Slavii donesl k titulu čínský drak s hřmotem Trpišovského fotbalového heavy metalu v uších

Někomu už to možná přijde jako půl století, ale je to jen pět let, co se na konci soutěžního ročníku vraceli slávisté z Ostravy s porážkou 0:2 a s ušima červenýma studem. Pod vedením nizozemského trenéra Alexe Pastora tam podali hanebný výkon, kterým jen podtrhli mimořádně žalostnou sezonu. A jen příznivý souběh dalších výsledků z dalších hřišť jim tehdy zachránil prvoligovou příslušnost.

V neděli 19. května 2019 odjížděla slávistická eskadrona z Ostravy v úplně jiné náladě. Remíza 0:0 stačila k zisku 19. mistrovského titulu klubu v dlouhé historii tuzemského fotbalu, v níž patří Slavia mezi jména nejvýraznější. A šéf Slavie Jaroslav Tvrdík hned na své oblíbené komunikační platformě, tedy na Twitteru, začal plánovat zisk titulu dvacátého, který by na dresy vykreslil druhou mistrovskou hvězdičku.

Právě Jaroslav Tvrdík zastupuje ve Slavii kapitál čínských majitelů. Ten vytvořil první základní podmínku pro znovuvzkříšení slávistické fotbalové slávy. Miliardové investice sjednotily vlastnictví klubu a stadionu v Edenu a přivedly do červenobílého tábora obrovské množství posil.

Objevily se mezi nimi úlety typu Gino van Kessela, Halila Altintopa nebo Alexandra Baluty, ale většina „cihliček“ do budování slávistického kádru, i díky zapojení datového scoutingu, zapadala jako do stavebnice.

Ať už šlo zprvu o klasicistnější stavbu dle představ Jaroslava Šilhavého, nebo o veskrze moderní budovu, ve které se hraje „fotbalový heavy metal“ podle gusta Jindřicha Trpišovského.

Tím se dostáváme ke druhému pilíři slávistického úspěchu. A tím je kvalitní trenérská práce a sportovní odbornost. Před dvěma lety získal první „čínský“ titul pro Slavii Jaroslav Šilhavý. Zklamání v konfrontaci s APOELem v kvalifikaci Ligy mistrů a neúspěch ve skupině Evropské ligy daly ovšem vedení klubu signál, že pokud chce být Slavia silná i na mezinárodním poli, bude muset hrát ještě trochu jinak.

A přišlo pootočení kormidla, které navedlo Slavii na kurz vedoucí k zisku aktuálního titulu a k pohárovému tažení až do čtvrtfinále Evropské ligy.

I Maurizio Sarri si musel dát cigaretku na uklidněnou, že se mu, navzdory vynikajícímu výkonu pražského soupeře ve druhé půli, podařilo s Chelsea na Stamford Bridge náskok uhájit a postoupit. A dodal, že v životě neviděl tak dobře fyzicky připravený tým, jakým disponuje Slavia Praha.

Tehdy se nejvíce zaskvěla práce, kterou v Edenu, nebo po čínsku na Sinobo Stadium, odvádí dvojice Jan Nezmar – Jindřich Trpišovský.

V Liberci ti dva prokazovali, že umí udělat z… jakékoli matérie funkční kuličku. A s možnostmi, které jim poskytl čínský kapitál, pak vytvořili nejširší, ale především nejkvalitnější funkční kádr, jaký kdy historie českého fotbalu, přinejmenším po roce 2000, poznala.

Už v Liberci si ověřili, že ten, kdo chce uspět jak na české, tak mezinárodní scéně, musí být schopen hrát rozličnými způsoby hry, mít k tomu rozličné typy hráčů. U Nisy tak pestrou škálu fotbalistů k dispozici neměli, ve Slavii ano.

A když to celé hodně zjednodušíme a ztrivializujeme, v lize hrála Slavia „fotbal s Hušbauerem“, který otevíral sevřené obranné formace protivníků, v Evropě pak „absolutní heavy metal bez přeci jen pomalejšího Hušbauera“.

Ale základní „heavymetalový“ přístup zůstával stejný. Na začátku mu Trpišovský říkal „totální fotbal“. A než ho za první pololetí roku 2018 svůj tým naučil, mnozí z dnešních fanatických mávačů praporem se mu pošklebovali až hanba. Teď už se pro změnu můžou zbláznit radostí. Z čeho? Z agresivní hry napadající rozehrávku soupeře, se snahou o co nejrychlejší protiúder.

