal mu prostředek na dávení a výsledek pak barvitě popsal v tisku.

Po vyléčení byl manžel lady Montaguové (zřejmě pro jistotu) „uklizen“ jako vyslanec do Istanbulu. Rodina tam zamířila roku 1716 a zůstala ani ne dva roky, i když cesta trvala několik měsíců. Lady Montaguová ji ovšem dobře využila. Hltala atmosféru nového města, kterou barvitě popsala v řadě dopisů – a především se poprvé setkala s variolací.

Po jejím nedávném setkání s nemocí to asi musel být silný zážitek. Když zjistila, jak vzácné jsou neštovice v istanbulských kruzích, kde se pohybovala, rozhodla se riskovat. Získala pro věc i svého manžela, a tak v roce 1718 řecký lékař z tamější řecké komunity tímto způsobem imunizoval jejího syna proti neštovicím. A variolace získala skvělou propagátorku.

Když se necelé tři roky po návratu rodiny do Londýna v britské metropoli objevily neštovice, rodina se rozhodla ochránit i dceru (narodila se v lednu 1718) stejným zákrokem, jaký v Istanbulu podstoupil její syn. Řecký lékař po ruce nebyl, k zákroku tedy lady Montaguová přesvědčila lékaře Charlese Maitlanda. Ten byl lékařem na istanbulské ambasádě, když Montaguovi nechali očkovat svého syna. Zákrok na jejich žádost údajně studoval, zkoumal jeho rizika a dohlížel na jeho průběh.

Maitland měl celkem oprávněné obavy o svou vlastní kariéru. Proto si údajně právě on vymínil, aby u variolace malé Mary byli i další přední lékařští odborníci. Zřejmě aby mu případně dosvědčili, že neudělal nic, co by bylo proti vůli rodičů a mohli případně dosvědčit, jak zákrok probíhal. A pak se spustila společenská lavina.

Jeden z lékařů, který se stal svědkem zákroku – jistý James Keith – předtím přišel o několik dětí právě kvůli neštovicím. Hned po varioalaci dcery lady Montaguové nechal stejným způsobem očkovat svého synka.

Zpráva se rychle rozšířila mezi předními britskými rodinami a lady Montaguová postup aktivně šířila. Chodila po zájemcích, ochotně vyprávěla o svých zkušenostech, vysvětlovala, také prý navštěvovala očkované a zřejmě i nemocné. Elitní londýnské kruhy nebyly tak veliké, lady Montaguová v nich byla všeobecně známá – a to už více pro svůj intelekt než vzhled – a její snaha zafungovala. Odpůrců sice bylo dost, ale v dané době a prostředí byli důležití vlivní podporovatelé.

Živá debata totiž zaujala Caroline, princeznu z Walesu. Ta zorganizovala na její podporu veskrze feudální medicínský experiment. V londýnském vězení byla díky zásahu princezny vybrána skupina několika odsouzenců na smrt, kteří dostali na vybranou: poprava, nebo varioalace – a pak svoboda, pokud přežijí.

Sedm (podle některých zdrojů šest) jich souhlasilo. Všichni zákrok přežili a byli propuštěni. Jeden z účastníků této „klinické zkoušky“ pak dostal ještě údajně zaplaceno za to, aby strávil noc na lůžku s aktivně nakaženým, zda se nakazí, či ne. I ta dopadla ve prospěch variolace.

Princezna Caroline pak na základě výsledku nechala provést variolaci u svých dvou dcer, což zajistilo postupu další reklamu.

Jak přibývalo pacientů, přibývalo i výsledků. Už v roce 1722 mohl jistý James Jurin prezentovat v časopise první statistické výsledky porovnání úmrtnosti ve skupině variolovaných s neočkovanými. Další práce následovaly a všechny ukazovaly na jediné: Variolace byla rozhodně lepší než nákaza, nebyl to ovšem zákrok rozhodně bezpečný.

Pacienti totiž po podání viru skutečně onemocněli, neměli jen nějaké „vedlejší příznaky“. Virus se v jejich těle množil, variolovaní tedy byli pro ostatní nakažliví a nemoc mohla mít i velmi vážný, nezřídka smrtelný průběh. Zprvu umírala dokonce zhruba dvě procenta ošetřených, později se podařilo zlepšením postupu toto číslo snížit na zhruba 0,3 procenta.

Získaná imunita byla také dlouhodobá. Po varioalaci byli lidé před neštovicemi podle všeho v drtivé většině případů chráněni doživotně.

Jak to ale s inovací bývá, variolace nebyla všespásná. Zřejmě proto, že zákrok byl tak nebezpečný a mohl přispívat k šíření nemoci, v té nejohroženější populaci (tedy u městské chudiny) se nikdy ve velkém neprováděl. Mnohem rozšířenější byl třeba v britských amerických koloniích (budoucích USA), kde se prováděl jednodušeji už proto, že bylo více místa na karanténu.

I když variolace zjevně fungovala, její zavedení by bylo jednoduše drahé. Ochranu proti neštovicím tedy chudším poskytla až vakcinace vyvinutá na konci 18. století. I díky ní začali britští méně majetní obyvatelé dohánět náskok v délce života, který šlechta během předchozích desetiletí získala. Ale byť se jim ho podařilo stáhnout, už ho nikdy nedohnali. Bohatí zatím odskočili dále a rozdíl se dodnes nevyrovnal.

Rok 1721 je prvním krokem k očkování. Další opatření nám v průběhu „demografické revoluce“ prodloužila života na více než dvojnásobek oproti 17. století.

Ale zároveň jde také o symbolický konec doby, kdy si ve smrti byli všichni rovni, a začátek nové éry, ve které o délce života rozhoduje v největší míře to, kdo o vaše zdraví pečuje. A to, zda si můžete dovolit poslechnout jeho radu a nechat si od něj pomoci.