Fotbalový koncept à la Jürgen Klopp i ve slávistickém provedení funguje a žádný lepší v Česku k vidění není. A nejspíš hned tak nebude. Viktoria Plzeň už snad pochopila, že účastí v Lize mistrů se v této sezoně symbolicky uzavřela životnost generace Davida Limberského a spol. A čeká ji tedy velká přestavba. Je otázkou, zda za přítomnosti trenéra Pavla Vrby. A ve Spartě je zjevně její majitel Daniel Křetínský odhodlán hrát si na „nekonečnou fotbalovou perestrojku za všechny prachy“ nejspíš až do skonání věků.

V rámci české ligy získala Slavia první titul v roce 1996. Ten byl pro její příznivce asi ze všech nejsladší, protože přišel po 49 letech čekání. Budiž slávistům mementem, že po dvou jarolímovsko-rosenovských titulech v letech 2008 a 2009 přišel opět úhor a ekonomická krize. Přinesl ji pocit velikášství, který vyprchal v kvalifikačním utkání Ligy mistrů s Tiraspolem. A Slavii vzápětí skřípla i zákulisní válka s britskou investiční skupinou ENIC, jíž se čeští „vyčuránkové“ pokusili Slavii za pomoci rozředění hodnoty akcií a dalších bizarních kroků ukrást.

Éra, kdy Slavii vedli bratři Řebíčkové, se pak překlenula od jedné hrozby krachu ke druhé. I vstup čínského kapitálu, doprovázený v první fázi i českým podnikatelem Jiřím Šimáněm, zažil svůj velký otřes, to když se zhroutila navenek královsky se tvářící továrna na dluhy jménem CEFC. Její aktiva v Česku, včetně Slavie, ovšem převzal a zajistil čínský stát prostřednictvím státní firmy CITIC. A investice na posily pak do červenobílého klubu začala posílat privátní firma SINOBO, která vlastní i ligový klub v Pekingu a nyní je hlavním slávistickým akcionářem.

Míru stability tohoto nastavení prokáže čas. Ten, kdo není úplně zaslepený, vidí, že debata o údajných bezpečnostních rizicích spojených s technologiemi společnosti Huawei zostřila a napjala vztahy mezi čínskou stranou a řadou zemí, včetně České republiky.

Žijeme ve světě, kde pocit dlohodobé jistoty a garance může skončit ze dne na den. V zatím posledním uzavřeném účetním cyklu od července 2017 do června 2018 hospodařila Slavia se ztrátou 366 milionů korun, sezonu předtím se ztrátou 263 milionů. Tyhle díry v rozpočtu dolepují čínští vlastníci.

I vedení Slavie dlouhodobě deklaruje, že cílem je ekonomická soběstačnost klubu. Příjem z Evropské ligy ji mohl přiblížit, příjem z účasti v Lize mistrů by ji mohl naplnit.

Do Slavie hráči stále přicházejí, v létě zcela jistě bahrajnský reprezentant Júsuf, který se na český fotbal aklimatizoval v Bohemians, očekává se i Tomáš Holeš z Jablonce. Aby se hráči ve Slavii nekumulovali jako horníci v cimrmanovském dole a aby se klub nedostal do křížku s pravidly Financial Fair Play, budou muset přijít i odchody. Pokud dostane slušnou zahraniční nabídku, má prý povoleno odejít Vladimír Coufal. Což by právě s Holešovým příchodem na jeho místo ostatně i dávalo smysl.

Největší slávistické otazníky se ale spojují s klíčovým hráčem sestavy, s reprezentantem Tomášem Součkem. Slavia si ho cení na 10 milionů eur a rozhodně ho nechce pustit dřív, než odehraje předkola evropských pohárů. A možná ani po nich ne, šéf klubu Jaroslav Tvrdík už avizoval, že mu připraví velmi lukrativní návrh prodloužení smlouvy.

Od postupu do Ligy mistrů dělí Slavii vyřazení jediného soupeře, bude totiž nasazena do posledního předkola soutěže. Jako možní soupeři se tu předběžně rýsují Celtic Glasgow, FC Kodaň, Dinamo Záhřeb a Ajax Amsterdam. Je Liga mistrů daleko, či blízko? To slávisté zjistí koncem srpna. Už nyní je každopádně může hřát jistota, že i kdyby se ani další bušení na zlatou bránu Ligy mistrů nezdařilo, přinejmenším účast ve skupině Evropské ligy mají jistou už dnes.

Zatím se červenobílí fanoušci, třetí pilíř úspěchu, mohou těšit na něco výrazně bližšího. Už ve středu v Olomouci hraje Slavia finále Mol Cupu. Znovu proti nedělnímu ligovému soupeři, tedy proti Baníku Ostrava. „Double“, tedy zisk mistrovského titulu i poháru v jediné sezoně, slavila Slavia naposledy v období protektorátu Čechy a Morava, konkrétně v sezoně 1941–42. Vyrovná se úspěchu týmu, kterému vévodili Josef Bican s Vlastimilem Kopeckým?